VIII.F.69, Knihovna Národního muzea v Praze

Kuk.

Nahrávám faksimili, prosím čekejte ...

Popis
Plný text

Plný text

Kosmova kronika

Údaje o vydání

Datum posledního zpracování v Manuscriptoriu:30.3.2010

Table of Contents

Počíná se úvod k proboštu ŠebířoviDruhá předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi Počíná se první kniha kroniky české, II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XIX. XX. XXI. XXII. XXIII. XXIV. XXV. XXVI. XXVII. XXVIII. XXIX. XXX. XXXI. XXXII. XXXIII. XXXIV. XXXV. XXXVI. XXXVII. XXXVIII. XXXIX. XL. XLI. XLII. Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela břevnovského Počíná se druhá kniha I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XX. XXI. XXII. XXIII. XXIV. XXV. XXVI. XXVII. XXVIII. XXIX. XXX. XXXI. XXXII. XXXIII. XXXIV. XXXV. XXXVI. XXXVII. XXXVIII. XXXIX. XL. XLI. XLII. XLIII. XLIV. XLV. XLVI. XLVII. XLVIII. XLIX. L.LI. Počíná se omluva téhož děkana, svrchu jmenovaného, k třetí knize téhož díla Počíná setřetí knihaI. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII. XIX. XX. XXI. XXII. XXIII. XXIV. XXV. XXVI. XXVII. XXVIII. XXIX. XXX. XXXI. XXXII. XXXIII. XXXIV. XXXV. XXXVI. XXXVII. XXXVIII. XXXIX. XL. XLI. XLII. XLIII. XLIV. XLV. XLVI. XLVII. XLVIII. XLIX. L. LI. LII. LIII. LIV. LV. LVI. LVII. LVIII. LIX. LX. LXI. LXII. Dodatky I. Založení kláštera Sázavského1. 2. 3. 4. 5. II. III. IV.

Fulltext

Rukopis Budyšínský. Vznikl na přelomu 12. a 13. století. Před druhou světovou válkou byl uložen v Gersdorfské knihovně v Budyšíně, v padesátých letech 20. století byl darován Československu a je uložen v knihovně Národního muzea v Praze, sign. VIII F 69. Rukopis je poněkud poškozen, chybí první list a některé listy uvnitř kroniky. Na první straně je nalepen obrázek Čecha a Lecha z konce 14. století. Teto rukopis byl vzat za základ Bretholzova vydání. Rukopis Brněnský (též Třebíčský) je uložen v Archivu města Brna, Mitrovského sbírka, sign. A 101. Byl napsán mezi lety 1439–1468 v benediktinském klášteře v Třebíči. Nalezl jej roku 1819 J. G. Meinert ve farním kostele v Moravské Třebové. Vedle Kosmovy kroniky obsahuje i jiná díla. Kronika je v něm poněkud zkrácena, oproti ostatním rukopisům však uvádí tzv. zakládací listinu třebíčského kláštera. Rukopis Lipský. Pochází z konce 12. století. Roku 1839 byl zakoupen pro lipskou univerzitní knihovnu, sign. 1324. Na konci kroniky je vyobrazení Kosmy, jež bývá často publikováno. Po druhé světové válce byl nezvěstný, v odborné literatuře se proto objevil údaj, že byl zničen. Rukopis Karlovský. Byl roku 1415 v držení kláštera augustiniánů na Karlově v Praze. Obsahuje pouze 1. a 2. knihu Kosmovy kroniky. Je uložen v Knihovně Metropolitní kapituly v Praze (Archiv Pražského hradu, sign. 0 57). Rukopis Drážďanský. Uložen v Saské zemské knihovně v Drážďanech, sign. J 43. Vznikl ve 12.–13. století. Kosmovu kroniku dělil do čtyř knih. Cenný byl především pro interpolace Mnicha sázavského. Uváděl rovněž zmínku o polských zajatcích z roku 1038, na jejímž základě se usuzovalo na polský původ Kosmův. Rukopis byl značně poškozen za druhé světové války, v dnes existujícím torzu je text Kosmovy kroniky prakticky nečitelný. Rukopis Vídeňský. Je ze 13. století. Je uložen v Rakouské ná271 rodní knihovně ve Vídni, sign. 508. Souvisí úzce s rukopisem Drážďanským, včetně záznamů Mnicha sázavského. Rukopis Štrasburský. Pocházel z přelomu 12. a 13. století. Byl uložen v Městské knihovně ve Štrasburku, sign. 88, kde však v roce 1870 shořel. Sahal pouze k roku 1086 (1. kniha a část 2. knihy). Obsahoval zřejmě zfalšovanou zakládací listinu kapituly vyšehradské. Rukopis Mnichovský. Je uložen v Bavorské státní knihovně v Mnichově, sign. 11029. Byl napsán v 15. století. Obsahuje text 1. knihy s více přípisy nežli rukopis Štrasburský. Je v něm rovněž dodatek o založení kapituly vyšehradské. Rukopis Stockholmský. Z počátku 13. století. Pro svoji proslulou velikost (480 × 880 mm, ve dvou sloupcích vždy 106 řádků na jedné straně) je nazýván „Gigas librorum“. Byl sepsán pro klášter podlažický, potom byl majetkem kláštera sedleckého, později břevnovského a broumovského. V roce 1648 ho Švédové odvezli z Prahy do Stockholmu. Je chován v tamější Královské knihovně, sign. Cod. Holm. A 148. Vedle Kosmovy kroniky obsahuje řadu jiných děl. Opis Kosmovy kroniky podle rukopisu Stockholmského ze 16. století, uložený v Národní knihovně ve Vídni, sign. 7391. Rukopis pražské kapituly. Byl sepsán před rokem 1343 pro biskupa Jana IV. z Dražic. Obsahuje základní prameny českých středověkých dějin. Je uložen v Knihovně Metropolitní kapituly v Praze (Archiv Pražského hradu), sign. G 5. Text Kosmovy kroniky je tu doplněn o některé nepříliš cenné přípisy, zřejmě z nějaké nám neznámé kroniky. Rukopis Fürstenberský. Pochází z 15. století. Byl uložen ve fürstenberské knihovně v Donaueschingenu, odkud přešel do Württembergské zemské knihovny ve Stuttgartu, sign. Don. 697. Obsahuje i všechny Kosmovy pokračovatele a první knihu Zbraslavské kroniky. V textu Kosmovy kroniky je zmínka o založení kláštera ve Vilémově. Rukopis Roudnický. Pochází z 15. století. Byl uložen v lobkovické knihovně v Roudnici, nyní je v Lobkovické knihovně v Nelahozevsi, sign. VI. F. b3. Nalezl jej Palacký v roce 1826. 272 Vedle Kosmovy kroniky je v něm také letopis Kanovníka vyšehradského. Rukopis Muzejní. Vznikl v 15. století. Roku 1840 byl nalezen na děkanství v Českých Budějovicích. Nyní je uložen v knihovně Národního muzea v Praze, sign. VIII. D 20. Stejně jako rukopis Roudnický má prolog ke 4. knize. Obsahuje rovněž text Kanovníka vyšehradského i některé jiné texty. Rukopis Břevnovský. Pochází z konce 16. století. Je chován v Národní knihovně v Praze, nová sign. benediktini Břevnov (deponát), Ms. 293. [293r] [1r]

[scroll to TOC]
Počíná se úvod k proboštu Šebířovi

pNumftt_1_1Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadanému jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. S jakou oddaností své mysli a láskou se podřizuji Vašemu otcovství, ani nedovedu – Bůh mi svědkem – vysloviti; vždyť veliká láska není ta, kterou pochopí lidský rozum. Pravá láska totiž nemůže míti nic vlastního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje. Kdyby té lásky u mne nebylo, nijak bych se neosmělil muži tak váženému věnovati tyto stařecké bláhovosti. Hledaje totiž hledal jsem, co bych vám věnoval příjemného, co zábavného, ale nenalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí-li se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen nohu svou, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik prohřešků proti slovesnému umění! Chcete-li se zasmáti nad každým z nich, můžete až přes míru užíti této člověku vrozené vlastnosti. Buďte zdráv! Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.

[scroll to TOC]
Druhá předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi

pNumftt_1_2Gervasiovi arciknězi, napojenému plně všelikým vzděláním v svobodných uměních a pomazanému moudrostí všestranného vědění, Kosmas, nehodný slouti tak, jak slově, sluha sloužících Bohu a svatému Václavu, s darem povinné modlitby a se znamením vzájemné lásky. Až dostaneš tento lístek, věz, že jsem Ti poslal českou kroniku. Ač není žádným půvabem slovesného umění uhlazena, nýbrž prostě a jakous takous latinou sepsána, rozhodl jsem se dáti ji přezkoušeti Tvé obzvláštní rozumnosti, aby byla podle Tvého důvtipného soudu buď vůbec zavržena, že by ji nikdo nečetl, buď, uznáš-li ji za vhodnou ke čtení, aby byla brusem Tvého zkoušení dříve bezvadně vybroušena, anebo spíše, oč ještě více prosím, znova od Tebe lepší latinou vypracována. Neboť o této své práci uznávám, že stojí jenom za to, aby sis ji buď Ty, jemuž Bůh udělil moudrost, anebo jiní dovednější – jako to učinil Vergilius s vyvrácením Tróje a Statius s příběhy Aiakovce – podobně vzali za látku, na níž by též ukázali potomkům své umění i zvelebili památku svého jména na věky.

pNumftt_1_3A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z bájného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť dobrým a zkušeným vždy se toužím líbiti, ale lidem nevědomým a mrzutým nebojím se nelíbiti. Vímť, že se vyskytne několik žárlivců a že se zalknou pošklebným smíchem, až uvidí složení této práce; takoví lidé umějí toliko jiným ubírati, ale sami ze sebe nic dobrého neumějí přidati. O takových praví prorok: „Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neumějí.“ Ti totiž jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako do diamantu pro paměť vštípí to, co bylo řečeno nevhodné, nebo kde má mysl podřimujíc pochybila. Jaký div?

pNumftt_1_4 …někdy si podřímne výtečný Homér.

pNumftt_1_5Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické jejich pochlebování mně nelahodí; kdož chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí. Ty však, drahý bratře, miluješ-li mne jako svého přítele a pohne-li Tebou má prosba, opásej bedra své mysli a vezmi do ruky škrabátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrabal, a co schází, přidal; co je nevhodně pověděno, změň ve vhodné, aby tak mou neumělost zmírnila Tvá vtipnost. Neboť se neostýchám toho, aby mě opravoval přítel, ba velmi toužebně si přeji, aby mě zdokonalovali také nepřátelé.

pNumftt_1_6Tato první kniha obsahuje děje české, pokud jsem se mohl o nich dověděti pořadem až do času Břetislava I., syna knížete Oldřicha. Léta od narození Páně jsem počal počítati až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťanského, proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymýšleti, ani jsem nemohl najíti kroniku, z které bych se mohl dověděti, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš čísti v následujících kapitolách. Buď zdráv a podle Tvého pokynu buď se přichystám psáti ostatek, nebo se zde zastavím a mez vytknu svému podniku nejapnému.

pNumftt_1_7 Živ buď a zdráv, mým přáním se nevzpírej, nýbrž je vyplň.

pNumftt_1_8A byla tato kronika sepsána, když panoval Jindřich IV., císař římský, svatou církev Boží řídil papež Kalixt, za časů knížete českého Vladislava a za biskupa pražského Heřmana, jak se podává z toho, co následuje, všem, kdož chtí to věděti, kterého roku se co stalo nebo za kterých indikcí.

[scroll to TOC]
Počíná se první kniha kroniky české, již složil Kosmas, děkan pražského kostela

[scroll to TOC]
II.

pNumftt_1_9Podle učení geometrů se dělí povrch zemský na dvě polovice, z nichž jednu zaujímá pod svým jménem Asie, druhou Evropa s Afrikou. V Evropě leží Germanie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po ob vodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou; houfům dobytka sotva stačila země. Se stády soumarů sotva se mohlo měřiti i množství kobylek, co jich v létě po polích skáče. Vody tam byly čisťounké a k lidskému užívání zdravé, rovněž i ryby chutné a výživné. Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy [2r] cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“

pNumftt_1_10Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbati zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, tak to počal mluviti: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“

[scroll to TOC]
III.

pNumftt_1_11Upadl by však v hrubou nelibost, kdo by se pokusil našim nynějším lidem, libujícím si v pravém opaku, podrobně líčiti, jakých byli mravů, jak poctivých, jak byli prostí a kupodivu ušlechtilí tehdejší lidé, jak byli mezi sebou věrni a jeden k druhému milosrdný, jak byli též mírní, střídmí a zdrženliví. Proto se o tom nezmiňujeme a chceme jen něco málo, ale pravdivého pověděti o tom, jaký byl onen první věk. Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K pozdním obědům požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravého nápoje. Jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství jim byla obecná. Neboť po způsobu dobytka každou noc nové sňatky uzavírali [2v] a s východem jitřenky přetrhávali svazek tří Grácií a železná pouta lásky. Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem. Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu, v zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. Také nikdo neznal slovo „mé“, nýbrž po mnišském způsobu, vše, co měli, za „naše“ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. U chlévů nebylo závor ani nezavírali dveře před nuzným chodcem, poněvadž nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádný zločin nebyl u nich těžší než krádež a loupež. Žádných zbraní neznali, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře.

pNumftt_1_12Nač o tom více? Ach, žel! Prospěšné se obrátilo v opak, obecné se změnilo ve vlastní; bezpečné chudobě, kdysi příjemné, se vyhýbali jako zablácenému kolu a prchali před ní, poněvadž ve všech plála touha po jmění, prudší než ohně v Etně. Když tyto a jim podobné neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchati neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval. Potom, kdo byl považován v svém kmeni nebo pokolení za osobu pro své mravy lepší nebo pro své bohatství za váženější, k tomu se scházeli z dobré vůle, bez biřice, bez pečeti, a rokovali o svých rozepřích a křivdách, které kdo utrpěl, bez újmy svobody.

pNumftt_1_13Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům.

[3r]

[scroll to TOC]
IV.

pNumftt_1_14Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se naděje, že by to mohli znovu míti, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi napraviti.“

pNumftt_1_15 Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slově Oseka.

pNumftt_1_16 Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.

pNumftt_1_17Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše. Ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami [293v] přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvályhodná – ach nešťastného osudu lidského! – byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se [3v] po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce.

pNumftt_1_18Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který spor na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl třikrát čtyřikrát hlavou, a podle svého zvyku třikrát holí o zem udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolá: „Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva.“

pNumftt_1_19Nato paní svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena. [4r] Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem ukrutnějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela.“

pNumftt_1_20Mezitím povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním rovněž jako svým vlastním šálila lid ve všem; bylať Libuše sama, jak jsme se výše zmínili, prorokyní jako Cumská Sibylla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Medeia z Kolchidy a třetí čarodějkou jako Kirké Aiaiská. O čem se té noci uradily ony tři Eumenidy anebo co tajného ujednaly, nebylo sice známo, avšak ráno se všem zjevilo nad slunce jasněji, když jejich sestra Libuše označila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže, i jeho jméno. Neb kdo by si byl pomyslil, že si knížete povolají od pluhu? Nebo kdo mohl věděti, kde oře muž, který se měl státi správcem lidu? O čem by však nevědělo věštecké nadšení? Anebo čeho by nedokázalo čarodějné umění? Sibylla dovedla předpověděti národu římskému pořad osudu skoro až do soudného dne, ba – lze-li tomu věřiti – věštila též o Kristu, neboť kterýsi učitel církevní v jednom svém kázání uvádí verše Vergiliovy, o příchodu Páně podle věštby Sibylliny složené. Medeia dovedla bylinami a čáry často z nebeské báně svézti Hyperiona a Berecynthii, dovedla deště, blesky a hromy vylákati z oblaků, dovedla starce krále Ejaka omladiti. Čáry Kirčinými byli proměněni druhové Ulixovi v rozmanitá zvířata a král Picus v datla; ten se podnes jeho jménem po latinsku tak nazývá. Jaký div? Jak znamenité věci provedli v Egyptě svým uměním čarodějníci! Ti svými kouzly učinili tolik divů, kolik prý jich z moci Boží způsobil služebník Boží Mojžíš. O tom však dosti.

[scroll to TOC]
V.

pNumftt_1_21Druhého dne, jak bylo nařízeno, bez prodlení svolají sněm a shromáždí lid, sejdou se všichni dohromady a žena, [4v] sedíc na vysokém stolci, mluví k hrubým mužům: „Jak jsi politování nadmíru hoden, ó lide, jenž neumíš svobodně žíti, svobodu, kterou žádný dobrý muž neztrácí leda s životem, tou vy ne bezděky zhrdáte a nezvyklé porobě dobrovolně poddáváte své šíje. Běda, pozdě budete toho marně litovati, jako litovaly žáby, když vodní had, jejž si učinily králem, počal je usmrcovati. Nebo nevíte-li, jaká jsou knížecí práva, zkusím jen několik slov vám povědět o této věci.

pNumftt_1_22Předně snadno je knížete dosaditi, ale nesnadno dosazeného sesaditi. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete čili nic. Jakmile však bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci. Před jeho tváří se budou třásti jak v zimnici vaše kolena a oněmělý jazyk přilne k suchému patru. K jeho hlasu jen tak že budete z velikého strachu odpovídati: ,Ano pane; ano pane,‘ až on pouhým pokynem svým bez vašeho mínění toho odsoudí, onoho dá zabíti, jednoho rozkáže vsaditi do vězení, jiného oběsiti na šibenici. Vás samé a z vás, kterých se mu zachce, jedny učiní sluhy, jiné sedláky, jiné poplatníky, jiné výběrčími, jiné katy, jiné biřici, jiné kuchaři, pekaři nebo mleči. Ustanoví sobě i plukovníky, setníky, šafáře, vzdělavatele vinic a polí, též žence, kováře zbraní, kožišníky a ševce. Vaše syny i dcery postaví do svých služeb, také z vašeho skotu, z koní a klisen neb z dobytka právě nejlepší si vezme podle své libosti. Všechno, co máte lepšího ve vsích, na polích, rolích, lukách a vinicích, pobere a obrátí v svůj prospěch. Ale proč vás dlouho zdržuji? Nebo nač to mluvím, jako bych vás chtěla strašiti? Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest.“

pNumftt_1_23K tomu sprostý lid zajásá zmateným křikem; všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže. K nim ona: „Hleďte,“ dí, „hle, za oněmi horami“ – a ukázala prstem na hory – „je neveliká řeka Bílina a na jejím břehu je [5r] viděti vesnici, jež slově Stadice. V jejím obvodu jest úhor, zdéli i zšíři dvanácti kročejů, jenž kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. Tam váš kníže oře s dvěma strakatými voly; jeden vůl má vpředu dokola bílý pás a bílou hlavu, druhý jest od čela po zádech bílý a zadní nohy má bílé. Nyní, je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší knížeti, jeďte vyřídit tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž má jméno Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlavy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zní praemeditans [rozmýšlející] nebo superexcogitans [přemýšlející]. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věkův.“

[scroll to TOC]
VI.

pNumftt_1_24Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když paní viděla, že jaksi, neznajíce cestu, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“

pNumftt_1_25 Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé, že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se vracívala; tomu „ať žid Apella věří“. Co dále? Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomí, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: „Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A jestliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?“ – „Ano,“ odpověděl, „je to ves, kterou hledáte, a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal.“ Poslové přistoupivše k němu pravili:

pNumftt_1_26 „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen.“ A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují:

pNumftt_1_27 „Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, [5v] změň roucho a na koně vsedni!“

pNumftt_1_28 Přitom mu ukáží roucho i koně, který vtom zaržál.

pNumftt_1_29„Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za ochránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“ Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země a pustiv voly zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to, což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on dí: „Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden pokaždé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.“

[scroll to TOC]
VII.

pNumftt_1_30Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Ubírali se nadcházkami a poslové ještě si netroufali s novým pánem důvěrněji mluviti, ale jako holubi, když k nim někdy nějaký cizí přiletí, z počátku se ho bojí, brzy však při letu [6r] samém mu přivyknou a jako za svého jej mají a milují, tak oni při jízdě hovořili a povídáním si cestu krátili, a přitom vtipkujíce a žertujíce, na únavu zapomínali.

pNumftt_1_31Tu se stalo, že se jeden, zvláště smělý a od řeči, zeptal: „Pane, pověz nám, proč sis u nás dal schovat tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil; nemůžeme se tomu dosti vynadiviti.“ On jim odpověděl: „Na to jsem je dal a dám schovati na věky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli vždy živi v bázni a nejistotě a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni. Nyní však ať se smím zase i já vás zeptati, zda je chvalitebnější z chudoby se povznésti k hodnosti, či z hodnosti upadnouti v chudobu? Odpovíte mi ovšem, že je lépe povznésti se k slávě než upadnouti v nouzi. Ale jsou mnozí ze vznešeného rodu vzešlí, potom však v potupnou nouzi a v neštěstí upadlí, kteří hlásajíce jiným, jak jejich předkové byli slavní a mocní, nevědí, že tím sami sebe ještě více tupí a hanobí, poněvadž sami pozbyli svou nedbalostí toho, čeho oni nabyli svou přičinlivostí. Neboť Štěstěna stále jako v kostky hraje svým kolem tak, že brzy ty povznese na vrchol, brzy ony uvrhne do propasti. Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu s sebou strhla do hlubin, povznáší k hvězdám.“

[scroll to TOC]
VIII.

pNumftt_1_32A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní, obklopená svými dvořany. Podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi.

pNumftt_1_33Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, [6v] nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou.

[scroll to TOC]
IX.

pNumftt_1_34V době těchto prvních počátků práv jednoho dne řečená paní, jsouc věštným duchem nadšena, před svým mužem Přemyslem a v přítomnosti starších lidu takto věštila:

pNumftt_1_35 „Spatřuji hrad, který pověsti nebes se dotkne, ve hvozdě leží místo – je vzdáleno ode vsi této na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny. Toto místo na severní straně pevně chrání hlubokým údolím potok Brusnice, na jižním však boku široká hora velmi skalnatá, která se od skal [latinsky petrae] nazývá Petřín, převyšuje okolí. Hora toho místa se zkrucuje na způsob delfína, mořského vepře, směrem až k řečené řece. Až tam přijdete, naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou. V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je oběťmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Větší sláva [Václav; lat. Maior Gloria], druhá Voje útěcha [Vojtěch; lat. Exercitus Consolatio].“

pNumftt_1_36Byla by více mluvila, kdyby nebyl pekelný věštecký duch prchl z božího tvora. Ihned kráčejí v staletý hvozd a nalezše dané znamení vystavějí na řečeném místě hrad Prahu, vévodící celým Čechám.

pNumftt_1_37A poněvadž toho času dívky této země, dospívajíce beze jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili. Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále, nedaleko [7r] od hradu dříve řečeného, polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí se na ně rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvrasten. A poněvadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou beze zbraní konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití.

pNumftt_1_38 Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svou touhou jen stěží se do hodin nočních zdrží.

pNumftt_1_39 Noc byla, zářil Měsíc a jasný byl nebeský blankyt.

pNumftt_1_40 Vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka:

pNumftt_1_41 „Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“ A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.

pNumftt_1_42Ale protože arci všem nezbývá nežli jít tam, kam odešli Ancus i Numa, Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly Sudičky, [7v] Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili.

[294r]

[scroll to TOC]
X.

pNumftt_1_43Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka.

pNumftt_1_44Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Od čeho však je ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominouti mlčením. Ono území totiž se dělí na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v povodí řeky Mže a pátá, uprostřed, slově Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané.

pNumftt_1_45Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl poslední osud zkrušil nešťastným koncem. Neb již dříve vedl často proti Čechům boje, [8r] a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků lidu svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slově Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězím a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů. A jako při každé proměně zdar povznáší a nezdar ponižuje lidská srdce, z velkého zdaru, jehož vždy v bojích dosahoval, povýšilo se a povzneslo srdce knížete, že v hrdé mysli vzplanul touhou nabýti celých Čech. Ach, mysl lidská, neznalá budoucnosti, jak se často oklame svým dohadem! Často se stává, že před pádem bývá pozdvižení srdce, jako před radostí často jeho ponížení.

pNumftt_1_46Ihned se nadme domýšlivou pýchou a chtě zvěděti, jakou vládne mocí, dá nositi meč po všech krajích celé své země a oznámiti knížecí rozkaz, že každý, kdo výškou těla přesahuje míru meče, nepůjde-li na vojnu tak rychle, jak bylo rozkázáno, má býti bez milosti mečem pokutován. Seznav, že se nad vyřčené slovo rychleji shromáždili na ustanoveném místě, postavil se uprostřed na náspu, a obklopen jsa dokola lidem, opřen o štít a mávaje v ruce mečem, jal se mluviti: „Bojovníci, ve vašich rukou jest již poslední vítězství, jindy jste nejednou zvítězili, nyní k hotové věci se hotovíte. K čemu vám třeba zbraní? Zbraně hleďte nositi jako znak vojenství. Spíše však vezměte s sebou sokoly, krahujce, volavky a všechno podobné ptactvo, které se hodí lépe pro zábavu a hru, abychom jim maso nepřátel – ačli ovšem stačí – dali k nažrání. Bera za svědka boha Marta a svou vládkyni Bellonu, jež mi prokázala všeliká dobrodiní, přísahám na jílec svého meče, jejž v ruce držím, že [8v] dám štěňata matkám místo jejich nemluvňat přikládati k prsům. Zdvihněte praporce, nechte prodlévání; těm kdož hotovi jsou, vždy uškodil odklad. Jděte již rychle a vítězství dobuďte šťastně!“ Zní ryk až k nebesům: muž schopný i neschopný, udatný i chabý, statný i nestatný hlučí: „Do zbraně, do zbraně!“; prašivá kobyla poskakuje jako bujný hřebec v bitvě.

[scroll to TOC]
XI.

pNumftt_1_47Zatím jakás žena, jedna z počtu hadaček, zavolavši k sobě pastorka, jenž měl již táhnouti do boje, pravila mu: „Ač není v povaze macech, aby dobře činily svým pastorkům, přece, jsouc pamětliva svazku s tvým otcem, výstrahu, chceš-li, ti dám, jak mohl bys naživu zůstat. Věz, že čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům.

pNumftt_1_48 Abys ty záhubě té však nakonec ujíti mohl, uřež protivníku, kterého při prvním utkání zabiješ, obě uši a schovej je do své tobolky; pak mezi nohama koně udělej vytaseným mečem čáru na zemi na způsob kříže. Neboť tím uvolníš ta neviditelná pouta, jimiž hněv bohů sváže vaše koně, takže budou ochabovati a padati, jako by byli dlouhou cestou unaveni. A hned, vsedna na koně, dej se na útěk, a i když se za tebou ozve silný hřmot, nikdy se neohlížej zpět, nýbrž pospěš si ještě více; a tak ty jediný stěží unikneš. Neboť bohové, kteří vás provázíva-li do boje, obrátili se na pomoc vašim nepřátelům.“

pNumftt_1_49Naproti tomu Čechové neměli dosti síly k odporu, když nepřátelé již tolikrát nad nimi slavili vítězství, a tak bylo jedinou podlehlých spásou již v žádnou nedoufat spásu. A jako vždy lidé nevěřící a tedy k zlému náchylnější, když je opouštějí síly a dobré vlastnosti, obracejí se hned k horším stránkám a k nepravosti, nejinak i ten lid, oddaný liché modloslužbě a více věřící lžím, zoufal již nad svými silami a vojenskou zbraní; i obrátili se o radu k jedné babě věštkyni s naléhavou prosbou, aby jim pověděla, co třeba činiti v takovém nebezpečenství nebo jaký výsledek bude míti příští bitva. Ona, jsouc plna věštího ducha, nezdržovala je dlouho záhadnými hádankami. „Chcete-li,“ dí, „dosíci slávy vítězství, [9r] musíte napřed vyplniti rozkazy bohů. Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť.“

pNumftt_1_50I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na sto tisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem – věc zázraku podobná –, mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři; a jako po dešťovém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po veliké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a k boji odvážnější.

[scroll to TOC]
XII.

pNumftt_1_51Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth, strachoval nastávající bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na knížecího koně a místo něho jel před bojovníky na bojiště, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu. Přišli na pole od obojího vojska smluvené, ale Čechové dříve obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve viděti, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluviti k bojovníkům: „Kdyby bylo v moci vůdce dodati statečností vojákům slovy, zdržel bych vás mnohonásobnými oklikami v řeči; ale protože nepřítel stojí před očima a jen málo času zbývá na povzbuzování, dopřejte, abych vás směl, byť skromnými, podnítit slovy.

pNumftt_1_52Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili [9v] své drahé dítky a milé manželky. Posilněni buďtež a mějte se zmužile! Neboť své bohy, kteří dosud byli proti vám popuzeni, usmířili jste oběťmi, jakých si na usmíření přáli. Proto strachem z nich se nestrachujte, protože ti, jejichž duchu strach překáží v boji, ocitají se v největším nebezpečenství; odvaha však je tolik co zeď, odvážným i bohové sami pomáhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva. Ale i kdybyste chtěli nepříteli ukázati záda, smrti přece nemůžete ujíti. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci nežli smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž pro přemožené jest jedinou ctností nic neodpírati vítězům.“

pNumftt_1_53Mezitím lucký kníže, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha. Když spatřil, že se nepřátelé nehýbou z místa, kázal svým, aby chvilenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito slovy podněcoval mysli svých vojáků: „Ubohé duše bázlivců, nadarmo se chytají kopců ti, jimž scházejí síly a válečné umění; neprospěje kopec, je-li mužnost mdlá. Vidíte: neodvažují se utkati s vámi na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jako holuby.“ Jakmile se to stalo, objevila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky.

pNumftt_1_54Když to viděl neohrožený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: „Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována.“ (Ta slove odtud až podnes rovem udatného bojovníka Tyra.) [10r] A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv svržen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpek slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých.

pNumftt_1_55 Neví se, od koho který neb jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti až do jednoho, totiž kromě toho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když rozčilen přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval – zní to jako pohádka – bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu.

[scroll to TOC]
XIII.

pNumftt_1_56Potom Čechové, vpadnuvše do oné země, beze všeho odporu ji pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali. Zatím najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie, odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi; byl to rodák ze Srbska, člověk až nelidsky zločinný, nad nejhoršího horší a nad každou šelmu ukrutnější. To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se lid rozprchlý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce, dále aby mohli býti na rovině snáze zajati, kdyby se někdy chtěli vzbouřiti, a konečně, aby se s mužem [10v] cizorodým hned tak nespikl lid domorodý. Zařídivše to, vrátili se domů s velikou radostí a vítězné praporce donesli zpět na jejich stanoviště.

pNumftt_1_57Zatím ten nešlechetný Srbín, horší než pohan, spáše ukrutný zločin. Neboť jednoho dne oznámili rybáři, že se mnoho ryb drží pod novým ledem v tiché vodě; led byl totiž průsvitný, povětřím ještě neporušený a nepošpiněný prachem. Tu ten druhý Jidáš Durynk, maje za to, že je vhodný čas, aby provedl svou ničemnost, kterou již dávno ve zlé mysli a ve zlém srdci vymyslil proti životu svého pána, pravil k hochovi, stroje se ho úkladně zabíti: „Pojďme lovit ryby.“ Když tam přišli, pravil: „O můj panáčku, podívej se, hle, jak plave víc než tisíc ryb pod ledem.“ On pak, jako dítě, dětsky poklekl, a zatímco se bezstarostně díval na ryby pod ledem, dostal ránu sekerou do útlého krku – a toho, jehož ušetřil nepřítel, vlastní vychovatel zavraždil.

pNumftt_1_58Všichni se rozprchli od tak hrozného divadla. Onen však člověk, horší než otcovrah, co se mu nepovedlo jednou ranou sekery, dokoná nožem a uřízne svému mladičkému pánu jako prasátku hlavu; schovav ji pod plášť, ovinul ji, jako k poctě svého pána, v čisté plátno, maje v úmyslu donésti ji ke knížeti, jenž mu toho hocha svěřil – nešťastník k vlastní své škodě! Nese bez prodlení smutný dar doufaje, že dojde za ten skutek nesmírné odměny, a najde knížete, an v pražském paláci sedí v radě se všemi předáky. Maje za nejlepší, jestliže ohlásí před tváří všech veřejně svůj čin, pozdraví knížete a dostav pozdravení, stoje čeká, a jakmile mu bylo dáno slovo, pravil: „Ejhle, já, já jediný jsem to dokázal svou sekerou kladní, že vy všichni můžete býti bezpečni a spáti na tom či onom uchu. Neboť často jedna malinká jiskřička, kterou strážce domu neopatrně zanechá v drobném popelu, vznítí veliký požár a zasáhne a sežehne nejen dům, nýbrž i pány domu. Tuto jiskřičku jsem já, předem vás varuje a předvídaje, že by vám někdy mohla uškoditi, uhasil, a jako božskou věštbou byv upozorněn, zachránil vás i vaše potomky od příští zkázy. [11r] Vy pak, kteří jste hlavami této země, najděte pravé jméno pro tento skutek. Je-li záslužný, učiňte, aby všichni vědě-li, jak mnoho jsem si zasloužil; pakli však řeknete, že je to zločin, ještě více jste mi povinni za to, že nemusíte vy sami páchati zločin. Či proto byste byli měli tohoto dítěte šetřiti, že jeho otec chtěl vaše děti pobíti a štěňata dáti kojiti mlékem vašich manželek? Zajisté není pochoutkou maso ni omáčka ze vzteklých vlků. Hle, mstitel krve otcovy, který vám jednou měl škoditi, leží poražen bez vaší krve. Nuže, pojďte již chutě a přijměte spěšně to panství, jež beze strachu budete na věky šťastně držeti.“ A ihned ukázal na talíři něžnou hlavu, které už nic nescházelo do živého člověka, leda aby promluvila.

pNumftt_1_59Zhrozil se kníže, srdce předáků se zachvěla, zmatené reptání zabouřilo. I odvrátil kníže hlavu od ohavného daru a otevřel ústa, aby promluvil takto:

pNumftt_1_60 „Kliď se mi s tím svým darem, ty bídný padouchu, z očí! Tvé zločiny přesahují míru i odpuštění a nenalézají hodné po-msty. Na tento zločin nelze si vymysliti hodné odsouzení ani úměrný trest. Či míníš, že bych nebyl mohl učiniti, cos učinil, kdybych byl chtěl? Já jsem směl zabíti svého nepřítele, ale ty nikoli svého pána. Hřích, jímž jsi zhřešil, je větší než to, co lze nazvati hříchem. Zajisté kdo by tebe usmrtil nebo k smrti odsoudil, upadne ne v jeden, ale ve dvojí hřích, protože za obojí ten hřích, žes byl usmrcen i žes usmrtil pána, ponese hřích trojnásobný. Avšak jestliže ses za ten svůj přeukrutný zločin od nás nadál nějaké odplaty, věz, že se ti za velikou odměnu uděluje to, aby sis ze tří smrtí jednu zvolil, kterou budeš chtíti: buď po hlavě skočíš z vysoké skály nebo se na některém stromě vlastní rukou oběsíš nebo zločinný život skončíš vlastním mečem.“ K tomu on s povzdechem odvětil: „Běda, jak je člověku zle, když se věc přihodí jinak, než se naděje.“ A ihned odešed, oběsil se provazem na vysoké olši; a odtud ta olše, dokud nebyla poražena – stála totiž vedle cesty – slula olší Durynkovou.

pNumftt_1_61A poněvadž se tyto věci prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se opravdu staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, [11v] jež zaručuje pravdivé podání hodnověrných lidí.

[scroll to TOC]
XIV.

pNumftt_1_62ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 894

pNumftt_1_63Pokřtěn byl Bořivoj, první křesťanský kníže svaté víry[note]. Téhož roku Svatopluk, král moravský – jak se všeobecně vypravuje – zmizel uprostřed svého vojska a nikde se již neobjevil. Pravda však je, že přišed sám k sobě uznal, že nespravedlivě a jaksi zapomněv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři Arnulfovi, jehož synu byl kmotrem a jenž mu podrobil nejen Čechy, ale i jiné země odtud až k Odře a odtamtud do Uher a k řece Hronu. Želeje toho, za temna půlnočního vsedl, nikým nepozorován, na koně, projel svým táborem a uchýlil se na jedno místo na stráni hory Zobor, kde kdysi s jeho podporou a pomocí vystavěli tři poustevníci ve velikém a nepřístupném lese kostel. Když tam dojel, na skrytém místě v tomto lese zabil koně a svůj meč zahrabal do země. Na úsvitě přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo jest; i byl po mnišsku oholen a oblečen v roucho poustevnické. A pokud žil, zůstal od nikoho nepoznán, teprve když již poznal, že se blíží smrt, zjevil mnichům, kdo jest, a potom hned umřel.

pNumftt_1_64Království po něm drželi krátký čas jeho synové, ale méně šťastně; neboť jednak bylo [294v] od Uhrů rozchváceno, jednak od východních Němců a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno.

[scroll to TOC]
XV.

pNumftt_1_65Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z té, která byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmily.

pNumftt_1_66Když odešel po způsobu všeho těla smrtelného ze světa, nastoupil v otcovské panství Spytihněv; po jeho smrti dosáhl knížectví Vratislav, jenž pojal manželku jménem Drahomiř z tvrdého kmene lutického – i ona sama byla k víře křesťanské tvrdší než skála – z krajiny, jménem Stodor[note]. Ta porodila dva syny: Václava, Bohu i lidem milého, a Boleslava, bratrovraždou kletého. Avšak o tom, jak milostí Boží, [12r] vždy předcházející a všude následující, dosáhl kníže Bořivoj svátosti křtu nebo kterak se vlivem jeho nástupců v našich krajinách den ode dne šířilo náboženství křesťanské víry, nebo který kníže které kostely či kolik jich nově jako věřící křesťan zřídil, o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Privilegiu církve moravské, něco v Epilogu téže země a Čech, něco v Životě neb umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava. Neboť i jídla, kterých častěji požíváme, se přejídají. To, čeho jsme se výše dotkli, stalo se mezi těmi lety, jež zde nyní označujeme; nemohliť jsme se dověděti, v kterých letech nebo časích se to stalo.

[scroll to TOC]
XVI.

pNumftt_1_67ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 895 AŽ DO ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 928

[scroll to TOC]
XVII.

pNumftt_1_68ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 929

pNumftt_1_69Dne 28. září svatý Václav, kníže český, byv lstí bratrovou na hradě Boleslavi [12v] umučen, ve věčný nebeský dvůr on šťastným osudem vešel. [note] O tom totiž, kterak Boleslav, nehodný slouti rodným bratrem muže svatého, zákeřně pozval na hostinu svého bratra, ač se spíše chystal ho zavražditi, aby se mohl ujmouti vlády v zemi, nebo o tom, kterak před tváří lidí, ale ne před Bohem, skrýval vinu bratrovraždy, jest tuším sdostatek pověděno v Oslavě umučení téhož svatého muže. Po jeho šťastném skončení života Boleslav, druhý Kain, došel pak, žel, knížectví zle nabytého.

pNumftt_1_70Za té hostiny, jak jsme svrchu pověděli, bratrovraždou kleté, narodí se knížeti Boleslavovi z výborné manželky výtečné dítě, jemuž po oné události bylo dáno jméno Strachkvas, kteréžto jméno znamená strašlivé hody. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž se páše bratrovražda? Kníže Boleslav tedy, jsa si vědom spáchaného zločinu a boje se pekelných trestů, neustále přemýšlel v bystrém duchu, jak jen by mohl Boha za tu svou vinu usmířiti, i učinil slib Hospodinu, řka: „Jestliže tento můj syn zůstane naživu, z celého srdce svého jej Bohu zaslibuji, aby byl duchovním a sloužil Kristu po všechny dny svého života za můj hřích a za lid této země.“

[scroll to TOC]
XVIII.

pNumftt_1_71Potom, když už byl ten hoch způsobilý k učení a rodiče měli z něho velikou radost, otec, jsa pamětliv svého slibu a nemoha snésti, aby se učil před jeho očima, poslal ho do Řezna a odevzdal pod řeholní křídla opatu kláštera svatého Jimrama mučedníka. Tam se naučil církevním a řeholním ustanovením, tam byl oděn v mnišské roucho a tam byl chován, až dospěl v muže. Ostatní běh jeho života bude v následujícím líčení dostatečně osvětlen.

pNumftt_1_72O skutcích knížete Boleslava jsem se však nemohl dověděti nic, co by bylo hodno zaznamenati, leč jednu věc, jež tuším stojí za to, abych vám ji pověděl. Služebník Boží Václav zanechal kostel, vystavěný v hlavním sídle Praze ke cti svatého Víta mučedníka, neposvěcený, protože ho smrt předešla. Kníže Boleslav vypravil k biskupu Michalovi, jenž byl tehdy představeným kostela řezenského, posly s [13r] velikými dary a ještě většími sliby a přípověďmi a prosil ho, aby ráčil posvětiti kostel pražský; ale jen stěží dosáhl od něho, aby splnil jeho žádost. Biskup nebyl by zajisté k tomu svolil, rozhodl se však učiniti to na památku a pro spasení duše svého přítele Václava, tehdy již zabitého, protože muž Boží Václav, dokud tělesně žil, choval k němu obzvláštní úctu a lásku jako k duchovnímu otci a přelaskavému biskupu. Neboť i biskup Michal rovněž vzal ho k sobě za syna nejmilejšího a učil ho bázni a lásce k Bohu a posílal mu své dary, kterých toho času nejvíce potřebovala nová církev Kristova. Hned, jak kníže dosáhl splnění svého přání, všechen lid i předáci a duchovní zbožně spěchali vstříc přicházejícímu biskupu a s velikou poctou a radostí ho uvítali pod střechami hlavního sídla Prahy. Nač o tom více? Dne 22. září biskup, posvětiv kostel svatého Víta mučedníka, vrátil se potěšen do svého domova.

[scroll to TOC]
XIX.

pNumftt_1_73ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 930

pNumftt_1_74Ota, syn císaře Jindřicha, pojal za choť Edgidu, dceru krále anglického.

pNumftt_1_75ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 931

pNumftt_1_76Císař Jindřich učinil krále Obodritů a krále dánského křesťany.[note]

pNumftt_1_77ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 932

pNumftt_1_78Dne 4. měsíce března bylo přeneseno tělo svatého Václava mučedníka z hradu Boleslavě do hradu Prahy[note], a to ze zášti závistného bratra. Neboť jeho bratr Boleslav, den ode dne hůř a hůře čině a necítě v srdci žádnou lítost nad svým zlým činem, nesnesl v hrdé mysli, že Bůh pro zásluhy svého mučedníka Václava zjevoval nad jeho hrobem nesčetné zázraky. I nařídil tajně svým služebníkům sobě věrným, aby jeho tělo přenesli do hradu Prahy a v noci pochovali v kostele svatého Víta, aby nebylo přičítáno zásluhám jeho bratra, nýbrž svatého Víta mučedníka, kdyby Bůh k slávě svým svatým ukazoval nějaké divy.

pNumftt_1_79Ostatní jeho špatné činy jsem neuznal za hodny zmínky, ani je nemám bezpečně zjištěny. Přece však o jednom jeho velmi smělém a pamětihodném skutku, jejž před nějakým časem v mládí vykonal, chceme Vaší lásce vypravovati. Bylť tento kníže [13v] Boleslav – smí-li se knížetem nazývati ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero, převyšující Decia nelidskostí zločinů, Diokleciána krvelačností, čímž si získal příjmení „Boleslav Ukrutný“ – tak urputný, že se v ničem neřídil rozvahou ani rozumem, nýbrž všechno činil podle své libovůle a nálady.

pNumftt_1_80Tak se stalo, že si umínil založiti hrad po způsobu římském. A ihned svolal přední muže z lidu, všechny do jednoho, na jedno místo a dovedl je do lesa u řeky Labe, a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme, ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Hle, stojíme před tvýma očima a raději skláníme své šíje pod tvým mečem než pod nesnesitelným jhem roboty. Učiň, co chceš; neboť neposlechneme tvého [14r] rozkazu.“ Tu kníže vzplanul strašným hněvem a vyskočiv na zpuchřelý kmen, jenž tam v lese právě ležel, a vytasiv meč zvolal: „Lenochové a líných otců synové! Nejste-li polomuži neb tvorové, kteří nestojí ani za špinavou slupku z hrušky, dokažte skutky svá slova a zkuste, zda je lehčí skloniti šíje pod mečem či pod jhem roboty.“ A tu nastala podívaná pamětihodná a úžas budící nad drzostí smělého knížete: kdyby byl měl tisíc pravic na jednom těle a v každé zbraň, nebyl by se tak četný zástup třásl o nic méně. Kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl:

pNumftt_1_81 „Tak to chci, učiním tak, plať namísto rozumu vůle.“ Ostatní, vidouce to a pozdě toho želíce, padli knížeti ke kolenům a prosili ho s pláčem za odpuštění: „Pane, již nám odpusť viny, již ve všem poslechneme tvých rozkazů, již dobrovolně činíme vše, čeho si přeješ, jen nebuď na nás dále krutý.“ I ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu, jak jest jej ještě dnes viděti, jenž ze jména svého zakladatele se nazývá Boleslav.

[scroll to TOC]
XX.

pNumftt_1_82ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 933

pNumftt_1_83Uhři, poplenivše východní Franky, Švábsko a Francii, vrátili se přes Itálii.

pNumftt_1_84ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 934

pNumftt_1_85Král Jindřich způsobil Uhrům krvavou porážku a velmi mnoho jich zajal.

pNumftt_1_86ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 935

pNumftt_1_87Král Jindřich byl raněn mrtvicí.

pNumftt_1_88ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 936

pNumftt_1_89Zemřel král Jindřich, po něm nastoupil jeho syn, císař Ota.

pNumftt_1_90ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 937

pNumftt_1_91Zemřel Arnulf, vévoda bavorský.

pNumftt_1_92ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 938

pNumftt_1_93Uhři byli opět od Sasů krvavě potřeni a synové vévody Arnulfa se vzbouřili proti králi Otovi.

pNumftt_1_94ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 939

pNumftt_1_95Král Ludvík pojal za choť Gerpirgu, vdovu po Gisalbertovi.

pNumftt_1_96ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 940

pNumftt_1_97Jindřichovi, bratru královu, bylo odevzdáno vévodství lotrinské a téhož roku byl z něho vypuzen.

pNumftt_1_98ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 941

pNumftt_1_99Jindřich, bratr králův, spikl se s některými Sasy proti králi, ale nemohl mu nic uškoditi.

pNumftt_1_100ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 942

pNumftt_1_101Bylo viděti čtrnáct dní hvězdu podobnou kometě a po ní přišel velký mor na dobytek.

pNumftt_1_102ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 943

pNumftt_1_103Zemřel vévoda Ota lotrinský, po něm následoval ve vévodství Konrád, syn Vernherův.

pNumftt_1_104ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 944

pNumftt_1_105Uhři byli od Korutanců s velikým krveprolitím pobiti.

pNumftt_1_106ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 945

pNumftt_1_107Zemřel Berthold, vévoda bavorský, a po něm nastoupil Jindřich, bratr králův.

pNumftt_1_108ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 946

pNumftt_1_109Král Ludvík byl od svých vypuzen z království.

pNumftt_1_110ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 947

pNumftt_1_111Paní královna Edgid zemřela.

pNumftt_1_112ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 948

pNumftt_1_113Držena byla v Ingelheimu od čtyřiatřiceti biskupů synoda.

pNumftt_1_114ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 949

pNumftt_1_115Ludolfovi, synu královu, narodila se dcera Machtilda.

pNumftt_1_116ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 950

pNumftt_1_117Kníže český Boleslav [14v] protivil se králi, jenž proti němu se silnou mocí vytáhl a zcela ho podrobil pod své panství.

pNumftt_1_118ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 951

pNumftt_1_119Král Ota táhl do Itálie.[note]

pNumftt_1_120ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 952…966

[scroll to TOC]
XXI.

pNumftt_1_121ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 967

pNumftt_1_122Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Po něm nastoupil v panství stejnojmenný jeho syn, otci velmi nepodobný dobrými mravy a duchovním obcováním. Jak je podivná milost Boží! Jak nevyzpytatelní jsou soudové jeho! Hle, zrodí se hrozen z ostružiny, růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí, tak věru z bratrovraha vzejde ctitel Kristův, z vlka beránek, z násilníka muž dobrotivý, z bezbožného Boleslava zplozen byl kníže Boleslav druhý, však zbožnou povahou první. A není mu úhonou stejné jméno s ničemným otcem, poněvadž v něm hořela pravá láska Kristova a čisté milování, podobně jako mnozí dostanou jména svatých, a přece nedosahují svatosti; neboť ani svatost, ani nepravost se nepoznává na člověku podle jména, nýbrž [15r] obé to po zásluze.

[scroll to TOC]
XXII.

pNumftt_1_123Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou.

pNumftt_1_124Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimoto mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto:

pNumftt_1_125„Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli víry katolické, apoštolské požehnání. Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těm, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému.

pNumftt_1_126Dcera naše, tvoje rodná sestra[note], jménem Mlada, [15v] též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo býti zřízeno biskupství. To my zajisté s radostným srdcem slyšíce, vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi všemi národy. A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti. Buď zdráv!“

pNumftt_1_127A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa[note], kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete.

[scroll to TOC]
XXIII.

pNumftt_1_128Přišel totiž kdysi předtím ze Sas muž podivuhodné výmluvnosti a učenosti, jménem Dětmar, kněz povýšením, mnich přiznáním, na svatou pouť do Prahy. Když se s knížetem Boleslavem II. seznámil, za krátký čas nabyl u něho veliké obliby a přátelství. A poněvadž dokonale uměl řeč slovanskou, povolal ho kníže svými posly, a svolav duchovenstvo, přední muže země a lid, dosáhl svými prosbami a přímluvami, aby si ho všichni obecným souhlasem zvolili biskupem. Druhého dne, jak si kníže přál, příznivým voláním byl Dětmar ode všech zvolen biskupem [16r] a poslán od knížete, všeho duchovenstva a lidu k nejkřesťanštějšímu císaři Otovi[note], synu císaře Jindřicha, s tímto listem:

pNumftt_1_129„Nejslavnější císaři a největší ctiteli křesťanského náboženství! Přijmi milostivě naše a všeho duchovenstva i lidu prosby a tohoto muže, ve všem osvědčeného, jménem Dětmara, jehož si za pastýře volíme; snažně žádáme, aby byl s Vaším nejsvětějším schválením a rozkazem na biskupa vysvěcen.“

pNumftt_1_130Tu císař, jsa milovníkem zákona Božího, podle rady vévodů a knížat, ale zvláště biskupů, a maje péči o spasení lidu nově na víru obráceného, kázal arcibiskupovi mohučskému, jenž byl tehdy přední osobou u dvora, aby Dětmara vysvětil na biskupa. Potom nový biskup, ozdoben jsa mitrou, vrátil se radostně do nové osady, celé Čechy zaujímající, a když přijel do hlavního sídla Prahy, byl u oltáře svatého Víta ode všech nastolen. Duchovenstvo při tom zpívalo „Te Deum laudamus“, kníže však a přední muži prozpěvovali: „Kristus keinado“ atd.; prostější pak a zpěvu neznalý lid volal „Krlešu“, a tak podle svého obyčeje celý ten den vesele strávili. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 968 Zemřel předák Vok.

[scroll to TOC]
XXIV.

pNumftt_1_131Potom biskup Dětmar světil kostely, od věřících na mnohých místech k slávě Boží vystavěné, a pokřtiv přemnoho lidu pohanského, činil jej Kristu věrným. A po nemnohých dnech, totiž dne 2. ledna roku od narození Páně 969, byv vyproštěn z pout tělesných, hřivnu sobě svěřenou navrátil Kristu stonásobnou.[note]

[scroll to TOC]
XXV.

pNumftt_1_132Zatím již se vrátil z tábora filosofie, v němž sloužil deset let nebo více, výtečný hrdina, jménem Vojtěch, svěcením teprve podjáhen, a přivezl s sebou nemalé množství knih. Ten jako útlý beránek mezi ovečkami, truchlícími pro smrt svého pastýře, pilně konal pohřební obřady, a trvaje ve dne i v noci na modlitbách, poroučel jimi a též štědrými almužnami duši společného otce duchovního Bohu. [16v] Kníže Boleslav a jeho nejlepší muži vidouce, jak je v dobrých skutcích zbožný, a majíce naději, že bude budoucně [295r] ještě zbožnější, z vnuknutí milosti Ducha svatého uchopili jinocha, ač se tomu velmi bránil, a přivedše ho do shromáždění pravili: „Chtěj nechtěj, naším biskupem budeš a byť nerad, pražským biskupem slouti budeš. Tvá urozenost, tvé mravy a skutky nejlépe se shodují s velepastýřským důstojenstvím.

pNumftt_1_133Tys nám od vrchu hlavy až vespod po paty známý. Ty dobře znáš nám otvírati cestu, kudy se chodí do nebeské vlasti. Tvých rozkazů je nám nezbytně potřebí, abychom mohli a také chtěli jich poslouchati. Tebe všechno duchovenstvo za hodného, tebe veškerý lid provolává za schopného k biskupství.“ Tato volba se stala nedaleko od hradu Prahy na hradě Levém Hradci 19. února téhož roku, kdy zemřel biskup Dětmar.

[scroll to TOC]
XXVI.

pNumftt_1_134Toho času, vraceje se z války saracénské, přijel do města Verony převýtečný císař Ota II., milovník pokoje, ctitel spravedlnosti, nad nejslavnějšího otce svého Otu I. ještě slavnější, vítěz ve všech bitvách nejvítěznější. K němu přibyl slovanský průvod z Čech se zvoleným biskupem, nesoucí od knížete vzkaz a ode všeho duchovenstva i lidu žádost, aby z císařské vůle potvrdil společnou volbu. A tak nejjasnější císař, svoliv k jejich hodné žádosti, dne 3. června dal biskupovi prsten a berlu pastýřskou a právě tam přítomný arcibiskup mohučský Villigis, jemuž byl Vojtěch podřízen, vysvětil ho z rozkazu císařova na biskupa jménem Adalberta. Neboť arcibiskup kostela magdeburského Adalbert, když ho kdysi biřmoval křižmem, dal mu toto své vlastní jméno.

pNumftt_1_135Byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec. Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má [17r] a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru.

[scroll to TOC]
XXVII.

pNumftt_1_136ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 970, 971 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 972

pNumftt_1_137Sešel ze světa svatý Oldřich.

pNumftt_1_138ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 977

pNumftt_1_139Zemřela Doubravka. Byla velmi nešlechetná; neboť jsouc již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj se své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té ženy.

pNumftt_1_140ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 978, 979, 980 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 981

pNumftt_1_141Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho, a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž tváře ke všem veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků.

pNumftt_1_142Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove [17v] Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.

pNumftt_1_143Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil.

[scroll to TOC]
XXVIII.

pNumftt_1_144ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 982, 983 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 984

pNumftt_1_145V Římě zemřel císař Ota II.[note] S tímto panovníkem[note] byl Vojtěch, biskup pražský, tak důvěrně znám a tak mu byl milý v službách, že ho král o Božím hodu velikonočním, jejž slavil v Cáchách v paláci za přítomnosti všech biskupů, vyznamenal tou vznešenou službou, aby mu vložil korunu na hlavu a sloužil slavnou mši, což příslušelo jenom arcibiskupovi. A po svátku ho zavolal císař do soukromí, dav mu již před tím dovolení vrátiti se do vlasti, vyzpovídal se mu ze svých hříchů a poručil mu, aby naň zbožně vzpomínal ve svých modlitbách. Mimo to mu dal roucha, v kterých by sloužil mši o velikonocích, totiž albu, dalmatiku, kasuli, kápi a ručník, aby je měl od něho na památku; dosud se chovají jako vzácnost v pražském kostele a slovou roucha svatého Vojtěcha.

pNumftt_1_146ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 985, 986 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 987

pNumftt_1_147Zemřela Střezislava, ctihodná matka svatého Vojtěcha a paní Bohu milá, hodná slout i být matkou tak velikého a svatého syna.

pNumftt_1_148ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 988, 989 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 990

pNumftt_1_149Svatý Vojtěch se stal v Římě [18r] u svatého Alexia mnichem, aniž opat věděl, kdo jest.

pNumftt_1_150ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 991…994

[scroll to TOC]
XXIX.

pNumftt_1_151Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela nazmar. Ale když se již chtěl dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého.

pNumftt_1_152S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k vzpurnému národu nikdy se nevrátit. Mezitím a k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem.“ I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi [18v] a k tomu prohodil: „Nechci míti žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu.“ K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě.“

pNumftt_1_153Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.

[scroll to TOC]
XXX.

pNumftt_1_154Po této události kníže Boleslav, uradiv se s duchovními, prosil arcibiskupa mohučského těmito slovy: „Buď k nám pastýře našeho Vojtěcha zpět povolej, čehož si více přejeme, nebo jiného nám na jeho místo vysvěť, čehož jen neradi žádáme. Neboť ovčince Kristovy v našem národě jsou dosud nové u víře, a nebude-li u nich bdělé stráže pastýřovy, stanou se vpravdě krmí krvavým vlkům.“ Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ, nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezbožných řádů, nezahynul, [19r] vypravil posly k otci apoštolskému důtklivě žádaje, aby buď navrátil ovdovělé církvi pražské manžela, nebo dovolil jiného na jeho místo vysvětiti. A poněvadž služebník Boží Vojtěch, z rozkazu otce apoštolského byv zproštěn hlídání stáda Páně, žil v klášteře svatého Alexia, obcuje s nebeskou radou starších bratří v líbezném dvoře pozemského ráje, sám jej velebný papež a jeho též pobožný opat takovou domluvou vlídnou se snaží smutného těšit: „Nejdražší synu a nejmilejší bratře! Pro úctu k Bohu snažně tě prosíme a pro lásku k bližnímu tě zapřísaháme, aby ses ráčil vrátiti do své diecéze a ochotně se uvázal znova v řízení svých oveček. Uposlechnou-li tebe, Bohu díky; pakli ne, prchni od těch, kdož od tebe prchají, abys nezahynul s hynoucími, a měj povolení kázati u cizích národů.“ Biskup, jsa velmi potěšen tímto výrokem, že mu totiž bylo dáno povolení učiti pohany, opustil k velikému zármutku bratří líbezné obcování s nimi. A došed s mužem svrchovaně rozvážným, biskupem Nothariem, k arcibiskupu v paláci města Mohuče, prosil ho, aby mohl skrze jeho posly zvěděti, zda ho chce jeho stádo zase přijmouti.

pNumftt_1_155Kdo si přečte Život neb umučení svatého Vojtěcha, bude moci zvěděti, co mu potom jeho stádo odpovědělo nebo proč ho zase přijmouti nechtělo či ke kterým národům odtud odešel, jak skromně žil po všechny dni svého biskupství a jakou se skvěl poctivostí mravů; neb se mi nezdá vhodným již řečené vyprávět dvakrát. Tehdy Strachkvas, bratr knížete, o němž jsme se výše zmínili, vida, že biskup byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen, v naduté pýše zahořel po biskupství. A protože jest lehko chtícího nutit, ihned darebný lid pozdvihl tohoto nevědomce a pleticháře na biskupský stolec. Tak totiž, tak Bůh často dopouští v své prozřetelnosti, aby zesílila moc špatných lidí, jakož v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina. Neboť byl tento biskup Strachkvas v šatě marnivý, v mysli nadutý, v činech rozptýlený, v očích těkavý, v řeči prázdný, v mravech pokrytec a ve všelikém bludu pastýř a ve všech zlých [19v] skutcích arcikněz nešlechetníků.

pNumftt_1_156 Více psát o Strachkvasu se stydím, biskupu lichém. Postačí málo slov za mnohá. Přišli do sídla arcibiskupa mohučského. Když se tam řádně dokonalo všecko, co se mělo vykonati, kůr zpíval po biskupské zkoušce, jak bývá zvykem, litanii a arcibiskup infulovaný, za nímž stál mezi dvěma biskupy svěcenec Strachkvas, vrhl se na koberec před oltářem. V té chvíli, kdy Strachkvas tak po něm učinil – běda hrozného losu! – popadl ho krutý ďábel. A co mu někdy služebník Boží Vojtěch předpověděl v soukromí, to se stalo veřejně před duchovenstvem a veškerým lidem.

pNumftt_1_157Tato vložka nechť postačí.

[scroll to TOC]
XXXI.

pNumftt_1_158ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 996

pNumftt_1_159Když slavný praporečník Kristův, biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii [Uhry] a s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23. dubna. Toho roku byl Boží hod velikonoční dne 25. dubna[note].

pNumftt_1_160ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 997

pNumftt_1_161Často zmíněný kníže Boleslav vida, že církev pražská ovdověla, ztrativši svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ženicha zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřadům a k nepravostem; přiznával se totiž, že není tou dobou v celých Čechách duchovního, který by byl hoden biskupství.

pNumftt_1_162Císař Ota, rozmnožitel říše, jsa v duchovních i světských věcech velmi rozvážný, ihned svolil k jejich žádosti a jal se bedlivě přemýšleti, kterého ze svých duchovních by nejspíše vypravil k tomuto tak namáhavému povolání. Právě byl u dvora královského kaplan Thegdag, šlechetnými skutky i mravy ozdobený, v svobodných uměních obzvláště vzdělaný, rodem ze Saska, jazyka slovanského dokonale znalý. Když ho osud objevil, celá rada královského dvora i císař sám, maje velikou radost, zvolí ho a povýší za velekněze kostela pražského, a poslav ho k arcibiskupu mohučskému, poručil mu, aby ho brzy vysvětil na biskupa. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 9[20r]98 Dne 7. července vysvěcen byl Thegdag a uctivě jest přijat od duchovenstva i lidu pražské církve a za veliké radosti posazen na trůn biskupský u rohu oltáře svatého Víta. Kníže byl tomu velmi rád, že se dobrý pastýř usmíval na své stádo a že stádo radostně vítalo nového pastýře.

[scroll to TOC]
XXXII.

pNumftt_1_163Tento Boleslav spravoval knížectví po smrti otcově třicet dvě léta jako kníže nejvýtečnější; bylť ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboženství nejhorlivějším vykonavatelem a u něho nikdo nedosáhl církevní, nikdo světské hodnosti penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost železa než lesk zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný.

pNumftt_1_164Tento přeslavný kníže byl v manželství spojen s Hemmou, jež byla rodem nad jiné ušlechtilejší, a což zasluhuje ještě větší chvály, ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější. S ní zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava; Václav však již v útlém mládí křehký život zdejší zaměnil za věčnost; Boleslav pak po úmrtí otcově uvázal se v moc knížecí, jak se v dalším vypravování ukáže.

[scroll to TOC]
XXXIII.

pNumftt_1_165A když se blížili dnové svrchu řečeného knížete Boleslava, kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména, na živu zůstalého, a v přítomnosti své manželky Hemmy a velikého zástupu předáků, jak mohl – neboť slova mu již přerývaly vzdechy – takto oslovil milého syna:

pNumftt_1_166„Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dáti dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, ale člověk stvořený by vládl v stvoření. Přece však udělil Bůh některé dary své lidem, jako byli Noe, Izák, Tobiáš a Matatyáš, [20v] alespoň tak, že kterým oni požehnali, těm požehnal Bůh, a které oni předurčili k životu dobrého chování, těm popřál i Bůh stálosti. Tak i dnes, milý synu, kdyby zde nebylo milosti Ducha svatého, málo prospěje honosivost mých slov. Knížetem – praví Bůh – jsem tě ustanovil, nevynášej se, nýbrž buď jako jeden z nich, to jest: ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si napiš do svého srdce a těchto napomenutí svého otce neopomíjej: kostelní prahy často navštěvuj, Bohu se klaněj, jeho kněží cti, nebuď rozumný sám u sebe, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbiti mnohým, hleď však, jakým. Všechno jednej s přáteli, ale dříve o nich. Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství. Vdovou a příchozím nepohrdej, stojí-li u tvých dveří.

pNumftt_1_167 O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její. Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč. Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnější, s nímž se nemůžeme srovnávati my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Pipina[note] po sobě povýšiti na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostně olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, [21r] nebojící se Boha vše vidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu božího. Neboť takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice této země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tritri [Tatry], milostí Boží a zámožností lidu. Neboť královou slávou i ctí jest bohatství národa jeho; pánovi, nikoli sobě, jest otrocká chudoba tíží.“ Chtěl mluviti dále, ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu a stal se nad ním pláč veliký; dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999.

[scroll to TOC]
XXXIV.

pNumftt_1_168Téhož roku Gaudentius, zvaný též Radim, bratr svatého Vojtěcha, byl vysvěcen na biskupa kostela hnězdenského.

pNumftt_1_169Kterak tento přeslavný kníže Boleslav II., jehož vpravdě ani dnes nelze dosti oplakati a jehož památka je požehnána, svým mečem daleko rozšířil hranice svého knížectví, [295v] o tom svědčí apoštolské stvrzení v privilegiu biskupství pražského.

pNumftt_1_170Po jeho smrti nastoupil jeho syn, Boleslav III., jak svrchu bylo pověděno, v knížectví, ale nemaje stejné úspěchy ani to štěstí jako jeho otec, neudržel dobytých hranic. Neboť kníže polský Měšek[note], nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem.

pNumftt_1_171Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra.

pNumftt_1_172 Jaromír, dokud byl mlád, byl na dvoře otcově chován, Oldřich však hned z mládí byl poslán na dvůr císaře Jindřicha[note], aby se přiučil tamnímu mravu i úskočnosti a německému jazyku. Potom po nedlouhé době obě řečená knížata, Měšek i Boleslav, sešla se na smluveném místě k rozmluvě, a když si dala vzájemně slovo a potvrdila přísahou mír, kníže Měšek pozval Boleslava, aby ráčil k němu přijíti na hody. On, muž holubičí a bez žluči, pravil, že učiní vše podle rady svých přátel. [21v] Ale který mor jest škodlivější než domácí nepřátelé? Poněvadž nemohl čeliti jejich lstivým úmyslům, ba již svému osudu – ach, té předtuchy v mysli knížecí! – povolal k sobě znamenitější z nich a ty, které hodlal zanechati v zemi, že se mu zdáli zvláště věrní, a promluvil k nim: „Kdyby mě snad něco – nedej Bůh – jiného, než jak věřím a doufám, v Polsku stihlo, svěřuji vám v ochranu zde svého syna Jaromíra a zůstavuji vám ho na svém místě za knížete.“ A uspořádav tak věci země jde, aby přišel o zrak, a vjede do hradu Krakova za zlého znamení na hody u věrolomného knížete Měška. Neboť ihned při obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo, kníže Boleslav byl jat a zbaven zraku a jeho lidé všichni byli jednak pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení.

pNumftt_1_173Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz, a doslechše se z pověsti, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: „Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčíti nad námi a slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl více hoden panovati?“ Ach, zlé mysli a zlého ducha! Co přemítají střízlivi, zjevně vykonají opilí. Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.

pNumftt_1_174Když to viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy, o tom, co právě se stalo, dal přátelům knížete zprávu a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili, [22r] jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu. Služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Hovora sám i jeho rod budoucí mají býti mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimo to dali mu i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci.

[scroll to TOC]
XXXV.

pNumftt_1_175Co se tyto věci dály v Čechách, kníže Měšek přitáhl se silnou mocí polskou, udeřil na hrad Prahu a po celá dvě léta, totiž roku od narození Páně 1000 a roku od narození Páně 1001, jej držel. Ale hrad Vyšehrad, svému knížeti věrný, zůstal nezastrašen a nedobytný.

pNumftt_1_176V téže době však kníže Měšek poslal posly k císaři, nabízeje a slibuje mu nesmírné peníze za to, dá-li syna knížete Boleslava, jménem Oldřicha, jenž byl v císařově moci, spoutati a vsaditi do vězení. Nepřemožitelný hlade po zlatě! Kde je přemocné právo římské říše? Hle, majitel zlata, jsa tlačen balvany zlata, uposlechne rozkazu knížete a katem a žalářníkem se stane podplacený zlatem císař!

pNumftt_1_177A není divu, že on poslechl knížete, když za našich časů Vacek, narozený pod selským mlýnem, přivedl s sebou do Čech Jindřicha III. [V.][note], krále nejmocnějšího – nedůstojná podívaná! – na zlatém řetěze jako chrta; a co kázal sluha sluhů, toho poslechne pán pánů a do vězení král uvrhne Bořivoje, knížete spravedlivého, muže pravdy milovného, spoutaného až po kolena, jako by to byl nějaký člověk ničemný a lhář. Ale o tom bude na svém místě obšírněji psáno.

[scroll to TOC]
XXXVI.

pNumftt_1_178ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1002

pNumftt_1_179Stalo se toto: když Kristus již vzhlédl na lid český [22v] a svatý Václav přispěl svým ku pomoci, kníže Oldřich – nevíme jistě, zda tajně útěkem vyváznuv či byl z rozkazu císařova propuštěn – vrátil se do vlasti, vešel do velmi pevného hradu jménem Dřevíč a poslal odtud jednoho věrného svého bojovníka s úkolem, aby, vnikna do hradu Prahy, v noci zvukem trouby postrašil nic netušícího nepřítele. Věrný služebník ihned rozkaz vykonal, a vystoupiv v noci uprostřed hradu na vyvýšené místo, jež slove Žiži, zatroubil a mocným hlasem několikrát volal: „Utíkají, utíkají Poláci v hanebném zmatku, přepadněte je, přepadněte, Čechové, zbraní prudce!“ Na ten hlas připadl na Poláky strach a leknutí, což se stalo z podivného dopuštění Božího a z přispění svatého Václava. Rozprchnou se všichni, jeden zapomenuv na sebe i na zbraň neoděn vskočí na koně a bez odění prchá, druhý, jak usnul, i bez kalhot pospíchá na útěk. A někteří utíkajíce spadnou z mostu, jenž byl přetržen na úklady nepřátelům, jiní přečetní na útěku po příkré cestě, kde se obecně říká na opyši hradu, v úzké zadní brance pro těsnost východu byli umačkáni, a sám kníže Měšek jen stěží s málo muži vyvázl. A bylo tomu tak, jak bývá, když lidé utíkají ze strachu, že se i šelestu vánku lekají a leknutí jim ještě více strachu nahání; tak se zdálo i těmto, ač je nikdo nehonil, jako by skály a stěny za nimi křičely a na útěku je pronásledovaly.

pNumftt_1_180Ráno potom kníže Oldřich vstoupil do hradu Prahy a na lstivý podnět týchž domácích nepřátel, o nichž jsme se svrchu zmínili, třetího dne dal svého bratra Jaromíra oslepiti.

pNumftt_1_181Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem [23r] vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství; staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži; žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná.

[scroll to TOC]
XXXVII.

pNumftt_1_182Téhož roku císař Ota, pořadím třetí, se odebral z tohoto světa, aby byl v nebesích živ, kdež všichni jsou věřící živi.

pNumftt_1_183Po něm nastoupil jeho syn[note], císař Jindřich, jenž mezi jinými velkými věcmi, jež učinil za svého života pro jméno Kristovo, vystavěl hrad na jedné hoře, koupené s nemalým nákladem od majitele toho místa, Paba; odtud dostal jméno Babenberk, to jest hora Pabova. Tam také založil biskupství, jež tak velice zvelebil statky a hodnostmi, že jest pokládáno v celých východních Francích ne za poslední, nýbrž za druhé po prvním biskupství. Vystavěl tam také chrám podivuhodně veliký ke cti svaté Panny Marie a svatého Jiří, mučedníka Kristova, a rovněž obdařil jej tolika nadáními kostelními, zlatými i stříbrnými skvosty a jinou královskou nádherou, že se mi zdá lépe o tom pomlčeti, abych snad neřekl méně, než jak tomu vskutku jest.

pNumftt_1_184 přece však z četných skutků se o jednom prospěšném zmíním:

pNumftt_1_185Nedaleko od řečeného hradu žil jeden poustevník, v svatých ctnostech archimandrita, a císař, mnohdy tváře se, jako by chtěl jíti na lov, mnohdy bera si nějakou záminku, docházel tajně k němu s jediným sluhou a poroučel se jeho modlitbám. Když zvěděl, že poustevník chce jíti na pouť do Jeruzaléma, odevzdal mu zlatý kalich na tělo a krev Páně, tak objemný, že měl po obou stranách dvě držadla nebo, jak obecně říkáme, ucha, aby jej mohl každý lehko pozdvihnouti. [23v] I vyzval a požádal císař poustevníka, aby ten kalich smočil trojím ponořením do Jordánu tam, kde byl Kristus pokřtěn od Jana, a dal mu sdostatek peněz na cestu. Co dále? Muž Boží putoval do Jeruzaléma a vykonal rozkaz, ponořiv kalich třikrát do vody jordánské.

pNumftt_1_186Potom vraceje se přes Cařihrad, cestoval Bulharskem. Tam byl jeden poustevník, svatým životem žijící. Onen jeruzalémský poustevník přišed k němu, snažně ho prosil po mnohých milých a svatých rozhovorech, aby se modlil k Bohu za zdraví císaře Jindřicha. On mu dí: „Nelze se modliti za jeho zdraví, protože již je z tohoto slzavého údolí přenesen v klid blahoslavených.“ Ten však naléhavě prosí, aby mu pověděl, odkud to ví. A on: „Minulé noci, když jsem ani docela nespal, ani zas nebděl, zdvihlo mne vznešené zjevení na velmi rozsáhlou, širou a pěknou rovinu; a viděl jsem tam zlé duchy hrozně ošklivé, jimž z hub a nosu šlehaly sírové plameny. Ti táhli císaře Jindřicha za vousy, ač se vzpíral, jako k soudu, jiní, bodajíce ho do hrdla železnými vidlemi, radostně křičeli: ,Náš jest, náš jest!‘ A za nimi povzdáli šla Panna Maria a svatý Jiří, jaksi smutní a jako by ho chtěli vyrvati a s nimi se hádali, až byla zavěšena uprostřed toho pole váha, širší v objemu než dvě míle. Na levici vkládala strana zloduchů veliké, nesmírné a nesčíslné zátěže, což znamená zlé skutky. Ale na druhé straně jsem viděl svatého Jiří, jak klade na váhu veliký kostel s celým klášterem, viděl jsem zlaté kříže s těžkými drahokamy, viděl jsem mnoho mešních knih velkých s perlami a zlatem, viděl jsem zlaté svícny, kaditelnice a nesčetné pláště a vše, co dobrého ten král za života učinil. A přece ještě strana zloduchů převažovala a křičela: ,Náš jest, náš jest!‘ Tu Panna Maria vzala veliký zlatý kalich z ruky svatého Jiří, a třikrát potřásši hlavou, [24r] pravila: ,Zajisté není váš, nýbrž náš jest!‘ a s velikým rozhořčením hodila kalichem o zeď kostela; i zlámalo se jedno ucho na něm. Při tomto zvuku hned zmizel pekelný zástup a Panna Maria vzala císaře za pravou a svatý Jiří za levou ruku a vedli ho s sebou tuším do nebeského bydliště.“

pNumftt_1_187Onen poutník jeruzalémský, uvažuje v srdci o tom, co bylo řečeno, šel si pro tlumok a nalezl jedno ucho kalicha ulomené, jak to předpověděl poustevník. Tento kalich se podnes chová v kostele svatého Jiří v Bamberku na památku toho velikého zázraku. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1003 U nás byli povražděni Vršovci.

[scroll to TOC]
XXXVIII.

pNumftt_1_188ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1004

pNumftt_1_189Benedikt se svými soudruhy byl umučen. Za času císaře Jindřicha, jenž po Otovi III. spravoval říši římskou, žilo v Polsku patero mnichů poustevníků, „pravých Izraelitů“: Benedikt, Matouš, Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš. V jejich ústech nebyl nalezen klam ani v jejich rukou zlé dílo. O životě těchto otců bych měl psáti mnoho, ale raději chci psáti málo, protože vždycky se liběji požívá jídlo, jehož se skrovněji předkládá.

pNumftt_1_190Byloť obcování jejich chvalitebné, Bohu milé, lidem obdivu hodné a těm, kdož ho chtěli následovati, příkladné. Neboť proto se obdivujeme zásluhám svatých, abychom se sami, následujíce jich, stali obdivu hodni. Těchto tedy pět mužů ne nevhodně můžeme přirovnati buď k pěti přístřeším rybníka bravného nebo k pěti moudrým pannám, majícím dostatek oleje milosrdenství, protože, sami chudí jsouce, chudým Kristovým, jež chovali v svých příbytcích, jak mohli, posluhovali živobytím z milosrdenství. Oni sami pak měli takovou ctnost zdrženlivosti, že se jeden z nich dvakrát, jiný jednou v týdnu postil, nebylo však ani jediného, aby byl jedl den co den.

pNumftt_1_191Pokrmem jim byla zelenina, vlastníma rukama vypěstovaná; chléb zřídka mívali, rybu nikdy, luštěnin nebo jahel směli požívati jen o velikonocích; pívali čistou vodu, a to jen s měrou; masité jídlo jim bylo ohavností a pohlédnouti na ženu prokletím. Jejich oděv byl drsný a hrubý, [24v] utkaný z koňských žíní. Na lůžku byl kámen za podušku a rohož, a to velmi stará a pro každého jediná, za pokrývku.

pNumftt_1_192 Pokoje nepřáli sobě a bdívali po celé noci, lkajíce nad zlým skutkem a hříchem lidu i vlastním. Brzo zní prsa, od častých úderů zsinalá, brzo se potí těla od neustálého klekání zemdlená, brzo se každý vroucně modlí za vzdechů s rozpjatýma rukama a vzhůru upřenýma očima, aby do nebes přišli. Nikdy nemluvili mezi sebou, leč jen na přicházejícího hosta, a to málo slovy. Vpravdě byli zákona Božího činiteli, ne slyšiteli, vpravdě sebe samé s vášněmi a žádostmi těla křižujíce a kříž Kristův myslí i tělem nesouce, vzdávali oběť Bohu milou ne z cizího statku, ale z vlastního těla, neboť každého dne se navzájem tepali. Takovým u nich bývalo zvykem, že jednoho každého rána dali si po jitřních zpěvech až dolů ztýrati hřbety. Na svou padaje tvář, děl k druhému bratrovi bratr: „Hřešíš, chceš-li mne šetřit, a biješ-li, nijak mne nešetř!“ A ten stoje s metlou odpovídal: „Staň se, jak chceš!“ pak takto se ke Kristu, šlehaje bratra, modlil: „Ó, kéž pro tyto skutky ti odpustí předobrý Kristus.“ Sám se pak položil na zem a svá zas mu nastavil záda. Neříkal: „bolí to, bratře,“ když jeden druhého mrskal, nýbrž „žehnejte!“ zpíval neb „smiluj se nade mnou, Bože!“ Lehkoť snáší se věc, když každý ji ochotně trpí.

pNumftt_1_193 Bůh, hledě z výsosti na jejich trpělivost a bezúhonnost života i na vytrvalost ve víře a skutcích, chtěl již odměniti strádání svatých svých a podivuhodnou cestou je uvésti v rozkošnou vlast, když k nim přišel kníže Měšek, uslyšev o jejich dobré pověsti a svatém obcování, s několika průvodci, aby sebe těm svatým mužům poručil. A poznav jejich nouzi, dal jim velikou hojnost peněz, totiž měšec naplněný sto hřivnami, a přijav od nich sbratření a společenství v modlitbách, radosten se vrátil na svůj [25r] dvůr, snažně jich poprosiv a sebe jim poručiv, aby ho vzpomínali. Ale oni nevěděli, co by s penězi počali, protože nikdy nic takového neměli. Stáli ustrnulí, až jeden z nich – neboť již půl roku nic spolu nemluvili – otevřel ústa a pravil:

pNumftt_1_194 „Poklady zlata a stříbra jsou zajisté osidlem smrti a těm, kdo mají přebytek v zlomyslném měšci, nesnadno se otevrou půvabná místa ráje, zato však hrůzyplná muka pekelná budou je trápiti v Etně. Jistě nás pokouší nepřítel pokolení lidského, aby z nás učinil nepřátele Kristovy. Neboť kdo je přítelem světa, bude učiněn nepřítelem Božím. Bohu se totiž protiví, kdož jeho přikázání neostříhají. Neboť řekl Bůh: ‚Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti,‘ a jako na vysvětlenou připojil: ‚Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu.‘ Již budeme otroky mamonu poddanými my, kteří jsme dosud byli svobodnými dětmi skromnosti. Zdaliž se nebude báti při zašustění větru, kdo ponese zlato? Či se nestává, že pocestný s prázdnou kapsou si zazpívá lupiči ve tvář? Což nepřišli k nám častokrát loupežníci, a když nenašli, proč by nás zabili, odešli, někdy nás zranivše, jindy přijavše požehnání? Jistě již letí pověst po světě, že milujeme svět a věci světské. Volají proti nám i tyto peníze samy, jež nikdy neumějí mlčeti, a již již se zde objeví ve dveřích nešlechetná rota lupičů, protože, co činí páni, vědí přemnozí. Ba spíše budiž hodně rychle vyvržena tato vnada smrti, potrava zlého, škoda duše, a toto stříbro ať se vrátí tomu, čí jest.“

pNumftt_1_195I pošlou jednoho z bratří, jménem Barnabáše, jenž vždy vyjednával věci vnější, aby jejich jménem vyřídil knížeti toto: „Ač jsme hříšníci a lidé nehodní, přece paměť na vás stále chováme v svých modlitbách. Stříbra jsme nikdy neměli a nechceme je míti. Neboť nežádá Pán náš Ježíš Kristus od nás stříbra, nýbrž dvojnásobnou hřivnu dobrých skutků. Mnich, má-li groš, nestojí za groš. Na, [25v] vezmi si to své stříbro; nám není dovoleno míti věci nedovolené.“

pNumftt_1_196Když odešel ke knížecímu dvoru, hned v první čtvrtině noci přibyla nepřátelská rota, a náhle vrazivše do dveří, našli mnichy, ani zpívají žalmy Hospodinu. Meče jim k hrdlům přiloživše pravili:

pNumftt_1_197 „V svatém-li pokoji žíti si přejete, stříbro, jež máte, ihned všecko nám dejte a ušetřte života svého. Neboť dobře to víme, že poklad od krále máte.“ Ale oni se dokládali Boha za svědka, k pokladu se vytrvale neznali a řekli: „Peníze, jež hledáte, jsou již v knížecí komoře, protože jsme jich neměli potřebí. Nevěříte-li tomu, zde náš dům, hledejte, jak se vám líbí, jen nám neubližujte.“ Ale oni, tvrdší než skály, pravili: „Škoda těch řečí, buď nám vydejte peníze od knížete, nebo propadnete hrozně hrdlo,“ a ihned je nelítostně svázali, po celou noc rozličnými mukami trápili a nakonec všechny zároveň mečem zabili. A tak hněv bezbožníků přenesl je do nebeského království. I bylo umučeno těchto pět bratří: Benedikt, Matouš, Izák, Kristin a Jan, roku od narození Páně 1004 dne 11. listopadu.

[scroll to TOC]
XXXIX.

pNumftt_1_198ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1005 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1006

pNumftt_1_199Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán:

pNumftt_1_200 Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma.

pNumftt_1_201 „Pane,“ – tak, prosím tě, rci – „milostiv duši té buď!“ ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1007… ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1017 Dne 11. června zemřel Thegdag, třetí biskup kostela pražského. Byl důstojným nástupcem svatého biskupa Vojtěcha, tělem byl panický, mravy zlatý, skutky zářivý, [26r] následuje stop svého předchůdce a stíhaje hanebnosti lidu sobě svěřeného, a když ne tělem, aspoň duchem zakusil mučednictví. A nezemřel podle obyčeje lidí, nýbrž následovav Hospodina u pokoji, rovněž tak i spí i odpočívá. Po něm nastoupil roku od narození Páně 1018 biskup Ekard. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1019, 1020

[scroll to TOC]
XL.

pNumftt_1_202Mezitím Břetislav, syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský, kráčel od ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar v svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost.

pNumftt_1_203Toho času žil v německém kraji velmi mocný hrabě, jménem Ota Bílý pocházející podle otcovské posloupnosti z krve královské. Ten měl jedinou dceru[note] Jitku, jež, co jest pod Sluncem děv, svou krásou předčila všechny.

pNumftt_1_204Dobrý otec a její předobrá máti dali ji, aby se naučila žaltáři, do kláštera, jenž slově Svinibrod, polohou i hradbami velmi pevného. Ale které věže, byť sebe vyšší, nebo které hradby sebe pevnější mohou odolati lásce a milence odloučiti?

pNumftt_1_205 Nade vším vítězí láska; i kníže i král se jí poddá.

pNumftt_1_206Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se o ni řádné ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji. Neboť uvažoval o vrozené Němcům pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těžší přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá: „Buď mi bude údělem výtečný sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch. Není možná, aby Jitka nebyla má, dcera rodem ušlechtilá, panna [26v] sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život mi dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá.“ A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako zvláště hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otužilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a ještě rychleji přijeti zpět. Muži vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýšlí, nevědí. Diví se mezi sebou, že tak spěchají, a asi po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně řečeného kláštera. Syn knížete totiž už předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo nebo odkud jest, ale aby se k němu chovali, jako by byl jeden z nich.

pNumftt_1_207Musí mu ustoupit ithacký hrdina, že chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina, ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia, že Tyndareovnu unesl z Amykel, protože tento jinoch Břetislav nad oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností. Neboť jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera; byloť zvykem, že něžné dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě. [27r] Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021.[note]

pNumftt_1_208A aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví, hrdina Břetislav, pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu. Neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále. Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak hrad Prahu, tak i celou Moravu. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1022 V Polsku se stalo pronásledování křesťanů. ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1023 Dne 8. srpna Ekard, čtvrtý biskup pražský, odešel z tohoto světa, [296r] aby byl živ životem věčným. Tento biskup byl proti mocným nepoddajný, k nízkým a tichým laskavý a skromný, velmi výmluvný kazatel, štědrý dárce almužen čeledi Páně, v měření pšenice věrný správce. On ustanovil, aby jako desátek každý, ať mocný nebo bohatý nebo chudý, měl-li svého léna nebo zboží aspoň s popluží, platil biskupu dvě měřice, vysoké pět dlaní a dva prsty, jednu měřici pšenice a jednu ovsa. Neboť předtím, jak ustanovil první biskup Dětmar, dávali desátku dvě kopy obilí; na kopu pak počítáme padesát snopků.

pNumftt_1_209Po jeho smrti nabyl biskupství Hyza a byl téhož roku dne 29. prosince vysvěcen od arcibiskupa mohučského.

[scroll to TOC]
XLI.

pNumftt_1_210ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1024

pNumftt_1_211Dne 12. července zemřel král Jindřich.

pNumftt_1_212ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1025

pNumftt_1_213Dne 17. června zemřel král Boleslav [Chrabrý].

pNumftt_1_214ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1026… ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1030

pNumftt_1_215Toho roku kníže Břetislav způsobil velkou porážku Uhrům a poplenil jejich zemi až k hradu [27v] Ostřihomu.

pNumftt_1_216Téhož roku dne 30. ledna Hyza, pátý biskup kostela pražského, odešel z tohoto světa a požívá odměny šťastné.

pNumftt_1_217Byl ušlechtilý rodem, ale ještě ušlechtilejší svým jednáním a činil dříve sám, co jiným velel činiti. Neb nikdo nezná tak dobře své vlastní sídlo, jako on znal žalář a příbytky nemocných. A nebylo ho tajno, kolik hlav lidských na svět přišlo nebo co duší smrt zas poslala do černých stínů.

pNumftt_1_218Mimo to měl obyčej každého dne dávat čtyřiceti lidem stravu, sám jim žehnal jídlo i pití, v hojnosti poskytnuté, a vlastníma rukama přívětivě podával. Byl muž neobyčejně krásné postavy a vlasy na jeho hlavě byly bělejší než labuť; proto dostal příjmení „bílý a milostný biskup Hyza“.

pNumftt_1_219 Po něm nastoupil Šebíř – byl biskupem v pořadí šestým. Ten za doby mládí slynul chválou neobyčejné hbitosti, protože nade všechny, co jich bylo na dvoře knížecím, vynikaje úslužností, konal svému pánu pilnou a věrnou, a proto tím milejší službu. Neboť býval první při duchovních povinnostech a neméně horlivý v světských zaměstnáních, vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: „Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.“ Pro tuto a podobnou horlivost získal si přízeň knížecí a obecnou oblibu.

pNumftt_1_220ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1031

pNumftt_1_221O svátku svatých apoštolů Petra a Pavla byl Šebíř vysvěcen na biskupa od arcibiskupa mohučského. Téhož roku se narodil Břetislavovi syn Spytihněv.

pNumftt_1_222ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1032 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1037

pNumftt_1_223Zemřel kníže Boleslav, jejž Měšek oslepil.

[scroll to TOC]
XLII.

pNumftt_1_224Téhož roku dne 9. listopadu kníže Oldřich opustil království zemské a království nebeské získal. [note]

pNumftt_1_225Svrchu dotčený Jaromír, zraku zbavený, jenž podle ustanovení knížete Oldřicha bydlel ve vísce Lysé, [28r] uslyšev, že se bratr odebral z tohoto světa, vstal o svítání a dal se dovézti do hradu Prahy. Když tam přijel, byl bratr jeho již donesen do kostela svatého Jiří. Jaromír, stoje o pohřbu při marách, dojal a rozechvěl srdce všech okolostojících nářkem, stýskaje si takto:

pNumftt_1_226 „Běda mi, co mám říci, než: běda mi! Říkati pořád?

pNumftt_1_227Žel mi, bratře, žel toho hrozného losu hořké smrti!

pNumftt_1_228 Ejhle, zde ležíš mrtev a z vratkého vrcholu této pozemské vlády ni já ani ty již radosti nemáš.

pNumftt_1_229Předevčírem vznešený kníže, dnes nehybné tělo, zítra pokrm červům, potom lehkým popelem budeš a prázdnou bajkou. Zraku jsi mne zbavil a nemiloval jako bratr bratra.

pNumftt_1_230 Jen by sis raději přál, bys nespáchal, na mne cos spáchal. Vím teď, že bys mi zrak chtěl navrátit, kdybys jen mohl, když nahé jsou a odkryté tvoje skutky, ať dobré či zlé.

pNumftt_1_231 Avšak z celého srdce ti nyní odpouštím, bratře, aby bůh všemohoucí v své milosti odpustil tobě, aby též duše tvá potom si v pokoji spočinout mohla.

pNumftt_1_232Po řádném dokonání obřadů pohřebních vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze. Když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír, drže synovce za pravici, pravil k lidu: „Hle, váš kníže!“ A oni zvolali třikrát: „Krlešu,“ to jest: Kyrie eleison. A opět řekl Jaromír k lidu: „Přistupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů!“ a volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající. Poznav, že stojí u něho, pravil: „Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete, a povinnou věrnost mu zachovávali, jak náleží vládci. A tebe, synu, napomínám a opět a opět to v mysl ti vštěpovat budu, abys tyto zde ctil jako otce a miloval je jako bratry a ve všech potřebách aby sis je bral za rádce. Těmto poruč hrady a lid k správě, neboť jimi země česká stojí i stála a státi bude na věky.

pNumftt_1_233Ale oněch tam, kdož jsou Vršovci, [28v] nešlechetných otců ničemní synové, našeho rodu domácí nepřátelé, rodinní škůdci, střež se jako zabláceného kola a vyhýbej se spolku s nimi, protože nikdy nám nebyli věrni. Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali a rozličné šašky si ze mne tropili, potom vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku. Synu můj, měj vždy na paměti předpověď svatého Vojtěcha, jenž svatými ústy dotvrdil, že mají na ně za jejich ukrutné skutky třikrát dopadnouti pohromy, a stihl je klatbou v církvi. To se již z vůle Boží dvakrát stalo, a aby se to stalo potřetí, o to se ještě postará osud.“

pNumftt_1_234Avšak oni slyšíce to rvali se v srdcích svých a skřípěli na něho zuby jako lvové. A po nemnohých dnech Kochan, o němž jsme se výše zmínili, poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních. A tak spravedlivý muž, kníže Jaromír, zemřel jako mučedník Boží roku od narození Páně 1038 dne 4. listopadu.

pNumftt_1_235Až dosud, co se za starodávna sběhlo, obsahuje kniha první. Ale protože, jak dí svatý Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe též pronášíme, co lépe víme, nyní s pomocí Boží a svatého Vojtěcha duch touží po tom, abychom pověděli, co jsme my sami viděli nebo co jsme pravdivě slyšeli z vypravování očitých svědků.

pNumftt_1_236Končí se první kniha kroniky české

[scroll to TOC]
Počíná se předmluva ke Klimentovi, opatu kostela břevnovského

pNumftt_1_237Duchovnímu otci kláštera břevnovského Klimentovi, jenž toto jméno právem má podle svých skutků a stále v učenosti trvá, Kosmas, nehodný slouti děkanem, přeje společnosti andělského sboru.

pNumftt_1_238Když jsem se měl po mnohých úvahách rozhodnouti, co bych nejvhodněji poslal milému muži tak svatého života, jemuž arci hroudy zlata a stříbra nejsou ničím a jenom duchovní věci se líbí, uznal jsem za nejlepší říditi se toliko tvým přáním. Zvěděl jsem totiž od tvého klerika, jménem Bohumila, jenž mi to v soukromí důvěrně pověděl, [29r] že bys rád chtěl viděti mé hříčky, jež jsem kdysi psal Gervasiovi. Posílen jsa tímto naskytlým podnětem nebo spíše přinucen přemlouváním drahého přítele, osměluji se předložiti Tvému Otcovství, nejen čeho sis přál, nýbrž i druhou, ať tak dím, knížku téhož vypravování, kterou jsem rovněž složil o dějích, pokud mi bylo lze se jich dopátrati, od času Břetislava, syna knížete Oldřicha, až do jeho jmenovce, syna krále Vratislava. Neboť ačkoli, ctihodný otče, nepřestáváš hltati svatá písma a stále vyčerpáváš hluboké prameny filosofie, přece račiž svatý svůj ret v tom chudém nápoji smočit. Neboť se často stává, že po silných vínech a uspávajících číších někdy přijde na člověka přirozená žízeň a že doušek čisté vody bývá milejší než sladké číše.

pNumftt_1_239 Často i Martův voják, jenž v bojích pachtí se v zbroji, s chutí se účastní tance, jímž družina dívek se baví, aneb ve sboru hochů si vesele s kotoučem zahrá.

pNumftt_1_240Tak i ty, otče nejsvětější, již zanech velikých knih sylogistiky a přečti si tato má dílka, smyslem dětinská, slohem selská. Najdeš tu leccos, co zasluhuje pohany a posměchu, i ulož to do paměti proto, abys to někdy moudrostí, kterou máš od Boha propůjčenu, přesně opravil. A že na některých místech najdeš verše jaksi metrické, věz, že jsem se vědomě dopouštěl nevědomosti tím, že jsem skládal verše.

pNumftt_1_241Buď zdráv!

[scroll to TOC]
Počíná se druhá kniha

[scroll to TOC]
I.

pNumftt_1_242Když se tedy kníže Břetislav již upevnil na otcovském stolci, následoval stop svých předků skutky Bohu i lidem milými a ještě je překonal souvislou výší ctností. A jako Slunce v své síle zastiňuje a oslabuje silným leskem svým světlo hvězd a Měsíce, tak nový Achilleus, nový Tydeovec, Břetislav, novými triumfy umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů. Neboť Bůh mu dal takovou milost, že předností, kterých jednotlivcům popřává částečně, jemu, ač mu nechyběly, v hojné míře popřál úplně. [29v] Neboť v něm byly všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že na vojně vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalomouna. Tím se stalo, že ve všech bitvách býval vítězem jako Jozue, že byl na zlato a stříbro bohatší než králové arabští, a oplývaje všude nevyčerpatelným bohatstvím a neustávaje v rozdávání darů, mohl se rovnati řece, v níž nikdy se neztratí voda.

pNumftt_1_243Jemu porodila choť Jitka, rodem veleušlechtilá, na potomstvo veleplodná, pět mládenců, kteří byli tělem spanilí a nad jiné vynikali jako hory thessalské, byli nadáni obzvláštní moudrostí, v poctivosti neměli sobě rovných, v chování byli příjemní, k chybujícím smířliví a ve všech počestných přednostech chvály hodní. Prvorozený byl Spytihněv, druhý podle rodu byl Vratislav, třetí v posloupnosti Konrád, čtvrtý rodem Jaromír, pátý a nejmladší z nich, Ota, byl nejkrásnější. O jejich životě a slávě, pokud na to vystačí hojná zásoba slov, na svých místech bude podán dostatečný výklad. I když ještě byli v dětských letech, dokázali svou snaživostí tolik co muži; a divil se tomu otec velmi, výbornou ozdobu vida a vznešenou družinu bratří.

pNumftt_1_244 Avšak neméně máť v své radosti cítila tíseň z takového prospívání synů a nádherné slávy.

[scroll to TOC]
II.

pNumftt_1_245Když byl toho času Kazimír[note], slavný kníže polský, odňat tomuto světu a jeho synové Boleslav a Vladislav se ještě jako nemluvňata kojili mlékem z prsů, mohli se Poláci nadíti jediné spásy v tom, když se dají na bídný útěk v různé strany.

pNumftt_1_246Zpozorovav to, v čtvrtém roce svého knížectví kníže Břetislav [30r] uznal za nejlepší, neodkládati naskytlou příležitost, jak by potýral své nepřátele a dokonce se pomstil za příkoří, jichž se kdysi kníže Měšek dopustil na Češích, a to co nejrychleji; a se svými se poradiv, rozhodl se na ně udeřiti.

pNumftt_1_247A hned vyhlásil přísné nařízení a dal na znamení svého rozkazu po celé zemi české nositi provaz upletený z lýčí, na výstrahu, aby každý opozdilec, který by přišel do tábora po daném hesle, věděl zcela jistě, že bude takovým provazem oběšen na šibenici. Když se pojednou, v okamžení, shromáždili na jedno místo a do jednoho, táhl do země polské, zbavené svého knížete, nepřátelsky na ni udeřil, a jako prudká bouře zuří, řádí a vše poráží, tak on hubil vsi vraždami, loupežemi a požáry, dobýval pevných míst a vtáhnuv do Krakova, hlavního jejich sídla, vyvrátil jej z kořene a zmocnil se v něm kořisti. Mimo to pobral i nesmírné množství zlata a stříbra, staré poklady od dávných knížat shromážděné. Rovněž i ostatní hrady vypálil a se zemí srovnal.

pNumftt_1_248Když došli ke hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří se tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Črnína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od toho hradu podnes nazývají se Hedčané.

[scroll to TOC]
III.

pNumftt_1_249Nedaleko od řečeného hradu bylo hlavní sídlo Hnězdno, polohou i hradbou velmi pevné; bylo však lehko nepřátelům dobýti ho pro skrovný počet jeho obyvatelů. Tam toho času v bazilice svaté Boží rodičky Marie, věčné panny, [30v] odpočíval nejvzácnější poklad, tělo nejblahoslavenějšího mučedníka Vojtěcha. Čechové, přitáhše tam, ihned hradu dobyli bez boje a s velikou radostí vstoupili do svatyně chrámové, a nedbajíce o žádnou jinou kořist, toliko žádali: aby jim byla dána vzácná hmota svatého těla, jež kdysi pro Krista trpělo.

pNumftt_1_250Když biskup Šebíř viděl jejich nerozvážnou odhodlanost, hotovou ke každému dobrému i zlému skutku, pokusil se odvrátiti je od nedovolené opovážlivosti touto řečí: „Bratří moji a synové církve Boží! Není to věc tak snadná, jak vy si myslíte, aby se nějaký člověk osmělil všetečně dotknouti svatého těla, plného božských ctností. Neboť se velmi bojím, abychom nebyli poraženi pominutím mysli, slepotou anebo nějakou mdlobou údů, kdybychom se osmělili všetečně to učiniti. Proto se dříve tři dni posťte, kajte se ze svých hříchů, odřekněte se všech ošklivostí, které se jemu u vás ošklivily, a slibte z celého srdce svého, že je nebudete už více činiti. Neboť mám naději v milosrdenství Boží a našeho patrona svatého Vojtěcha, že nebudeme zbaveni naděje ve splnění naší žádosti, když setrváme ve zbožné víře a na stálých modlitbách.“

pNumftt_1_251Ale oni měli slova biskupova za bláznovství a zacpavše si uši, hned se obořili na svaté tělo, aby je vzali. A poněvadž bylo pochováno za oltářem při zdi a nebylo možná je vyrvati jinak než zbořením oltáře, ruka nešlechetná a mysl zdivočelá vykonají bezbožný čin; ale neobešlo se to bez Boží pomsty. Neboť se hned při samém všetečném díle zastavili s ochromenými smysly a byli bez hlasu, citu a zraku skoro tři hodiny, až se jim opět s přispěním milosti Boží vrátily smysly. A ihned – byť pozdě – toho želíce, splnili rozkaz biskupův, a čím zřejměji byli pokáráni vůlí Boží, tím zbožněji trvali neumdlévajíce na modlitbách, po tři dni se postíce a za odpuštění prosíce.

[scroll to TOC]
IV.

pNumftt_1_252Třetí noci se zjevil biskupu Šebířovi, když po jitřních obřadech odpočíval, ve vidění svatý biskup Vojtěch a pravil: [31r] „Pověz knížeti a jeho předákům toto: Otec z nebes dá, oč žádáte, neoddáte-li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu.“ Ráno to oznámil biskup knížeti a jeho předákům a ti hned plni radosti vešli do chrámu Panny Marie, padli před hrobem svatého Vojtěcha k zemi a dlouho se společně modlili. Pak kníže povstal a stoje na kazatelně přerušil ticho těmito slovy: „Chcete napraviti své nepravosti a zmoudřeti po zlých skutcích?“ A oni se slzami v očích volali: „Jsme ochotni napraviti všecko, v čem naši otcové nebo my sami jsme zhřešili proti světci Božímu, a od zlého skutku zcela ustati.“

pNumftt_1_253Tu kníže, pozdvihnuv ruku nad svatým hrobem, takto počal mluviti ke shromáždění lidu: „Bratří, pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a mějte pozor na mé řeči; chci, abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži. [296v] Jestliže by však manželka svým mužem nebo muž manželkou opovrhl a svár mezi nimi vzplanul do roztržky, přeji si, aby ten rušitel manželství, který by se nechtěl vrátiti k předešlému svazku podle práva uzavřenému, nebyl uváděn podle řádu naší země do otroctví, nýbrž spíše, jak neoblomně káže naše nezměnitelné rozhodnutí, budiž odveden, ať je to jakákoliv osoba, do Uher a nesmí se žádnými penězi vykoupiti nebo do naší země vrátiti, aby se hlízami jedné ovečky nenakazil celý ovčinec Kristův.“ Biskup Šebíř pravil: „Kdo by jinak učinil, budiž klet! Týmž trestem mají býti stiženy panny, vdovy a cizoložnice, o nichž je známo, že pozbyly dobrého jména, porušily stud a obtěžkaly smilstvím. Neboť když se mohou podle své vůle vdáti, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod [31v] vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“

pNumftt_1_254Potom kníže doložil: „Když by však žena prohlásila, že jí muž nesplácí stejnou láskou, nýbrž ji nemilosrdně bije a trýzní, bude rozhodnuto mezi nimi božím soudem, a kdo bude nalezen vinným, ať trpí trestem vinného. Rovněž i stran těch, kdo jsou nařčeni z vraždy: arcikněz ať oznámí jejich jména správci svého hradu a správce ať je povolá na soud, a budou-li se vzpírati, uvrhne je do vězení, až buď učiní vhodné pokání, anebo, budou-li zapírati, buďtež zkoušeni žhavým železem nebo očistnou vodou, zdali je na nich vina. Avšak vrahy bratrů, otců nebo kněží a osoby z podobných hrdelních zločinů obviněné ať arcikněz označí hradskému správci nebo knížeti, a ten je spoutané na rukou a v pase ze země vyhostí, aby, tuláky a uprchlíky jsouce, bloudili jako Kain kolem po světě.“ Biskup Šebíř pravil: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno! Neboť k tomu vám knížatům meč visí po boku, abyste své ruce častěji umývali v krvi hříšníkově.“

pNumftt_1_255Opět dí kníže: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil,“ a biskup Šebíř dodal: „budiž klet!“ A kníže: „Který krčmář by byl přistižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí, a na hlavě oholen; jmění mu však nebudiž zabaveno, nýbrž toliko pití na zem vylito, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil. Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz.“ Biskup Šebíř pravil: „Co kníže rozhodl, to naše moc potvrzuje.“

pNumftt_1_256K tomu kníže dodal: „Zakazujeme, aby se vůbec konaly v neděli trhy, které v našich krajích lidé proto tak hojně navštěvují, aby v ostatní dni měli kdy na své práce. Bude-li však kdo v neděli anebo ve dny, [32r] které jest nařízeno veřejně slaviti v kostele, nalezen při nějakém robotném díle, arcikněz ať mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího.

pNumftt_1_257Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících. To jsou věci, jichž nenávidí Bůh, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a opustiv nás, své ovečky, raději šel učit cizí národy. Že to již více činiti nebudeme, stvrzujeme přísahou i na naši i na vaši víru.“

pNumftt_1_258Tak pravil kníže. A biskup, vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo – zatímco ostatní duchovní zpívali sedmero žalmů a jiné k tomuto svatému dílu vhodné modlitby – počal zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak pronikavou přelíbeznou vůní, že tři dni jako by se byli najedli nejsytějších pokrmů, nemyslili na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se uzdravilo v ten den. Tehdy kníže, biskup a několik málo předáků podívavše se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je tělo jeho naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši svatou; i zpívali duchovní Te Deum laudamus a laikové Kyrie eleison a jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům. Potom se kníže, jehož tvář tonula radostí v slzách, takto modlí: „Kristův mučedníku, svatý Vojtěše, jenž jsi měl s námi vždy a všude slitování, vzhlédni na nás nyní s obvyklou laskavostí, buď milostiv nám hříšníkům a dopřej milostivě, abys od nás, ač nehodných, směl býti donesen k svému sídlu pražského kostela.“ Divná to věc a přímo úžasná: kdežto před třemi dny se nemohli dotknouti náhrobku, tehdy hned vyzdvihli kníže a biskup bez překážky jeho tělo z hrobu [32v] a pokryvše je hedvábím postavili nahoře na oltáři, aby lid mohl věnovati dary, jež zaslíbil Bohu a jeho světci. A toho dne bylo složeno dvě stě hřiven na oltářním stole.

pNumftt_1_259 Všemohoucí ó Bože, jenž vesmírem po věky točíš, kterýž kraluješ věčně a řídíš jediný všecko, nebylo na světě nic, můj Kriste, a nebude, není bez tvé vůle.

pNumftt_1_260 Který pak smrtelný člověk by tomu kdy uvěřiti mohl, že by ten, jenž byl v království nebeském korunován, nechal své tělo zpět donésti k národům vzpurným, z jejichž společnosti prchl, zatrativ jejich špatnosti, když ještě žil? Ale když uvážíme ještě větší Boží a starodávné zázraky, kterak národ izraelský suchou nohou přešel moře, jak ze suché skály tekly vody, nebo jak se stvořitel světa zjevil v světě, narozen z Marie panny, máme se ne diviti, nýbrž raději pokořiti Bohu, jenž učinil a může činiti, co chce, a jeho milosti všecko přičítati. Z jeho milosti a vnuknutí vstoupilo v srdce knížete, aby rovněž přenesl tělo arcibiskupa toho sídla, Gaudentia, jenž v témž kostele odpočíval.

pNumftt_1_261Jak jsme se výše zmínili, byl on nejen co do tělesného, nýbrž i duchovního svazku bratrem svatého Vojtěcha a průvodcem nerozdílným při veškeré práci a starosti, a i když ne tělem, aspoň duchem, soustrast s ním cítě, zakusil mučednictví. Neboť nebylo možná, aby nebyl projel meč jeho duší, když viděl, kterak jest jeho bratr oštěpy pohanů na kusy sekán, a sám toužil po tom, aby byl stejně usmrcen. Také uznal kníže a biskup za vhodné přiložiti k svatému tělu ostatky pěti bratří, o jejichž životě a utrpení jsme výše dosti obšírně mluvili, kteří v témž hradě, ale v jiném kostele odpočívali, a rovněž dáti je se svrchovanou pečlivostí přenésti. Co dále?

[scroll to TOC]
V.

pNumftt_1_262Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech a v předvečer svátku svatého Bartoloměje apoštola (23. srpna 1039) položili se táborem blíže hlavního sídla Prahy [33r] při potoku Rokytnici. Tam jim na úsvitě přišlo naproti duchovenstvo a všechen lid v procesí, jehož dlouhá řada mohla se jen stěží na širokém tom poli rozestaviti. Byloť procesí seřaděno takto: Kníže sám a biskup nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha. Za nimi opatové společně nesli ostatky pěti bratří; potom arcikněží se těšili z břemene arcibiskupa Gaudentia, za nimi šlo dvanácte vybraných kněží, kteří sotva mohli unést tíži zlatého Ukřižovaného – neboť kníže Měšek třikrát sám sebe vyvážil tím zlatem –, na pátém místě nesli tři těžké zlaté desky, které byly položeny kolem oltáře, kde odpočívalo svaté tělo. Bylať největší deska pět loket zdéli a deset dlaní zšíři, hojně ozdobená drahými kameny, křišťálem a jantarem.

pNumftt_1_263 Na jejím okraji verš byl vepsán tohoto znění: „Třikrát sto liber zlata jest těžké toto zde dílo.“

pNumftt_1_264Ke konci přes sto vozů přiváželo obrovské zvony a všechny poklady Polska, za nimi se ubíral nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutány železy a hrdla ukována v řetězy, mezi nimi, žel nešťastně zajat, byl přiveden můj v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz.

pNumftt_1_265Ó, jak má býti onen den, den Čechům slavný a na věky pamětihodný, svatými obřady slaven, důstojnými oslavami svěcen, chvalozpěvy velmi pobožně ctěn, jak má býti bohatým radostný, mdlým žádoucí, chudým příjemný, rozdílením almužen významný a všelikým dobrým úsilím ozdoben, den, o němž se skví slavnosti na slavnosti nakupené! Nadmíru šťastné hlavní sídlo, Praho, kdysi svatým knížetem povznesená, nyní blahoslaveným biskupem ozdobená, přijímáš radosti, udělené tobě od Boha Hospodina, dvojnásobné a pro tyto dvě olivy milosrdenství za kraje Sauromatů a Sarigů sláva tvá letí.

pNumftt_1_266Stalo se toto přenesení nejblahoslavenějšího mučedníka Kristova Vojtěcha roku od narození Páně [33v] 1039 dne 1. měsíce září[note].

[scroll to TOC]
VI.

pNumftt_1_267Ale při tomto zdaru od Boha poskytnutém nechybělo nešlechetného udavače, jenž oznámil otci apoštolskému, jak se ty věci sběhly, a prohlašoval, že kníže český a biskup porušili božské zákony a podání svatých Otců; a nechá-li to papežský pán bez pomsty, ztenčil by tím práva stolice apoštolské, která se mají po všem světě zachovávati. Ihned se koná svaté shromáždění, čtou se církevní zákony a zkoumají svatá písma. Kníže i biskup, ač nepřítomni, jsou viněni z opovážlivosti; jedni navrhují, aby byl kníže zbaven všeho důstojenství a poslán na tři léta do vyhnanství, jiní soudí, že má býti biskup sesazen z výkonu všeho velekněžského úřadu a až do konce života dlíti v mnišském klášteře; jiní volají, aby oba dva byli udeřeni mečem klatby.

[scroll to TOC]
VII.

pNumftt_1_268Zatím přijeli poslové knížete i biskupa českého jménem jich i celého národa do Říma, přinášejíce vzkazy, více dary podmazané, nežli slovy výmluvnosti uhlazené. Když jim bylo dáno slovo, vyložili před tváří otce apoštolského a svatého sboru věc svého poselství touto řečí: „Nejsvětější správce křesťanské víry a stolice apoštolské i vy otcové v knize života zapsaní, jimž jest od Boha propůjčena moc soudit i zase smilovati se, smilujte se nad těmi, kdo se přiznávají ke hříchu, a odpusťte těm, kdo činí pokání a zároveň prosí za odpuštění. Přiznáváme se totiž, že jsme učinili, co bylo nedovolené a proti ustanovením církevních zákonů; neboť jsme si nemohli z velmi dalekých končin v příliš krátké době zjednati posla k tomuto svatému sboru vašemu. Ale ať je to cokoliv, co jsme učinili, vězte, otcové, vězte, shromáždění, že jsme to neučinili z opovážlivosti, nýbrž k velikému prospěchu křesťanského náboženství a z dobrého úmyslu. Ale jestliže se někdy dobrý úmysl zvrhá v hřích, jsme hotovi, svatí otcové, napraviti podle vašeho soudu svůj zlý čin.“

pNumftt_1_269K tomu odpověděl otec apoštolský stručně: „Chyba, když jí litujeme, neškodí.“ Potom poslové, propuštěni byvše z rady, odebrali se do svého přístřeší, [34r] majíce druhého dne na soudě vydati počet.

pNumftt_1_270Té noci však poslové knížete a biskupa obešedše kardinály, penězi podplatili jejich chytrost, zlatem podvrátili spravedlnost, platem vykoupili milost a dary zmírnili soudní nález. Nazítří pak, když se poslové opět postavili před kapitulou svatého sboru, pán apoštolský otevřel svatá ústa, plná vážných slov a vznešenosti, a pravil: „Jako jest ukázati přísnější trest vůči zatvrzelcům v bezbožné vině, tak zase těm, kdož uznávají svou vinu a žádají si pokání, ochotně popřáváme souhlasu a na rány od nepřítele zasazené užíváme léku milosrdenství. Neboť velikým hříchem jest cizí majetek bráti, ale větším hříchem křesťany nejen olupovati, ale i zajímati a zajaté jako hovada prodávati; co jste spáchali v Polsku, jak nám bylo oznámeno hodnověrnými zprávami, jest obzvláště ošklivé. A že nikdo nesmí bez našeho dovolení z místa na místo přenášeti tělo svatého, o tom svědčí církevní zákony, zakazují to podání svatých Otců a božské výroky káží, aby ti, kdo se něčeho takového opováží, byli udeřeni mečem klatby. Ale protože vy jste to učinili buď z nevědomosti, nebo pro dobrý úmysl, ustanovujeme, aby za tuto velmi nerozvážnou opovážlivost kníže váš a biskup vystavěli na příhodném místě chrám, všemi kostelními potřebami a výsadami hojně nadaný, ustanovili tam též osvědčené osoby a zřídili obvyklé úřady sloužících duchovních ke konání stálých služeb Bohu za živé věřící i za mrtvé až na věky, aby aspoň tak byla smyta před Boží tváří vina vašeho hříchu.“

pNumftt_1_271Poslové, velmi potěšeni, vydali se ihned na cestu a oznámili knížeti rozkaz otce apoštolského. Kníže, uposlechnuv ho tak, jako by to byl rozkaz božský, dal vystavěti ke cti svatého Václava mučedníka ve hradě Boleslavi při řece Labi, kde tento světec kdysi šťastně podstoupil mučednickou smrt, velmi pěkný chrám[note], v němž, jak i podnes viděti, Bohu slouží četné shromáždění bratří a kde je zřízeno proboštství a [34v] bazilika velmi úctyhodná.

[scroll to TOC]
VIII.

pNumftt_1_272ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1040

pNumftt_1_273Pověst, nad niž nebují žádná horší příšera na světě, jež lžemi sílí, a přiměšujíc více k málu a klam k pravdě, letem roste, donesla k sluchu císaře Jindřicha II. [III.] stokrát více, než bylo pravda: že prý Čechové množství zlata a stříbra odvezli z Polska. Tu císař jal se hledati záminky proti nim, kterak by jim to zlato, o kterém se mu vypravovalo, pobral. Poslav po vyšetřovatelích vzkaz, pohrozil Čechům válkou, nepošlou-li mu v ustanovené lhůtě až do posledního haléře peníze z lupu v Polsku.

pNumftt_1_274K tomu Slované pravili: „Vždy jsme byli bez újmy našeho práva a jsme i podnes pod panstvím krále Karla a jeho nástupců; náš národ se nikdy nevzbouřil a zůstal tobě ve všech válkách a zůstane vždy věren, jen když se k nám chceš chovati spravedlivě. Neboť takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého, abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven – hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích – to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení. To ti každého roku platíme bez odporu a chceme platiti tvým nástupcům. Ale jestliže bys chtěl nás obtěžovati mimo obyčej práva nějakým jařmem, jsme hotovi raději umříti než snášeti nezvyklé břímě.“

pNumftt_1_275K tomu císař odpověděl: „Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu; neboť není všechno právo ustanoveno v jednom čase, nýbrž skrze nástupce králů vzrostla řada práv. Neboť ti, kdo spravují práva, nespravují se právy, protože právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král má ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovati, kam mu libo. Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů anebo co zmohu ve válce.“

[scroll to TOC]
IX.

pNumftt_1_276A ihned rozeslav listy po celé říši, sebral velmi silné vojsko. Jednou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad [35r] Chlumec, kázal Sasům vtrhnouti do Čech. Vévodou saským byl tehdy Ekkehard, jehož veškeré Sasko poslouchalo ve všem jako krále. Byl totiž mužem velmi důmyslným, v řízení věcí zemských byl nadán neobyčejnou schopností a od mládí byl oddán válečnictví; nikdy však nedosáhl šťastného úspěchu ve válce. Císař sám se položil táborem na obou březích řeky Řezné. Když se druhého dne, minuv hrad Koubu, s prapory přiblížil k hvozdu, dělícímu Čechy od Bavor, poznal, že Čechové zatarasili cesty v něm. Rozmrzen jsa, maličko se odmlčel a potřásl třikrát hlavou; jeho srdce zachvátil hněv, císaře hodný. I otevřel ústa, aby pronesl tato slova: „Byť vystavěli hradby vyšší než lesy, byť vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům, tak jako nadarmo bývá roztažena síť před očima ptactva. Ať vystoupí nad mraky, ať se ukryjí mezi hvězdami, bídný a ztracený lid v nich nenajde ochrany žádné.“ Takto pravil a kázal, by všichni se do lesa vrhli, a sám před nimi napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům celé říše: „Čechů zbabělý dav jest ukryt v úvale tomto jako polní myš v skrýši svých děr.“

pNumftt_1_277Ale zklamal se císař v své domněnce, neboť jejich opevnění byla teprve za druhou horou. Tehdy císař, každého zvláště jménem volaje, posílal nejdříve markrabí, pak všechny vznešenější válečníky a kázal jim, aby šli pěšky do boje, vítězství jim těmito slovy slibuje: „Není vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok. Leťte, leťte, moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby a čiňte se jako divocí lvi, po způsobu vlků, kteří, když vtrhnou do ovčince, nedbají o počet a pustí se do žrádla teprve, až povraždí celé stádo.“

[scroll to TOC]
X.

pNumftt_1_278Ihned se valí podle rozkazu králova [35v] obrněné voje, o první místo v bitvě závodí předáci; daleko široko se zaskví šiky jako průhledný led, a když Slunce zasvítilo na jejich odění, zalesklo se od něho lesní listí a vrcholky hor.

pNumftt_1_279Nikoho však nenalezli, sestoupivše do údolí, na obou stranách byl jen hustý hvozd a neprostupná místa. A jako bývá při každé válce, že zadní tlačí přední do boje i proti jejich vůli, tak předáci, již unavení, byli zas od těch, kdo šli za nimi, tlačeni, aby přešli též přes druhou horu. Ale už jim horkem a žízní lpí jazyk na suchých dásních, sil ubývá, pravice umdlévají; těžce nabírají dechu z prsou, a přece se nemohou zastaviti. Někteří shodí své pancíře přes štíty, jiní stojí, podpírajíce se o stromy a marně lapajíce naprázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji; a když narazili na opevnění, povstane všude křik a jako oblak nad lesem vystupuje z umdlených těl pára. Když to spatřili Čechové, maličko váhali, ale jakmile zpozorovali, jak oni ochabli v síle, směle vyrazí z opevnění. Odvahy jim dodávala nepřemožitelná [297r] sestra Štěstěny Bellona. Štěstěno náhody, nikdy nejsi stále dobrá a nestálým kolesem svým květ velmožů topíš až ke dnu. Ejhle, jak ctihodná tvář jest hyzděna vznešeným mužům kovanou podkovou koní, když kolem divoce skáčí, a břicha plná lahůdek i bedra, obtočená pásy dvojnásob nachem zbarvenými, kopytem rozdírá kobyla a rozvléká vnitřnosti a střeva jako tkanici nebo řeménky.

pNumftt_1_280 Ze studu nepíši dál, jak postihl takovou šlechtu náhlé záhuby pád – jest nehodno písmem to líčit. Neboť bylo tam porubáno takové množství urozených mužů, jakého nebylo ani na pláních thessalských ani za časů Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty. Zatím císař, [36r] sedící na temeni hory, zklame se ve své předtuše. Nemaje ani pomyšlení, že by nepřítel mohl zvítěziti nad jeho lidmi, uviděl, že se blíží krví potřísnění vítězové, i vyskočí na oře, přidrží se ho za hřívu a pobodne koně do slabin; a nemíti ho po ruce, byl by v tu hodinu sestoupil do podsvětí bez prodlení římský císař.

[scroll to TOC]
XI.

pNumftt_1_281Zatímco se tam toto dálo, Sasové s vévodou Ekkehardem, o němž jsem se výše zmínil, vtrhli do Čech a malou krajinku okolo řeky Bíliny nepřátelsky zpustošili. Když však se jejich vévoda doslechl zlé zprávy, že Slované dobyli nad císařem vítězství, zastavil se u Hněvina mostu nad řekou Bílinou, jsa na velikých rozpacích, zda se má pokusiti o štěstí v boji, či s velikou hanbou domů se vrátiti. Chtěl však dříve zkoumati smýšlení knížete, a zkoušeje ho skrze posly, radil mu přátelskými slovy: „Ty, jenž se nyní raduješ z vítězství v boji, bys byl mnohem lepším vítězem, kdybys byl zvítězil prošením. Proto se nevynášej marně nad sebe sama, neboť tvrdo ti jest proti osudu se zpěčovati. Neboť ten, který chtěl vejíti do vaší země s malým počtem, jako by vás šetřil a litoval, brzy přijde, nenaleznete-li zatím u něho milost, na vás s takovým množstvím vojsk, že jim ani vaše studně stačiti nebudou a vaše zemička sotva je pojme; potom budou poslední věci horší nežli první. A proto znova tě napomínám a radu ti dávám, abys nepozbyl všeho, co snad máš: po svých věrných přátelích pošli císaři, a to ne skoupě, mamon. Toho krále, který všecko přemáhá, rozhněvané udobřuje a nepřátele smiřuje; pošli jej, ať se za tebe u císaře přimluví a jeho milost ti získá.“

pNumftt_1_282Kníže Břetislav, jsa tím vzkazem pohněván, pohrdl prospěšnou výstrahou, a opřev ruku o jílec, na to odpověděl: „Řekněte svému Ekkehardovi: O radu mi není zle a nemysli si, že napomínáním něco pořídíš. Tebe ať si poslouchají Sasové, tvrdší než skála, a nějací bezradní lidé, kteří myslí, že něčemu rozumíš. Já však, jestliže do tří dnů nevyjdeš z této mé země, zdržuje se všeho násilí, tímto mečem ti hlavu setnu [36v] a obličej ti položím k zadku.

pNumftt_1_283 Málo mi záleží na tom, co v císařském dvoře se děje.

pNumftt_1_284Pokud Břetislavovi visí po boku meč, nepoteče mléko z těla císařova, nýbrž také krev.“ Když to vévodovi vyřídili, těžce to sice nesl, přece však, ač nerad, jako vlk, když ztratí kořist a psi ho stíhají, svěsí ocas a utíká zpět do lesa, tak vévoda Ekkehard odtáhl s velikou hanbou do Saska.

pNumftt_1_285Také se doneslo knížeti Břetislavu, že se Prkoš, správce hradu Bíliny, podplacen byv saskými penězi, nepostavil na stráž před opevněním, nýbrž položil hlídky až tam, kde jsou lesíky nepřátelům schůdné. Tomu [Prkošovi] kníže svěřil velení nad celou hotovostí z Moravy a nad třemi pluky, jež mu byly poslány na pomoc z Uher. Na to kníže rozhněvav se dal mu vyloupati oči, utíti ruce i nohy a hoditi ho do hlubin řeky roku od narození Páně 1041.

[scroll to TOC]
XII.

pNumftt_1_286ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1042

pNumftt_1_287Císař Jindřich, vždy skvělý vítěz, chtě pomstíti pád svých znamenitých hrdinů, třemi cestami vtrhl do české země, skoro celou ji nepřátelsky poplenil a zapálil mnohé hrady, jež oni [Čechové], nemohouce jich hájiti, opustili. A když přitáhl ke hradu Praze, zarazil před ním vstříc orly na kopečku Šibenici.[note] Nedověděl jsem se nic, co by se tam stalo paměti hodného, toliko, že biskup Šebíř potajmu v císařův tábor se za noci uchýlil z hradu, tuším boje se, aby nebyl zbaven cti stolce biskupského za to, že se zpronevěřil svému pánu.

pNumftt_1_288Vida to kníže Břetislav neví, co učinit má, duch zmaten je všestranným bolem.

pNumftt_1_289Již lituje, že kdysi bojoval proti císaři, již lituje, že pohrdl výstrahou vévody Ekkeharda, již volí raději prosbami bojovati a prosbami přemoci toho, jehož předtím přemohl v boji; a tak ukrotit hrozný císařův hněv se teď pokusil těmito slovy: [37r] „Vedeš, císaři, války, jež triumfů nemají míti, naše země je tvou komorou, my jsme tvoji a přejeme si být tvoji. Neboť je známo, že ten, kdo proti svým poddaným zuří, jest ukrutnější než ukrutný nepřítel; hledíš-li k síle svého vojska, my pro tebe nejsme ani, co by za řeč stálo. Proč ukazuješ svou moc jako proti listu větrem zmítanému? Vždyť vítr se tiší, když jej nic neruší. Jsi už vítězem, jímž chceš býti, a ověnči vavřínem již, své vítězné ověnči skráně.“

pNumftt_1_290Nadto mu slíbil tisíc pět set hřiven denárů, což byl plat za tři léta již prošlá. A hned, jako když v zářící oheň, jenž mocnými plameny sálá, někdo shora naleje množství vody, pomalu jeho prudkost zmaří a převahou vody oheň uhasne, nejinak císařův hněv král mamon utlumil hravě.

pNumftt_1_291Neboť on, který předtím do této země vkročil nemilostiv, přijav peníze, uzavřel mír a vrátil se milostiv.

[scroll to TOC]
XIII.

pNumftt_1_292ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1043

pNumftt_1_293V Čechách byl takový hlad, že třetina lidu jím zahynula.

pNumftt_1_294ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1044 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1045

pNumftt_1_295Zemřel mnich Vintíř dne 9. října.

pNumftt_1_296ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1046

pNumftt_1_297Zasvěcen byl kapitulní chrám na hradě Boleslavi dne 19. května od Šebíře, šestého biskupa pražského kostela.

pNumftt_1_298ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1050, 1051 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1052

pNumftt_1_299Umřela Božena, choť knížete Oldřicha, máti Břetislavova.

pNumftt_1_300ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1053 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1054

pNumftt_1_301Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav a jiné hrady s tou podmínkou, že budou platiti pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jak jemu, tak jeho nástupcům.

pNumftt_1_302ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1055 Slavný Břetislav kníže, jenž zazářil vrcholem ctností, národa českého perla a zářivá hvězda svých otců, když si s pomocí Boží podrobil celé [37v] Polsko a když se odhodlal, dvakrát byv vítězem, již potřetí napadnout Panonii [Uhry], a vypraviv se napřed, čekal na své vojsko, byl na hradě Chrudimi zachvácen těžkou nemocí. Jakmile poznal, že se mu víc a více přitěžuje a že mu síly z těla mizejí, svolal přední muže země, kteří tam byli právě přítomni, a v jejich přítomnosti promluvil tato slova:

pNumftt_1_303„Poněvadž mě osud můj volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mně zemi řídit. Vám známo, že náš knížecí rod zčásti neplodností, zčásti předčasnými úmrtími byl ztenčen až na mne jediného. Nyní však, jak sami vidíte, dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne. Avšak od stvoření světa a od počátku římského panství a až na naše časy bratrská láska bývala vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain a Abel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav; a hledíme-li k tomu, co učinili vždy dva bratří, uhodnete, co by učinilo pět bratří? A čím je vidím schopnějšími a mocnějšími, tím horší věc tuším v prorockém duchu. Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů!

pNumftt_1_304Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi nimi nějaký spor o to, kdo má dostati panství nad zemí. A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratří nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a veliká škoda lidu.“

pNumftt_1_305Dořekl to a ze středu okolostojících vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy,

pNumftt_1_306dne 10. měsíce ledna, i zazněl veliký pláč hned potom nad touto smrtí.

pNumftt_1_307Ciceronova výmluvnost by se octla v koncích dříve, než by vyložila postupně všechny jeho zásluhy, jak byl tento kníže Břetislav rozumný a jak měl bystrý úsudek v zákonech božských i při soudech světských nebo jak byl štědrým dárcem [38r] almužen a jak byl milostivým příznivcem kostelů nebo vdov.

[scroll to TOC]
XIV.

pNumftt_1_308Po jeho smrti všichni z národa českého, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili si prvorozeného jeho syna Spytihněva za knížete, zpívajíce líbeznou píseň Kyrie eleison. Bylť to muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smůlu, vousy dlouze splývající, tvář veselou, líce bělejší nad sníh a uprostřed jemně zardělé. Stačí říci:

pNumftt_1_309 Byl to výborný muž, byl krásný od hlavy k patám. On si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť kolikkoli bylo nalezeno z rodu německého, ať bohatých nebo chudých nebo poutníků, kázal najednou do tří dnů vyhostiti ze země české; ba ani své matce, o níž jsme se svrchu zmínili, Jitce, dceři Otově, nedovolil tu zůstati.

pNumftt_1_310Rovněž dal vyhostiti i abatyši u svatého Jiří, dceru Brunovu, protože ho před drahným časem urazila jízlivými slovy. Neboť když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy, přihodilo se, že řečený hrdina, jenž měl tehdy v úděl propůjčen kraj žatecký, stavěl se svými lidmi zeď u kláštera svatého Jiří. Protože nebylo nikterak možná správně ji postaviti, leč by se zbořila právě tam stojící pec té abatyše, obhodi-li už kolem ní uprostřed provaz, a když se druzí rozpakovali to učiniti, syn knížecí přistoupil s velikým chechtotem a jako na posměch poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice, řka: „Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích.“ Abatyše dověděvši se o tom, vyšla rozzlobena z kláštera, a velmi těžce nesouc jeho slova, oslovila ho a potupila těmito slovy uštěpačnými:

pNumftt_1_311 „Slavný, vznešený muž, ten hrdina, proslulý v zbrani, jakých velikých tvrzí a hradů nyní on [38v] dobyl, jaký to slavný triumf si hrdina od pece nese! Nechť již vítězné skráně si vavřínem věnčí a zlatem, ozvi se duchovní zpěv, pln nápěvů, hlaholte zvony, neboť dal shoditi pec pan kníže a učinil zázrak! Ach, jest povědět stydno, co tamten se nestyděl provést!“ Strnul na těle muž, též slova mu uvázla v hrdle, rozhněván povzdechl jen, svůj hněv však utlumil v srdci.

pNumftt_1_312Protože však kníže slova té abatyše choval hluboko utkvělá v mysli, byv nastolen na trůn, ještě než vešel do kostela svatého Jiří, dal abatyši vzkázati: „Nyní by spíše slušelo, aby duchovenstvo zpívalo zpěvy a zvonilo na zvony, nyní, když došlo k vyhození abatyše ven z naší země, nežli tenkrát, když došlo ke shození její pece. Hlehle, ten hrdina statný, proslulý v zbrani, ne z dobývání tvrzí ani hradů, ale z vyhození tebe, abatyše, paní té pece, dnešního dne si nese slavný triumf a věnčí si skráně vavřínem.“ A jak zněl rozkaz, uháněli s abatyší, posadivše ji na vůz, a dříve, než bys to dořekl, vyvezli ji za hranice této země.

[scroll to TOC]
XV.

pNumftt_1_313Když se tak stalo, vyjel nový kníže, aby nově upravil panství moravské, jež jeho otec před nějakým časem mezi své syny rozděliv, polovici dal Vratislavovi, druhou část Konrádovi a Otovi; Jaromír, jsa na učení, meškal ještě ve školních síních. I poslal kníže Spytihněv napřed k předním mužům oné země list, v němž vyzýval jmenovitě ze všech sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a pod ztrátou hrdla jim nařizoval, aby mu přijeli naproti do hradu Chrudimě. Mužové vyplní rozkaz a již za strážnou branou v polích u Hrutova přijdou knížeti vstříc. Avšak kníže rozhněvav se, že nepřišli na ustanovené místo, ihned je kázal zjímati a dal je v poutech rozsaditi do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a [39r] táhl dále na Moravu.

pNumftt_1_314Uslyšev to jeho bratr Vratislav, velmi se bál a utekl do končin panonských [Uhry], zanechav svou manželku na hradě Olomouci. Král Ondřej ho vlídně přijal a čestně ho po celou dobu pobytu u sebe choval. Tedy kníže Spytihněv, uspořádav vše na Moravě podle své libosti, přijal své bratry, aby s ním byli na dvoře. Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři. Zajatou snachu dal dovézti na velmi pevný hrad Lštění[note] a střežiti hradskému správci Mstišovi. Ten však ji nehlídal tak, jak by bylo slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze. Když se

pNumftt_1_315o tom dověděl její muž, těžce to nesl, a jakou mzdou se později správci hradu odplatil za tento nerozvážný čin, vysvitne z dalšího vypravování.

[scroll to TOC]
XVI.

pNumftt_1_316Když však uplynul jeden měsíc, na přímluvu biskupa Šebíře a předáků propustil svou snachu a dal jí průvod, aby se mohla vrátiti k choti. Poněvadž byla blízko porodu, pospíchajíc na cestě, poškodila si dělohu a do tří dnů vypustila duši nejkrásnější mezi ženami, protože nemohla vydati z života nezralý útěžek. Když král Ondřej viděl, jak jest jeho host nad její smrtí v srdci zarmoucen, těšil jinocha v smutku a takto mu domlouval vlídně:

pNumftt_1_317„Drahý můj hosti, Bůh dej, abys byl šťasten. Ostatně uvrz na Hospodina starost svou a doufej v něho a on sám učiní, aby se tvůj zármutek brzy obrátil v radost. Neboť se často stává, že kde se člověk méně užitku naděje, odtud si odnese více prospěchu. Stran smrti své choti budiž však statečným mužem a nevybočuj v svém žalu z míry, jako by se tobě jedinému stalo něco nebývalého, kdežto všem lidem je dobře známo, že všeliké lidské tělo se vrací k původu svému.“

pNumftt_1_318Domluvil a vede smutného hosta s sebou k hostinnému stolu, kde se oba bohatými jídly posilní a libým vínem [39v] rozveselí. Náhoda tomu chtěla, že tento král měl jedinou dceru jménem Adleitu; byla to dívka již pro lože manželské dospělá, velmi sličná, mnohým ženichům svým jsouc nadějí budící závist. Sotva ji host uzřel, osudně si ji zamiloval. Dobrý král tomu nebránil a po krátkém čase dal mu ji za manželku. Když to uslyšel kníže Spytihněv, hleděl se bystrým postřehem uvarovati toho, aby snad jeho bratr s Uhry nenapadl celou Moravu, a vypraviv posly, povolal ho zpět z Uher a navrátil mu hrady, jež mu již dříve jeho otec dal na Moravě.

pNumftt_1_319Bylť kníže Spytihněv mužem ve vážné chvíli prozíravým, který umí svůj luk napínati i povolovati v pravý čas. Z jiných jeho ctností zde uvádím zvláštní jeho snahu paměti hodnou, která by měla býti potomkům vzorem k napodobení. Mělť tento obyčej: trávě postní čas pokaždé v domě mnichů nebo kanovníků, rozdával almužny, účastnil se pilně služeb božích, trval v bdění a na modlitbách, a to tak, že před jitřním zpíváním přeříkal celý žalm, rozpínaje při tom ruce nebo poklekávaje. Po kompletáři zachovával po způsobu mnichů mlčení až do času první mše. A pokud se nenajedl, vyřizoval věci církevní; po obědě konal světské soudy. Biskupský kožíšek a sukni kleriků, kterou obléknuv navrch na počátku postu, nosil po celých čtyřicet dní, na Zelený čtvrtek dával svému kaplanu komorníku, uvažuje správně a zbožně, že ten, kdo byl v čas kající účasten práce, nemá v den velikého svátku odejíti s prázdnou.

[scroll to TOC]
XVII.

pNumftt_1_320ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1056, 1057 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1058

pNumftt_1_321Dne 2. srpna zemřela Jitka, choť Břetislavova, kněžna česká, kterou její syn Spytihněv vyhnal ze své země. Nemohouc se jinak synu pomstíti za utrpěnou křivdu, [40r] na pohanu jeho i všech Čechů vdala se za Petra, krále uherského. Později byla od svého syna knížete Vratislava odtamtud [z Uher] přenesena a pochována v Praze vedle svého muže Břetislava v kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha.

pNumftt_1_322ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1059 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1060

pNumftt_1_323Když kníže Spytihněv přijel k svátku svatého Václava do Prahy, viděl, že kostel svatého Víta není tak veliký, aby stačil lidu sbíhajícímu se k svaté slavnosti – ten kostel vystavěl někdy sám svatý Václav k podobenství kostela římského okrouhlý, v něm i tělo téhož svatého Václava odpočívalo – a rovněž i druhý kostelík, přilehlý a jakoby v portiku toho kostela ležící, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob svatého Vojtěcha. Uznal, že bude nejlepší, aby oba zbořil a vystavěl jeden velký kostel oběma patronům, vyměřil hned místo kostela, položil základy, dílo rostlo, zdvihla se zeď, ale jeho šťastné začátky [297v] přetrhla již v následujícím roce nevčasná smrt.

pNumftt_1_324Téhož roku v čas, kdy plukové vyjíždívají na vojnu, když už praporce byly zdviženy a kníže urazil už asi jeden den cesty, vyšla mu vstříc jedna vdova, plačíc a naříkajíc a nohy mu líbajíc, a běžíc za ním volala: „Pane, pomsti mne nad protivníkem mým!“ A on: „Učiním to, až se z výpravy vrátím.“ A ona: „A což, nevrátíš-li se, komu mne zanecháš, aby mne pomstil? Anebo proč, maje svou odplatu od Boha vzíti, ji pomíjíš?“ A tu on ihned na žádost jediné vdovy přerušil výpravu a spravedlivým soudem pomstil ji nad jejím protivníkem. Co tomu říkáte vy, nynější knížata, kteří se neohlížíte na nářky tolika vdov a tolika sirotků, nýbrž v naduté pýše na ně zpupně shlížíte? Takými, jak jsme svrchu uvedli, „střevy milosrdenství“ získal si kníže Spytihněv to příjmení, že byl ode všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov. Ale poněvadž častěji vídáme, že z tajného soudu Božího zlí zde zůstávají a dobří bývají nám vzati, byl tento velmi zbožný muž vyrván z tohoto světa dne 28. ledna, šestého roku svého knížectví a od narození Páně roku 1061.

[40v]

[scroll to TOC]
XVIII.

pNumftt_1_325Po jeho smrti byl jeho bratr Vratislav se souhlasem všech Čechů povýšen na stolec. Rozdělil ihned zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl v držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní, sousedící s Němci, dal Konrádovi, jenž sám také uměl německy. Tento kraj jest rovnější, s poli a s lukami, na obilí úrodnější.

pNumftt_1_326Mezitím, když Slunce stálo v první části znamení Ryb (16. února), nadaný jinoch Jaromír, uslyšev o smrti bratra Spytihněva, jejž ctil s bázní a láskou neméně než otce, odloživ již chlapecký strach, vrátil se z učení doufaje, že dostane nějaký díl z dědictví v otcově panství.

pNumftt_1_327Jeho bratr, kníže Vratislav, poznav, že více usiluje o rytířství světské než o rytířství svaté vědy, takto káral jeho zatvrzelost: „Nechtěj, bratře, nechtěj býti odpadlictvím odříznut od hlavy, jejímž ses stal údem, a býti uvržen do pekla. Kdysi tě vyvolila božská milost v své prozřetelnosti k stavu kněžskému, a proto i otec náš tě dal na učení, abys byl určen za vhodného nástupce biskupa Šebíře, když ho ovšem z milosti Boží přežiješ.“ A hned, jak nastal měsíc březen, první den sobotní, kdy se slaví svěcení na kněžství (3. března), oholil jej docela proti jeho vůli, a ač se tomu velmi vzpíral; i byl v přítomnosti knížete samého vysvěcen až k hodnosti jáhenské, četl veřejně evangelium a přisluhoval biskupovi při mši, jak jest obyčej. Potom nový jáhen – spíše by měl slouti starým odpadlíkem Julianem – odhodiv neslavně štít svatého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svými následovníky ke knížeti polskému; u něho zůstal až do skonu biskupa Šebíře.

pNumftt_1_328Toho času Mstiš, správce hradu Bíliny, syn Borův, muž veliké odvahy a ještě větší výmluvnosti a nemenší prozíravosti, ač nezapomněl, že mu kníže nedůvěřuje, protože kdysi jeho choť, maje ji z rozkazu svého pána Spytihněva hlídati, držel ve vězení, [41r] přece směle vešel do paláce knížete a přednesl mu tuto prosbu: „Z milosti tvého bratra jsem vystavěl kostel ke cti svatého Petra apoštola; neoslyš mé prosby a rač přijíti k slavnému jeho posvěcení a tím i hrad svým příchodem potěšiti.“ On, ač nezapomněl na zažité příkoří, jehož se Mstiš dopustil na jeho choti, přece, hledě k nedávnému svému povýšení, utajil svůj hněv v srdci a pravil: „Já přijdu, hrad svůj potěším, a co káže potřeba a spravedlnost, učiním.“ Hradský správce nepochopil dobře smyslu těchto slov svého vládce, a vzdav knížeti veliké díky, vesel odjel a činil potřebné přípravy k veliké hostině.

pNumftt_1_329Přišel kníže i biskup, a jakmile byl kostel v podhradí posvěcen, vystoupil kníže na hrad k obědu a rovněž se posadili k hodovním stolům hradský správce v svém dvoře před kostelem spolu s biskupem. Za oběda přišel mu posel pošeptati: „Odňata je ti správa hradu a dána synu Všeborovu, Kojatovi;“ ten byl toho času první na knížecím dvoře. K tomu správce hradu odpověděl: „Knížetem jest a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti.“ Ale kdyby nebyl té noci na radu biskupovu a s jeho pomocí pryč ujel, jistě by byl pozbyl očí i nohy své, kterou kdysi připoutával k noze choti knížete.

[scroll to TOC]
XX.

pNumftt_1_330ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1062

pNumftt_1_331Dne 27. ledna zemřela kněžna Adleita, matka Jitky a Ludmily a též Břetislava Mladšího a Vratislava, jenž v prvním květu mládí zašel dne 19. listopadu. A když uplynula doba skoro jednoho roku od smrti kněžny Adleity, kníže Vratislav pojal za choť Svatavu, dceru polského knížete Kazimíra a vlastní sestru Boleslava a Vladislava. S ní měl čtyři děti, zdatné muže: Boleslava, Bořivoje, Vladislava a Soběslava. O nich bude na svých místech, dá-li Bůh, dosti obšírně pojednáno.

[scroll to TOC]
XXI.

pNumftt_1_332ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1063… ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1067

pNumftt_1_333Dne 9. prosince [41v] Šebíř, šestý biskup kostela pražského, odešel z tohoto světa a požívá odměny sladké.

pNumftt_1_334Ten sdostatek zakusil obojího osudu, štěstí i neštěstí. Neboť byv jednou od knížete Břetislava zajat, uvržen do pout a ve vězení držen, obojí mučednictví zároveň v skrytu i zjevně trpěl. Spravoval téměř po celý čas své pastýřské hodnosti beze všeho protivenství a beze všeho odporu Čechy a Moravu jako jediné a nerozdílné biskupství a byl by je i dále spravoval, kdyby nebyl po úmrtí Spytihněvově, podlehnuv naléhavým prosbám knížete Vratislava, svolil, aby byl povýšen Jan za biskupa na Moravě. Dříve si však vymínil pod svědectvím mnoha osob takové léno a zboží neboli výměnu, že si má biskup pražský za ztrátu onoho biskupství vybrati dvanáct nejlepších vesnic v Čechách a že má dostávati ročně sto hřiven stříbra z komory knížecí, dvůr pak u Sekyře Kostela na Moravě i s příslušenstvím že má jako dříve i budoucně držeti, rovněž i ves Slivnici s trhem a hrad tamže ležící uprostřed řeky Svratky, Podivín, nazvaný tak podle svého zakladatele Podivy Žida, později však křesťana.

pNumftt_1_335Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen. Jaký spor měl o tuto diecézi Jaromír, nástupce Šebířův, s řečeným biskupem Janem, bude na svém místě ukázáno.

[scroll to TOC]
XXII.

pNumftt_1_336Tehdy Konrád a Ota uslyševše, že se biskup pražský odebral ke Kristu, poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský, a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru. Mezitím kníže Vratislav, chtě se zajistit do budoucnosti a obávaje se, aby se bratr, až by se stal biskupem, nespikl proti němu s řečenými bratřími, jal se v duchu sám u sebe rozjímati, jak jen by ho mohl o biskupství připraviti. Toho času žil na dvoře knížecím jakýsi kaplan Lanc, ze Saska ze vznešeného rodu pocházející, muž vysoce důstojný a velmi učený, povýšený na probošta kostela litoměřického, [42r] mravy i životem ne v rozporu s hodností biskupskou. A poněvadž zůstával knížeti vždy věrný, kníže všemožně o to stál, aby byl biskupem pražským.

pNumftt_1_337Mezitím přijeli z Moravy Konrád a Ota, vedouce s sebou bratra Jaromíra, a snažně zaň prosili u knížete, aby pamatoval na bratrství, pamatoval na otcovo ustanovení, pamatoval na přísahy, jimiž jejich otec zavázal věrnost předáků, aby mu dali své slovo, že si po smrti biskupa Šebíře zvolí Jaromíra biskupem. On však byl mužem, který umí důmyslně a lstivě předstírati a zastírati příčiny věcí. A jako liška neutíká tam, kam mrští ocasem, tak kníže něco jiného podržel ukryto v srdci a něco jiného vyjevil bratřím ústy: „Nenáleží jedinému člověku vyřizovati tuto věc, jež vyžaduje společné úvahy všech. Protože však zatím již větší díl lidu a předáků vojska vytáhl do pole, nikde tuším se nebude lépe o tom jednati než u závor brány naší země. Tam budou přítomni všichni, jimž náleží rozhodnutí o volbě biskupa; starší tohoto národa, předáci a hradští správci, i ti, kteří jsou lepší z duchovenstva.“ To učinil kníže proto, aby se tam mezi svými bojovníky, jsa obklopen zbraní a chráněn strážemi, mohl opříti vůli svých bratří a povýšiti Lance, jak si přál, na biskupa. Ale zmařil se zvrácený záměr knížete, protože všechna moc jest od Boha a biskupem nemůže býti, komu to nebylo od Boha předem souzeno nebo dopuštěno.

[scroll to TOC]
XXIII.

pNumftt_1_338Nač o tom mnoho slov? Přišli k strážné bráně, kudy se chodí do Polska, a kníže svolal na místě, zvaném Dobenina, lid i předáky do shromáždění. Jeho bratři stáli vedle něho po pravici a po levici, duchovní a hradští správci seděli daleko dokola a za nimi stáli všichni bojovníci. Kníže zavolal Lance, aby se postavil doprostřed, chválil ho a doporoučel národu, hlasitě k němu hovoře: „Výborná tvá věrnost, každého dne mně osvědčovaná, vyžaduje toho a nutí mě, abych učinil, co chci dnes učiniti, a aby se z toho poučili budoucí, jak mají býti svým pánům věrni. Hle, vezmi prsten a berlu, budiž ženichem církve pražské a pastýřem svatých oveček.“

[42v]

pNumftt_1_339Nastalo reptání v lidu a neozval se hlas blahopřání, jak vždy bývá za biskupské volby. Tu Kojata, syn Všeborův, správce knížecího dvora, jenž to již dále nemohl snésti, stoje po pravici Oty, bratra knížete, silně ho udeřil do boku, a jak byl člověk upřímný a mluvil od plic, řekl: „Co stojíš? Zdali bude osel hráti na housle? Proč se neujmeš svého bratra? Což nevidíš, že se tvůj bratr, syn knížecí, odstrkuje a příchozí cizozemec, jenž do naší země přišel bez kalhot, povyšuje na biskupský stolec? Ale ruší-li kníže přísahu svého otce, budiž daleko od nás, aby duše našich otců u Boha pro takovou přísahu vydávaly počet nebo trpěly trest. Víme – a o to se zasazujeme, jak můžeme – že váš otec Břetislav zavázal nás i naše otce pod přísahou víry k tomu, aby po smrti biskupa Šebíře byl váš bratr Jaromír biskupem.“

pNumftt_1_340„Anebo nelíbí-li se ti tvůj bratr, proč se ti zdá sprostým duchovenstvo z našinců, nemálo četné a stejně učené jako tenhle Němec? Kéž bys jen měl tolik biskupství, kolik vidíš kaplanů, rodáků této země, hodných biskupství! Či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli domorodec? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. To chceme raději, věru raději, aby psí ocas neb oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc. Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že v jediném dni vypudil všechny Němce z této země. Ještě žije římský císař Jindřich – a ať žije – tím se činíš ty sám, když, osobuje si jeho moc, dáváš berlu a biskupský prsten hladovému psu. Jistě to neprojde tobě ani tomu tvému biskupu bez trestu, bude-li na živu Kojata, syn Všeborův.“

[scroll to TOC]
XXIV.

pNumftt_1_341Tu Smil, syn Boženův, jenž byl správcem na hradě Žatci, vzal spolu s Kojatou Konráda, Otu a Jaromíra za pravice a řekl: „Pojďme a uvidíme, zda lstivost a líčená upřímnost jednoho muže více zmůže či nabude vrchu spravedlnost a vzácná upřímnost tří bratří, [43r] jež spojuje stejný věk, jedna vůle a táž moc a jež podporuje větší množství bojovníků.“ Nastane v táboře nemalé pozdvižení lidu. „Do zbraně, do zbraně!“ volají někteří a všem je proti mysli ona nerozvážná biskupská volba. A tak se většina vojsk přidala k těm třem pánům a položili se táborem u hradu Opočna a pod ním. A protože jiná část bojovníků již předtím odešla do hvozdu, kníže, cítě se jaksi opuštěn a nedosti bezpečen před útokem bratří, dal se na útěk co nejrychlejší, ze strachu, aby oni se nezmocnili dříve hradu Prahy nebo hradu Vyšehradu.

pNumftt_1_342Z cesty však pošle k bratřím posla se vzkazem: „Ne pro velikomluvný jazyk Kojaty, syna Všeborova, nebo pro Smila, syna Boženova, v jehož ústech jest med a v srdci jed a na jejichž zlé a lstivé rady jsem učinil, co se stalo – ty já, budu-li živ! …ale zkrotím se –, nýbrž jsa nyní pamětliv více odkazu otcova a přísah jemu daných, učiním, čeho žádá spravedlnost, čeho bratrská láska. Pojďte jen za mnou ku hradu Praze.“ Ti přišedše zarazili tábor na lukách u vsi Hostivaře a poslali doptati se knížete, zda chce svá slova dotvrditi skutky. On, mírumilovně je přijav, zvolí svého bratra Jaromíra biskupem a propustí Konráda a Otu po vzájemné výměně přísah s pokojem na Moravu. Avšak Smila a Kojatu, ač mezi knížaty jednali o věci pravé a spravedlivé, byl by býval kníže beze všeho slyšení potrestal jako nepřátele země, kdyby nebyli v noci tajně uprchli a zmizeli. Tato volba se stala roku od narození Páně 1068, když Slunce vstupovalo do 25. části znamení Blíženců (11. června).

[scroll to TOC]
XXV.

pNumftt_1_343Kníže Vratislav poslal pak bez prodlení předáky Šebíře, Aleše a Němce Markvarta se svým bratrem Jaromírem, již zvoleným, k císaři Jindřichovi II. [III.][note] Ti přišedše v den před svátkem svatého Jana Křtitele, předstoupili ve městě Mohuči před císaře, jednajícího s biskupy a s knížaty o říšských věcech. Představivše mu svého zvolence, jménem knížete i celého národa žádali císaře, aby ze své moci ráčil jejich volbu potvrditi. On svoliv k jejich žádosti, třetího dne, to jest 26. června v pondělí, dal mu prsten a pastýřskou berlu [43v] a první neděli potom, dne 2. července[note], byl Jaromír se změněným jménem Gebhart vysvěcen od arcibiskupa mohučského (Siegfrieda I.) na biskupa.

pNumftt_1_344Téhož dne se přeplavili přes Rýn, a když po obědě Vilém, jeden z jeho bojovníků, seděl na břehu, maje nohy spuštěny do řeky, přiblížil se k němu zezadu nový biskup a nemaje tušení, jak je tam hluboko, sestrčil ho do vln Rýna se slovy: „Podruhé tě křtím, Viléme.“ Ten, zůstav dlouho ponořen pod vodou, konečně se vynořil a hlavou kroutě a vodu polykaje řekl:

pNumftt_1_345„Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!“ A kdyby nebyl uměl ten muž tak dobře plavati, byl by býval jedním dnem biskupství nabyl i pozbyl biskup Gebhart.

[scroll to TOC]
XXVI.

pNumftt_1_346A když přijel do Prahy, udělil toho dne, kdy podle obyčeje zasedl na biskupský stolec, proboštství téhož kostela svému kaplanu Markovi. Ten podle lidského zrození pocházel ze starobylého vznešeného rodu, svým původem byl z národa německého a slynul moudrostí nade všemi, kdož tehdy žili v zemi české.

pNumftt_1_347Byl totiž ve všech svobodných uměních velmi dobrým znalcem, který mohl slout i být učitelem mnohých mistrů, v svatém písmě pak podivuhodným vykladačem, v křesťanské víře a v církevních zákonech slovutným učencem.

pNumftt_1_348Neboť co má tento kostel v pobožnosti, v řeholním zřízení a v důstojnosti, on vypěstoval a zařídil svým důmyslem. Dříve to totiž byli neřeholní a jen podle jména kanovníci, nevzdělaní, neučení, sloužící na kůru ve světském oděvu a žili jako bezhlavci nebo potvorní kentaurové.

pNumftt_1_349Prozíravý muž Marek učil je svými slovy a příklady, a z mnohých vybrav lepší jako z louky květy, s přispěním pomoci Boží zřídil sbor dvaceti pěti bratří a dal jim oděv duchovních a podle řehole stejnou míru jídla i pití. Ale když často z nedbalosti služebníků nebo z nějaké záminky úředníků selhávalo stravování a bratří ho proto často trápili svými stížnostmi, chtě se jim docela zavděčiti, z jejich desátku si vyhradil jednu čtvrtinu, kdežto tři čtvrtiny mezi bratří rozdělil tak, aby každý bratr měl ročně stále třicet měr pšenice a tolikéž měr ovsa a k tomu ještě čtyři denáry [44r] každý týden na maso. O jeho bohulibých skutcích by se mohlo pověděti ještě mnoho, co by stálo za vypravování, ale bude lépe, abych o nich pomlčel, než abych snad pověděl málo z mnohého. Tento probošt blahoslavené paměti, spravovav třicet let probošství tohoto kostela, v rozkoše věčného světla se odebral z temnosti světa, aby již vzal ze svěřené hřivny úrok v království nebeském, dne 14. listopadu.

pNumftt_1_350Avšak, hle, co jednáme o našich důchodech, daleko jsme se uchýlili dlouhou odbočkou od začatého úkolu. Nyní se však vraťme k tomu, co jsme slíbili, a vizme, co bylo příčinou takové zloby, jaká vzkypěla mezi dvěma andělskými muži. Lakoto a světská ctižádosti, ty proklatý a pokolení lidskému nepřátelský more, kterýž i kněze Boží svými pletichami napadáš! ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1069

[scroll to TOC]
XXVII.

pNumftt_1_351ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1070

pNumftt_1_352Dne 8. června posvětil biskup Gebhart svůj kostel v novém dvoře Žerčiněvsi.

pNumftt_1_353ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1071, 1072 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1073

pNumftt_1_354Když viděl biskup Gebhart, jak jeho úsilí vyšlo naprázdno, že ani prosbami, ani dary, ani skrze přátele nedovedl pohnouti bratra Vratislava, aby vzal nazpět svou výměnu stran biskupství, biskupa Jana odklidil a obojí biskupství zase v jedno spojil, proměnil se jako Prometheus v jinou podobu ošemetníka, řka: „Poněvadž se tedy po čtyři léta nebo ještě déle nemohu doprosit toho, co chci, učiním, co dovedu, a Bůh mi svědkem, že buď spojím obojí, nebo ztratím obojí biskupství.“

pNumftt_1_355A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: „Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Ale on jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: „Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci. Avšak pojďme,“ pravil, „je třeba zajíti do soukromí k rozmluvě.“ Tu biskup nevěda, co se bude díti, zavedl ho do své ložnice. [44v] Vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti.“ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: „Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!“ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky „Smiluj se nade mnou, Bože“.

pNumftt_1_356Z toho měl, dívaje se na to, veliký smích a zalíbení zlý duch, který se na nikoho nesměje, leda koho vidí činiti zlé. A jako když někdy rázný bojovník směle vpadne v noci do nepřátelského tábora, vražedně napadne spící a spěšně uteče, aby nebyl od nich zajat, tak biskup Jaromír, spolubratra pohaněv a žluč své nešlechetnosti si osladiv, opustil hrad a odjel na svůj dvůr, kamž svůj příchod opověděl.[note]

[scroll to TOC]
XXVIII.

pNumftt_1_357To byla první příčina, ohnisko a začátek celého sporu, vzniklého potom z podnětu této potupy mezi dvěma sloupy církve. Neboť biskup Jan, zaživ takové příkoří, ihned vypravil svého posla ke knížeti Vratislavovi, naléhaje na něho s touto stížností: „Jestliže pohlížíš na pohanu, kterou mi tvůj bratr nelidsky učinil, nestrannou myslí, dokaž, ať všichni vědí, že se bezpráví stalo tobě, nikoli mně. Neboť čím jsem se provinil, čeho jsem si zasloužil já, kterýž jsem učinil jenom to, co se tobě líbilo? Hle, já, byť nehodný, přece jen z tvé milosti biskupem jmenovaný, biči až do únavy biřicovy zmrskaný, přál bych si raději, abych nebyl nikdy dosáhl biskupské výsosti. Rozhodni se: buď mne navrať k mému opatu, třeba pozdě, nebo se sdílej se mnou o tuto pohanu, [45r] v mysli stejně ji snášeje, a vyprav mne nebo mého posla k stolici apoštolské.“

pNumftt_1_358Kníže Vratislav uslyšev to, rozohní se velikou horlivostí, ba nezdrží se slz v té pohnuté chvíli. Ihned je poslán zástup bojovníků pro biskupa Jana, aby bez nebezpečenství svého života mohl přijíti k rozmluvě s knížetem; bál se totiž kníže, aby ho biskup Jaromír, jeho bratr, nástrahami nesprovodil ze světa. Mezi kaplany biskupa Jana byl kněz Hagen, Němec, znalec filosofie, učeň Ciceronovy výmluvnosti. Kníže, povolav ho k sobě, mnohými sliby ho zaváže a s mnohými věcmi písemně i ústně se mu svěří o svém bratru Gebhartovi, o křivdě spáchané na biskupu Janovi a o stavu církve, aby to otci apoštolskému přednesl.

pNumftt_1_359Na té cestě, jeda přes Řezno, nešťastnou náhodou se ubytoval u jednoho měšťana, jménem Kombolda, jenž byl služebník biskupa Gebharta, maje od něho roční plat třicet hřiven stříbra. Ten po večeři při pohárech, jak bývá mezi hospodářem a hostem, chytře na něm vyzví, kdo jest a odkud i co je účelem cesty. A jakmile se dověděl, že koná poselství proti biskupu Gebhartovi, nedopustí, aby toto udání proti jeho pánovi bylo udáno, a pošle za ním druhého dne lotříky, aby nějakými obtížemi zmařili účel jeho cesty. Ti ho zajali na cestě, pobrali mu peníze, uřezali nos, a nasadivše mu na hrdlo meče, hrozili mu smrtí, nevrátí-li se. A on o to, by neztratil život, byť hanebný, obavu maje, vrátil se k svému biskupovi na Moravu.

[scroll to TOC]
XXIX.

pNumftt_1_360I vzrostla hned nevole knížete z velké v ještě větší a opět bylo rozhodnuto poslati poselství do Říma, ale opatrněji je opatřiti a bezpečněji na cestě chrániti. Mezi kaplany knížecími byl kněz Petr, zplozený z otce Podivy. Byl obdařen proboštstvím u svatého Jiří, vyznamenával se nad jiné vzdělaností a znal stejně obojí řeč, latinskou i německou. Toho vypravil kníže do Říma s předákem jménem Předa, synem Byšovým, a s nemalým množstvím peněz a svěřil jim spis, obsahující zprávy o prvních i posledních křivdách, jichž zakusil od svého bratra sám i biskup Jan, uloživ jim, aby jej donesli k sluchu otce apoštolského. A aby mohli bezpečněji cestovati, doporučil je [45v] falckrabímu císaře římského Rapotovi, snažně ho žádaje, aby poskytl jeho poslům na cestě do Říma i nazpět svůj průvod. Neboť ten hrabě byl tak mocný, že měl po celé cestě souvisle až do Říma své vlastní vsi a dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky; také bral od řečeného knížete sto padesát hřiven stříbra ročního platu.

pNumftt_1_361Když s jeho průvodem poslové přišli do Říma, odevzdali otci apoštolskému psaní dvěma sty hřiven podmazané. Když je písař přede všemi přečetl, tázal se jich papež římský, zdali se i slovy zaručují za znění listu. Poslové řekli, že by bylo velmi neslušné, aby něco jiného písmem a něco jiného ústy přednášeli. Tu ten, který byl po papeži druhý v sedění, dotázav se všech přítomných ve shromáždění, usoudil, že takové pohoršení musí býti vypleněno z církve rozkazem apoštolským. Ihned byl vyslán do Čech Rudolf, zvláštní legát a rada papeže Řehoře, aby jeho jménem chyby napravil, neposlušné potrestal, nevěřící káral a nedbalé klatbou stíhal, měla-li by se věc tak, jak byla nejvyššímu veleknězi donesena; a kdyby snad některé věci převyšovaly míru napravení, aby je odložil a odkázal k většímu slyšení u stolice apoštolské.

[scroll to TOC]
XXX.

pNumftt_1_362Když přijel apoštolský legát do Čech, nalezl knížete Vratislava v hradu Praze, přinesl mu apoštolské požehnání a vzkaz, že ho otec všech přijímá za syna. Počínal si s takovou vážností a mocí, jako by v jeho osobě sám papež byl přítomen, a konečně poručil knížeti, aby svolal všechny přední muže země, též i opaty a představené kostelů, jakož i moravského biskupa Jana k svaté synodě. Biskup Gebhart, byv k ní poprvé i podruhé jmenovitě povolán, odepřel se dostaviti a naposledy prý dal tuto odpověď: „Podle ustanovení církevního práva – bez újmy papežské důstojnosti a pravomoci – nepřijdu do tvého shromáždění, nebude-li tam přítomen můj mistr, metropolita mohučský, a plný počet ostatních spolubiskupů.“ Vědělť, že by tam upadl do osidla a do odplat a hanby.

pNumftt_1_363Vyslanec římský vida, že byl zlehčen a zahanben, [46r] sesadil ho v hněvu ze všeho úřadu kněžského a zbavil ho biskupské hodnosti. Uslyševše o tom nejen kanovníci, ale i duchovní při kaplích, všichni roztrhli své štoly a obnažili oltáře jako na Veliký pátek. Čelo matky církve se rozrylo těžkou vráskou, protože umlkly kněžské služby; všechno duchovenstvo chtělo se raději navždy vzdáti svých hodností, jestliže by neměla býti jeho pastýři navrácena dřívější čest a hodnost. Kardinál pak, vida stále větší rozbroj v lidu, nouzí byv přinucen, vrátil biskupovi alespoň kněžský úřad a hrozil oběma biskupům klatbou, nevydá-li jeden i druhý z nich papeži římskému ještě téhož roku počet z uvedených věcí. Bez meškání vyjeli řečení biskupové do Říma a podali otci apoštolskému své listy; když byly přečteny, nebyla jejich pře ani připuštěna, ani zamítnuta, ani projednána, nýbrž byli odkázáni, aby se odebrali do svých příbytků, až budou zase v určený den povoláni ke generální synodě.

[scroll to TOC]
XXXI.

pNumftt_1_364V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní a ve všech protivenstvích nebo potřebách osvědčovala svrchovanou přízeň církvi římské.

pNumftt_1_365Biskup Gebhart, pocházeje po přeslici z jejího rodu, odvozoval své spříznění s ní. Ona zvěděvši z jeho vlastního vypravování, že jest její pokrevný příbuzný, jala se ho velmi ctíti, doporučovala ho pánu apoštolskému a vzdávala mu, jak jen mohla, všeliké pocty jako vlastnímu bratru.

pNumftt_1_366A nebýti toho, že právě dlela v Římě, byl by jistě biskup Gebhart dobré jméno i čest s důstojností ztratil. Na její zakročení a na četné naléhavé přímluvy u otce apoštolského byl smluven mír mezi řečenými biskupy v ten způsob, aby žili v míru klidně a majíce dosti každý na svém biskupství; [46v] ne-li, že se mají za deset let opět postaviti k apoštolské stolici, aby přijali nález v svém sporu. A tak byl biskup Gebhart od papeže Řehoře působením Matyldiným navrácen k svému dřívějšímu úřadu a hodnosti roku 1074, když Slunce vstoupilo v 15. díl znamení Panny (1. září). Mimoto též vlivem Matyldiným odevzdal papež poslům českým list, jímž nařizoval a poroučel knížeti, aby svého bratra s úctou přijal a ve všem ho poslouchal jako svého duchovního otce a pastýře a aby v míru s Božím požehnáním žili.

[scroll to TOC]
XXXII.

pNumftt_1_367Ale poněvadž se mi naskytla zmínka o Matyldě, povím o jedné věci, kterou ta žena po mužsku provedla, jen stručně, abych čtenáře neomrzel. Když tedy řečená dívka v mnohých bojích vždy vítězná, žijíc po smrti otcově svobodná, samostatně spravovala velmi rozsáhlé panství lombardské, knížata země, hrabata i biskupové uznali za dobré přemluviti ji, aby si vzala muže proto, aby královská vznešenost nezašla, nemajíc dědice, i s potomstvem. Ona, přivolivši k jejich radám, poslala vévodovi švábskému Velfovi dopis bohatého obsahu ve skrovných slovech: „Ne z ženské lehkomyslnosti nebo všetečnosti, nýbrž k prospěchu celého panství svého obracím se k tobě s tímto listem; až jej přijmeš, přijmi mne i celé panství lombardské. Dám ti tolik měst, tolik hradů, tolik slavných paláců, zlata a stříbra nesmírně; nad to nade vše přeslavné budeš mít jméno, když naleznu zálibu v tobě.

pNumftt_1_368Avšak nekárej mne výtkou smělosti za to, že tobě se dřív sama teď nabízím já.

pNumftt_1_369Neboť i ženské i mužské pohlaví smí si žádati řádného manželství. A nezáleží na tom, zda muž, či žena přistoupí k prvnímu stupni lásky, jen když se dosáhne nerozlučného manželství. A to se neděje jinak než vzájemným souhlasem. Buď zdráv!“

pNumftt_1_370Kdo by však chtěl věděti, co na to vévoda Velf odpověděl, kterak jí přisvědčil, kolik tisíc ozbrojenců paní Matylda poslala na hranice lombardské k uvítání vévody, honori[47r] s jakou poctou ho sama přijala a jak nádherné hody vystrojila, nežli by to všecko přečetl, dříve by denní světlo zašlo. Ať ustoupí se svou nádherou král Asverus, jenž svým bojovníkům strojil velkolepé hody po sto dvacet dní. Ať se přestane královna ze Sáby diviti stolu a královským pokrmům Šalomounovým: neboť zde jedna setina byla větší než onde to celé.

pNumftt_1_371Nač o tom více? Přišla noc, vstoupili do ložnice, položili se oba na vysoké lože, vévoda Velf bez milostné touhy s Matyldou pannou. Tu mezi jinými a po tom, co se mezi takovými lidmi děje, vévoda Velf řekl: „Paní, co tě to napadlo, proč jsi mne povolala? Aby sis ze mne smích ztropila a uvedla mne v pomluvu mezi národy, aby se mi pošklebovaly a nade mnou hlavou potřásaly?

pNumftt_1_372 Sama se hanobíš spíš, když takto mě zhanobit hodláš.

pNumftt_1_373Jistě buďto na tvůj rozkaz, či od tvých služek je skryto nějaké kouzlo ať v tvých chodicích, nebo ložních šatech. Věř mi, kdybych byl studeného přirození, nikdy bych nebyl po tvém přání přišel.“ Když to první a druhé noci vévoda vyčítal paní, třetí noci ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina. „Hle,“ pravila, „cokoli jest ukryto, všecko je ti odkryto a není místa, kde by se jaké kouzlo ukrývalo.“ Ale on s ušima schlíplýma stál jak nějaký mrzutý oslík anebo jako řezník, který, brouse si dlouhý nůž, stojí v krámě nad tučnou krávou z kůže staženou, chtě z ní vyvrhnouti droby. Dlouho seděla žena na desce jako husa, když si dělá hnízdo a vrtí zadkem sem a tam nadarmo, konečně však rozzlobena vstala žena nahá, levou rukou chytila toho polomuže za hlavu, naplila si na pravou dlaň, dala mu veliký políček a vystrčila ho ze dveří, řkouc:

pNumftt_1_374 „Táhni mi, obludo, odsud a nehanob království mého. Stojíš za míň než mol, než na břeh vržená řasa! Spatřím-li zítra tě zas, pak bídnou zahyneš smrtí.“

pNumftt_1_375Takto byv pohaněn vévoda Velf utekl a odnesl všemu svému lidu hanbu na věky. To stačí, že jsem stručně pověděl – a kéž bych to ani nebyl pověděl!

[47v]

[scroll to TOC]
XXXIII.

pNumftt_1_376Když se pak biskup Gebhart vracel z města Říma, přihodilo se toto: všichni předáci, kteří byli jeho služebníky, velmi se radujíce z jeho návratu, vyšli mu vstříc až k samému východu z lesa. Když jim vesele vypravoval, co se dělo v Římě a jak mohl spoléhati na pomoc paní Matyldy, pravil žertem k jednomu – slul Bělec – jehož měl nad jiné rád: „Podívej se, jaké vousy domů si nesu,“ a rukou si je hladě, dodal: „Jistě by slušely císaři.“ Ten odvětil: „Pane, líbí se mi všecko, co chválíš, ale ještě více bych chválil, kdybys přinášel s vousy též změněnou mysl:

pNumftt_1_377 Kéž bys ji býval změnil, pak mohl bys v pokoji žíti!“

[scroll to TOC]
XXXIV.

pNumftt_1_378Nechci ani pomlčeti o tom, co se mi přihodilo viděti a slyšeti toho roku, kdy jsem ještě býval ve školách. Přišel tedy jednoho dne, když jsem si opakoval žalmíčky, stoje v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána, tam jakýsi muž, nesoucí voskovou svíci a stříbrný drát, jímž změřil, jak mu vidění uložilo, výši svého těla, a přistoupiv ke mně, pravil: „Slyš, milý hochu, pověz mi, kde leží svatý Radim, bratr svatého Vojtěcha?“ Řekl jsem mu: „Ten, jejž ty jmenuješ svatým, ještě není od apoštolského otce prohlášen za svatého, ještě sloužíme mši za něho jako za zemřelé.“ A on dí: „O tom já nevím, ale jedno vím: když jsem dlel na hradě Krakově po tři léta v podzemním žaláři, jenž měl nahoře jen jedno okénko, kudy mi chleba zřídka a vody podávali, a když jsem v tom soužení žil, stanul jednoho dne vedle mne muž, jehož oděv byl bílý jako sníh a jehož tvář se skvěla jako Slunce; tolik se pamatuji. A v té chvíli jsem se octl u vytržení, a procitnuv jako z těžkého sna, poznal jsem, že stojím před hradem. A ten, jenž se mi v žaláři zjevil, stál u mne a řekl: ,Jdi do Prahy, neboj se nikoho, a vejda do kostela svatého Víta, obětuj v kryptě svatých mučedníků Kosmy a Damiána svůj dar u mého hrobu. Já jsem Radim, bratr svatého Vojtěcha.‘ To mi řekl a vtom mi zmizel z očí. Hleď, tyhle vlasy a hubený můj obličej svědčí, že je pravda, co ti vypravuji.“

pNumftt_1_379Kromě toho kostelní strážcové často vídají v té kryptě [48r] zjevení, když se jdou podívati na svíci, která se tam v noci rozsvěcuje.

[scroll to TOC]
XXXV.

pNumftt_1_380Mám za to, že nesmím pominouti válku, kterou vedl kníže Vratislav a jeho bratří Konrád a Ota proti markrabímu východnímu [rakouskému] Leopoldovi, synu Lucovu; dříve však třeba znáti, odkud vzešlo takové nepřátelství mezi Leopoldem a Konrádem, vládcem nad polovinou Moravy, neboť předtím bývali vždy spolu přáteli. Poněvadž pomezí obou zemí nerozlučuje od sebe ani hvozd, ani hory, ani žádné jiné překážky, nýbrž jen říčka Dyje, rovinami tekoucí, sotva ty země dělí, zlí lidé kořistili stále v noci u obojího lidu, navzájem na lup vyjíždějíce, dobytek kradouce a vsi hubíce. A jako často malá jiskřička vznítí veliký oheň, tak vzešly lidu oněch řečených pánů, poněvadž nechtěli uhasiti škodlivý troud, z takových maličkostí veliké škody.

pNumftt_1_381Konrád častokrát posílal k markrabímu, aby potlačil takové výpady, ale když on v naduté pýše pohrdal jeho slovy, obrátil se s prosbou k bratru Vratislavovi, knížeti českému, žádaje si jeho pomoci proti zpupnosti Němců. Ten, ač mohl spoléhati na své síly, najal si přece za žold jeden voj z vybraných bojovníků biskupa řezenského ku pomoci. A kníže český se netajil markrabímu se svým příchodem, nýbrž poslal k němu jednoho ze svých dvořanů se vzkazem, mluvě obrazně, že má knížeti připravit veliké hody, [298v] a sliboval, že si brzy přijde sám s ním zahráti v Martovy kostky. Z toho se markrabí zaradoval a kázal, aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce, a připravili se do boje. Kníže Vratislav přitáhl s Čechy a s Němci biskupa řezenského, z druhé strany se připojili Ota a Konrád se všemi svými bojovníky z celé Moravy. Jak je uviděl markrabí zdaleka přicházeti po rovině, již předem seřadil své vojsko na způsob dřevěného klínu a posílil jejich mysli, [48v] promluviv k nim tuto výzvu:

pNumftt_1_382„Bojovníci, jejichž síly jsem já sdostatek zkusil v mnoha šťastných bitvách, nebojte se těch prchavých stínů, jimž jest – a já toho velmi lituji – otevřeno pole k útěku. Vím totiž, že se neodvažují dáti s vámi do boje. Což nevidíte, jak prozrazují svou slabost tím, že je strach sehnal do jedné hromady? Není tam viděti zbraně v žádné podobě; ovce jsou to, myslím si, a žrádlo vlkům. Co stojíte, vy hltaví vlci a divoká lvíčata? Obořte se na stáda ovec a trhejte těla, jež tu stojí bez krve! Jest jim určeno, aby padla dříve, než uvidí boj, a brzy nakrmila naše luňáky a supy. Ó peklo, co ti dnes dáme obětí! Otevři své síně, abys přijalo duše Čechů. Neboť vím, že Bůh i svatí jeho mají je v nenávisti, ty lidi bez milosrdenství, kteří proto jdou do této země, aby nejen naše statky, ale i naše manželky a jejich dítky uloupili, což Bůh daleko od nás odvrať. Kdyby však někomu z vás bylo souzeno zemříti, tato smrt, zemříti za drahou vlast, jest jediná nad každou jinou smrt blaženější.“

pNumftt_1_383Byl by mluvil dále, ale útok Čechů zkrátil jeho slova. Neboť kníže Vratislav vida, že se nepřítel nehýbe z místa, kázal nejprve Němcům, by na pravé křídlo se vrhli, a postavil své bratry, Konráda a Otu, aby bojovali na levém křídle. Sám pak, stoje v samém čele boje, kde byl nejhustší šik nepřátel, kázal svému vojsku sesednouti z koní a v pěším utkání bojovati s protivníky. Ti, než to dořekl, seskočili z koní a povzbudili se křikem; a jako zuří oheň, zapálí-li se suché strniště, a v okamžení všecko sežehne, tak oni mečem potřeli síly nepřátel a odpůrce skláli k zemi; z tak četného množství sotva zbyl, kdo s markrabím samým uprchl. A tak stáda ovec nakrmila lvíčky a Čechové, ztrativše jen málo svých, odnesli si slavné vítězství z východní krajiny [Rakous]. V této bitvě, svedené roku od narození Páně 1082 dne 12. května, byli zabiti Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Zankův [Jankův?][note], Dobrohost, syn Hynšův, a nemnoho [49r] jiných.

[scroll to TOC]
XXXVI.

pNumftt_1_384ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1083, 1084 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1085

pNumftt_1_385Dne 25. prosince zemřela Jitka, manželka Vladislava, knížete polského; byla to dcera Vratislava, knížete českého.

pNumftt_1_386Poněvadž byla neplodná, samu sebe stále umrtvovala, obětujíc se v živou oběť Bohu se slzami a věnujíc se rozdílení almužen; pomáhala vdovám a sirotkům, a rozdávajíc velmi štědře zlato i stříbro po klášteřích, poroučela se k modlitbám kněží, aby ku prosbám svatých z milosti Boží obdržela plod, jehož jí příroda odpírala. Mimo to poslala svého kaplana Petra, aby donesl její zaslíbení k hrobu svatého Jiljí i jiné dárky opatu a jeho bratřím, aby skrze jejich přímluvu Bůh vyslyšel její modlitbu. Když se kaplan, splniv rozkazy své paní, chystal již na cestu domů, opat prý mu řekl jako prorockými ústy: „Jdi s Božím požehnáním a řekni své paní: ,Doufej v Boha a nepochybuj u víře, poněvadž počneš a porodíš syna.‘ Neboť není nikdo, kdo by neobdržel to, zač svatého Jiljí s důvěrou žádal. Ale bojím se, že snad urazíme Boha, když naň proti osudu modlitbami doléháme, třebaže pro zásluhy našeho patrona někdy prosebníkům dopřeje toho, co příroda dáti se vzpírá.“

pNumftt_1_387I oznámil to své paní a ona svým časem počala, ale když porodila syna, třetího dne umřela při prvním kuropění dne výše řečeného. A její syn byl pokřtěn na jméno svého strýce Boleslava.

[scroll to TOC]
XXXVII.

pNumftt_1_388ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1086

pNumftt_1_389Z rozkazu a úsilí císaře římského Jindřicha III., rozmnožitele říše, byla konána veliká synoda ve městě Mohuči[note], kde čtyři arcibiskupové a dvanáct biskupů, jejichž jména později oznámíme, spolu s opaty klášterů a s ostatními věřícími zasedajíce, písemně potvrdili velmi mnohá ustanovení o stavu svaté církve.

pNumftt_1_390V tomto shromáždění týž císař se souhlasem a schválením všech nejlepších mužů své říše, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal arcibiskupu trevírskému Egilbertovi, aby ho v jeho hlavním sídle Praze pomazal za krále a vsadil mu korunu na hlavu.

pNumftt_1_391V témže sněmu biskup pražský Gebhart písemně předložil svou starou žalobu stran svrchuřečeného biskupa moravského Jana. Ač ten již téhož roku odešel z tohoto světa, přece řečený biskup, maje velikou starost do budoucnosti a jednaje skrze přátele, bil v sluch císaři, aby nebyl na to místo opět dosazován nový biskup. I rozvinul přede všemi privilegium (vydané) někdy od svatého Vojtěcha biskupa, svého předchůdce, a potvrzené jak od papeže Benedikta, tak od císaře Oty I. K jeho spravedlivé žalobě císař, byv pohnut prosbami knížete Vratislava, bratra tohoto biskupa Gebharta, a na radu arcibiskupa mohučského Vezila a jiných dobrých přátel spravedlnosti přidal k starému privilegiu nové, skoro téhož znění, a potvrdil je znakem císařským, jak se dále ukáže. Opis tohoto privilegia nepokládáme za zbytečné vložiti do tohoto našeho díla, obsahuje totiž toto nebo asi takové znění:

pNumftt_1_392„Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich Třetí, z přízně milosti Boží císař římský, rozmnožitel říše. Víme, že přísluší jménu královskému a důstojnosti císařské, abychom všude, pomáhajíce prospěchu církví Božích, odvraceli od nich škody nebo křivdy, kde by bylo potřebí. A proto chceme, aby bylo všem věrným Božím i říše naší známo, budoucím i nynějším, že věrný náš biskup pražský Gebhart často žaloval svým spolubratřím a spolubiskupům i ostatním knížatům našim a naposledy nám, že biskupství pražské, jež bylo od počátku zřízeno po celém knížectví českém a moravském jako jediné a nerozdílné a tak bylo i od papeže Benedikta i od císaře Oty Prvního stvrzeno, potom bylo se svolením jeho předchůdců rozděleno a uvnitř hranic svých zmenšeno tím, že byl pouhou mocí panovníků nový biskup dosazen. Když pak [biskup Gebhart] v Mohuči před legáty stolice apoštolské v přítomnosti naší i mnohých [50r] nejlepších mužů říše naší vznesl touž žalobu, byla od arcibiskupů: Vezila Mohučského, Sigevina Kolínského, Egilberta Trevírského, Liemara Brémského a od biskupů Tiederika Verdunského, Konráda Utrechtského, Oldřicha Eichstädtského a Oty Řezenského se souhlasem laiků: knížete českého Vratislava a bratra jeho Konráda, vévody Fridricha, vévody Litolta falckraběte Rapoty a všech, kteří se tamže sešli, ona prvotní osada se vším obvodem svých hranic přisouzena stolci pražskému.

pNumftt_1_393Hranice pak její na západ jsou tyto: Tuhošť s krajem, jenž dosahuje rozhraní řeky Kouby, Sedlec a Lučané a Děčané, Lutoměřici, Lemuzi až ke středu lesa, jímž jsou Čechy ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pšované, Chorvati a druzí Chorvati, Slezané, Třebované, Bobřané, Dědošané až ke středu lesa, kde přicházejí hranice Milčanů. Odtud na východ má tyto řeky za hranice: Bug a Styr s hradem Krakovem a krajem, jehož jméno je Váh, se všemi krajinami, jež náleží k dříve řečenému hradu, jímž jest Krakov. Odtud připojením pomezí uherského rozšířena, táhne se až k horám, jež slovou Tritri [Tatry]. Potom na té straně, jež jest obrácena na poledne, táž biskupská osada s připojením země moravské táhne se až k řece, jež slove Váh, a ke středu lesa, jenž slově More, a téže hory, která hraničí s Bavory.

pNumftt_1_394A tak se stalo prostřednictvím naším a s přibylým společným souhlasem knížat skrze…[note], že kníže český Vratislav a jeho bratr Konrád znova přiznali a vrátili svrchu řečenému biskupu pražskému, bratru svému, nerozdílně onu osadu, soudním pořadem požadovanou. A proto, byvše prosbou [50v] téhož biskupa důvodně k tomu přiměni, stvrzujeme jemu i nástupcům jeho výrokem naší císařské moci opět sjednocení pražského biskupství a ustanovujeme, nařizujíce nezrušitelně, aby se v budoucím čase neosměloval nižádný člověk kteréhokoli stavu nebo žádný spolek lidský odcizovati cokoli pražskému kostelu z jeho práva v svrchu označených hranicích. A aby moc tohoto sjednocení a potvrzení zůstala po všechny věky stálá a nezvrácená, proto jsme kázali sepsati tento list, a jak jest dole viděti, vlastní rukou jej potvrdivše, dali jsme jej přitištěním naší pečeti označiti. Dáno dne [note] 29. dubna léta od narození Páně 1086, indikce 9., roku pak 32. kralování pana Jindřicha, roku císařství jeho třetího.“

pNumftt_1_395Znamení pana Jindřicha III. císaře římského, rozmnožitele říše.

pNumftt_1_396To znamení jsem viděl já, jak císař vlastní rukou připojil na privilegium pražského biskupství.

[scroll to TOC]
XXXVIII.

pNumftt_1_397A rovněž téhož roku potvrdil papež Kliment na žádost císaře Jindřicha a na přímluvu arcibiskupa mohučského Vezila po apoštolských legátech, kteří se této synody účastnili, svým privilegiem pražské biskupství v řečených jeho hranicích, na žádost a přičinění biskupa Gebharta, skrze kaplana jeho jménem Albina, kterého s apoštolskými legáty poslal z této příčiny z Mohuče do Říma.

pNumftt_1_398Téhož roku, dne 9. června, zemřel Ota, kníže moravský, bratr Vratislava, knížete českého.

pNumftt_1_399Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, [51r] na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát volali: „Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!“ Potom třetího dne arcibiskup, byv obohacen nesmírným nákladem zlata a stříbra, hodným královské vznešenosti, a obdařen i jinými výslužkami a dary, vrátil se potěšen s velikou poctou domů.

[scroll to TOC]
XXXIX.

pNumftt_1_400ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1087

pNumftt_1_401Král Vratislav, sebrav vojsko, táhl do Srbska, jež mu kdysi císař Jindřich navždy udělil v držení. V době, kdy opravoval jakýsi hrad jménem Hvozdec, blízko hradu Míšně, zatímco jiní byli zabráni prací, poslal dvě čety vybraných bojovníků se svým synem Břetislavem, aby šly pomstíti příkoří, jež se mu jednou stalo. Neboť před nějakým časem, vraceje se od císařského dvora, náhodou přenocoval v jedné velmi veliké vsi, řečené Kyleb. Tam se v noci strhla různice mezi jeho lidmi a obyvateli a byli zabiti od vesničanů dva bratří, první mezi předními, naší vlasti mohutní sloupové, zářící světlem ctností, Načerat a Vznata, synové předáka Tasa. A ihned ti, kdož byli posláni podle rozkazu králova, spěchajíce dnem i nocí, udeřili třetího dne na úsvitě prudce na řečenou ves, pobrali všechny jejich statky a je samé i jejich ženy oloupili až do řeménka na střevíci, stavení zapálili do základů a rozbořili, a odvedše s sebou koně a dobytek, beze škody dali se na cestu.

pNumftt_1_402Ale když v poledne přecházeli přes jednu řeku, syn pánův, našed útulné místo u řeky, kázal štítonošům, aby s kořistí táhli napřed, muže však v boji zvláště udatné pozval, aby tam s ním poobědvali. A poněvadž bylo velké parno, syn knížete, jsa prudkým horkem rozpálen, po obědě se trochu ve vodě osvěžil koupáním. Tu dal mu vzkázat předák Aleš: „Není to tvá Vltava nebo Ohře, kde se koupáš, neotálej, neseš poklady hrdinů.“ K tomu [51v] mladík odpověděl: „Jest vrozeno starcům, že se vždy třesou, jak jen zavěje vítr, a více se bojí konce života, ač již nad nimi stojí, než mladíci.“ Když to bylo oznámeno Alešovi, pravil: „Dej Bůh – ale se šťastným výsledkem – aby nyní nastala taková neodvratná náhoda, aby mladíci viděli, zdali se starci či oni více bojí konce života.“ Co to mluvil dříve řečený předák, hle, objevilo se přes dvacet jezdců, poslaných od Sasů, aby je vylákali k srážce, tak jako lasička, chtíc svého nepřítele hada zakousnouti, stínem svého ocasu ho láká Z díry. Jak je našinci uviděli, lidé nerozvážní, více smělí než opatrní, ač je Aleš důrazně od toho zrazoval, zdržoval a zpět volal, vrhli se v svůj osud, stíhajíce nepřátele. Najednou vyrazil železný pluk Sasů ze zálohy a ani jeden z našich, kteří se pustili za nepřáteli, nevyvázl.

pNumftt_1_403A když ti, kdo zůstali v táboře, viděli vystupovati k nebi jako vírem kotouč prachu, a ač náhlé a nenadálé příhody často uvádějí v zmatek i největší hrdiny v boji, přece se chopili co nejrychleji zbraní a utkali se mužně s nepřáteli; dojde k prudké bitvě, třeskot zbraní a ryk mužů zazní až do oblak, kopí se při prvním utkání lámou, bojuje se meči, až s pomocí Boží byli Sasové obráceni na útěk a našinci dobyli vítězství, ale velmi krvavého. A poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí, zahynuli v této bitvě toliko samí urození: Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi mnoho jiných. Předák Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem. Syn knížete byl jen raněn pod pravým palcem, ale kdyby nebyl jílec meče, jejž držel v ruce, zachytil ránu, byl by nadobro přišel o ruku. Toto krveprolití se stalo dne 2. července.

[scroll to TOC]
XL.

pNumftt_1_404ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1088

pNumftt_1_405 V době, kdy staly se věci, jež tuto jsme líčili právě, jakýs bojovník žil, jenž zván byl Beneda jménem, [52r] mladík statného ducha a skvělou postavou taky, jako kdys býval Hektor neb Turnus, ve zbroji krásní, rodem z Juraty byl, jenž prvního předka měl Tasa. Nevím, pro kterou věc v ten čas též uraziv krále Vratislava a uprchnuv do Polska, sloužil vojensky paní Jitce, choti knížete Vladislava. A když již uplynula dvě léta, vrátiv se z Polska přišel k Viprechtovi, zeti královu, žádaje, aby jeho přímluvou mohl zase dojíti bývalé milosti u svého pána. Ale protože tento Viprecht byl muž v svém jednání velmi opatrný a nerad by byl v něčem urazil svého tchána, poradil a domluvil mu, aby zatím zůstal ve větší jistotě u biskupa míšeňského Benna a toho aby si rovněž získal za prostředníka.

pNumftt_1_406Mezitím se stalo, že král Vratislav opět přitáhl se svým vojskem do Srbska, aby řečený hrad Hvozdec přeložil na jiné, pevnější místo. A když se král dozvěděl, že je Beneda na hradě Míšni, poslal pro něj, aby k němu přišel pod zárukou bezpečnosti. Jakmile ho král spatřil přicházeti, jal se přemýšleti, jak by ho lstí zajal. Hovořili spolu o mnohých věcech – leccos přitom bylo podle potřeby vymyšleno – pak ho král vzal úskočně za pravou ruku a vedl ven z tábora, jako by chtěl tam s ním v soukromí mluviti. Vtom vida rukověť a zlatý jílec meče, jejž měl ten bojovník za pasem, mezi jiným se ho ptal, co svým mečem dovede. On odpoví: „I kdybys položil mlýnský kámen na přílbu, obojí spolu i hlavu a tělo až k boku jednou ranou tímto mečem přetnu.“ Divil se král na oko, pochvaloval meč a žádal, aby mu jej ukázal. On, nic zlého netuše, vytáhl meč z pochvy a vložil jej králi do ruky. Král se ho chopil, potřásl jím a pravil: „Co chceš nyní dělat, kurví synu?“ a k přítomnému komorníkovi Vítu Želibořici, jenž jediný s ním byl, člověk horší nad nejhoršího: „Chyť ho, chyť, zvedni a svaž do kozelce!“ Ale protože na muže odvážné jít vždy není odvahou jistou, odvážný bojovník ihned vytrhl komorníkovi meč od boku za jílec [52v] a přeťal mu bedra uprostřed, že on zavrávorav padl a ležel polomrtev. A neutekl ten udatný bojovník, ač mohl utéci, nýbrž jako Herakles, na lernskou saň útočící a její útok odrážející, třikrát poranil krále, ač nevalně, špatným tím mečem, sám však z knížecí ruky ni jedinou nedostal ránu, až na pokřik vyběhnou lidé z tábora.

pNumftt_1_407 Vtom však Kukata první sám přikvapil, nejdříve ze všech, a vrazil do bojovníka jako do kance, který se proti němu řítí, široký tesák. Tu král, aby se jaksi ještě na mrtvém vymstil, kázal ho přivázati za nohy koni k ocasu a tak sem a tam vláčeti po trní.

[scroll to TOC]
XLI.

pNumftt_1_408ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1089 ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1090

pNumftt_1_409Starý onen had, nepřítel pokolení lidského, jenž nikdy nespí, nýbrž stále pokojné znepokojuje, snést již nemohl déle, by bratři v pokoji žili, totiž král Vratislav a biskup Gebhart. Tohoto pokouší lichou touhou po slávě a cti, onoho štve domýšlivostí a pyšnou nadutostí, [299r] avšak tak, že ani onen tomuto nevěřil, ani tento nemohl onoho převýšiti. Ten nechce pokládati bratra za sobě rovného, onen nechce býti menší než bratr; ten chce býti nadřízený, onen nechce býti podřízený; ten chce jako král panovati a vynikati, onen nechce jeho rozkazů poslouchati, nýbrž se přiznává poddanstvím toliko k císaři, od něhož přijal biskupství. A nevražili na sebe časem s tak silnou vášnivostí, že častokrát neměl král o svátcích biskupa, aby mu vstavil korunu na hlavu.

pNumftt_1_410Král, puzen jsa touto potřebou a též ctižádostí, nikoli z rozumu, nýbrž z pouhé panovačnosti opět dosadil biskupa v zemi moravské, a to svého kaplana Vecla. Tímto činem dal nápadně najevo, že nejen zavrhl to, co sám před císařem a jeho biskupy schválil, aby totiž bylo sjednoceno obojí biskupství, nýbrž že i porušil privilegium papeže Klimenta, jímž potvrdil hranice tohoto biskupství. [53r] Biskup Gebhart chtěl jeti do Říma, aby si u otce apoštolského stěžoval do této nespravedlnosti na církvi spáchané; ale vzav na potaz své důvěrníky, dříve navštívil starého svého přítele Vladislava, krále panonského [uherského], a oznámiv mu bezpráví na své církvi, žádal na něm pomoci k cestě do Říma, nemaje, bohužel, zdání, že smrt již jemu je blízká.

pNumftt_1_411Neboť hned toho dne, jak navštívil krále, roznemohl se těžce, a poněvadž byl blízko hradu Ostřihoma, dopravil ho tam král na lodi a poručil péči o něj biskupu onoho hradu.

pNumftt_1_412 Jaké po těch šest dní on hrozné bolesti snášel, nemohu vyjádřit slovem, vždyť slzy mi nedají psáti. Sedmého dne již k večeru pátý den, nežli v červnu se ukončí sluneční oběh, skvělá duchovních perla, všech Čechů zářivá hvězda, pobožný biskup Gebhart, svým věděním obzvláště slavný, odešel z tohoto světa, by živ byl v Kristu i dále. Abych pověděl mnoho i o jeho mravech i žití, po tom touží můj duch, však v prsou schází mi schopnost. Přece však aspoň to málo, co sám jsem viděl, chci říci.

[scroll to TOC]
XLII.

pNumftt_1_413V čas postní měl takovýto zvyk: plstěnou košili maje vždy vespod a svrchu jsa oděn biskupským rouchem, ve dne lahodil lidským zrakům, v noci však v hrubé prádlo jsa oblečen tajně vcházel do kostela, a vrhnuv se na dlažbu, tak dlouho trval na modlitbách, až země, na níž ležel, byla mokrá od přívalu slz. Pak se zvedl, aby činil dobrodiní, a než odříkal žalmy, všem ubožákům, co jich našel před kostelem, bohatostí dobrého skutku pomáhal v jejich chudobě; skončiv žaltář, totéž činil. Po jitřní pak rozdělil čtyřicet čtvrtí chleba a tolikéž slanečků nebo kusů jiného jídla rozdával mezi chudé. Za čtvrté: již za svítání umyv podle počtu apoštolů dvanácti poutníkům nohy, dvanácte kusů peněz jim biskup dělíval denně.

pNumftt_1_414A posadiv je v hodinu oběda v odlehlé jizbě nebo v chýši k stolu, v hojnosti jim předkládal, čeho bylo třeba, a pravicí svou [53v] jim žehnal pokrm i nápoj. Potom chodil k obecnému stolu a čtyřicet nuzných u sebe pohostil. Rovněž určil, že při jeho sídle v Praze má býti denně čtyřicet chudých živeno a dvakrát do roka ošaceno od řemínku u obuvi až do pásky na klobouku. Též zavazoval několik příchozích hostů a chudých duchovních velikými dary, aby u něho po celý půst zůstali a čtli žaltáře za živé i mrtvé. Ke každé mši, ať se jich kolikkoli v kapli některého dne sloužilo, po třech mincích peněz on pokaždé vyplatit dával.

pNumftt_1_415Každou neděli dvanáct peněz, o svátcích apoštolů však a při jiných větších slavnostech dvě stě stříbrných v oběť dával nad schránkou se svatými ostatky. A baví-li tě, moudrý čtenáři, věděti, jak byl štědrý, věz: biskupský plášť nikdy nenosil po celý rok, nýbrž jeden, zimní, dával o velkonocích a druhý, letní, na svátek svatého Václava svým kaplanům; věz, že tak štědrý býval i v ostatních darech.

pNumftt_1_416Po jeho smrti roku 1091 dne 4. března byl zvolen biskupem Kosmas jak od krále Vratislava, tak od veškerého duchovenstva i lidu českého, když vládl Jindřich III. císař, jenž však za těch časů vyřizoval císařské věci v Lombardsku.

[scroll to TOC]
XLIII.

pNumftt_1_417Téhož roku, dne 17. dubna ve středu[note], druhý týden po velikonocích, shořel kostel svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha na hradě Praze.

pNumftt_1_418Téhož roku se král Vratislav velmi rozhněval na svého bratra Konráda, protože nezapomenuv na vzájemnou lásku, stranil synům svého bratra Oty, Svatoplukovi a Otíkovi. Král je totiž vypudil z otcovského dědictví a dal hrad Olomouc i jiné hrady svému synu Boleslavovi; ten však nedlouhý čas potom byl na řečeném hradě zachvácen předčasnou smrtí dne 11. srpna. A poněvadž ona trojice bratří, Jaromír, Ota a Konrád, pokud byli živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti, a jako prý se lev bál tří býčků, když stáli, srazivše rohy dohromady, [54r] tak se král nikdy neodvážil napadnouti své bratry. Ale když viděl, jak je Konrád po smrti svých bratří osamocen a všude bratrské podpory zbaven, vtrhl s vojskem na Moravu, aby ho rovněž vypudil z území, jež mu losem i provazcem dědictví, byvši mu od otce uděleno, právem připadlo. Přitáhl ke hradu Brnu, kde král, stoje tam uprostřed mocných země, nařídil obležení dokola. Když stanovil místa, kde má který předák postaviti stany, vladař Zderad, člověk ošemetný, mrknuv po straně na krále, učinil na mladého Břetislava, stojícího mezi předními muži před otcem, hanlivou narážku: „Pane králi, poněvadž si tvůj syn v létě rád hraje a koupá se v řece, je-li tvé milosti libo, ať si postaví se svými lidmi stany podle řeky na této straně hradu.“ To řekl proto, že před nějakým časem v končinách saských, když se řečený jinoch v poledne koupal v řece, přikvapili na ně nepřátelé a napadli je, jak jsme svrchu pověděli.

pNumftt_1_419To slovo velmi hluboko utkvělo v mysli toho jinocha a tolik ho bolelo, jako kdyby mu byl jedem kalený šíp poranil srdce. Smuten odešel do tábora a nepožil jídla, dokud nevyšly hvězdy. Za tmavé noci pak svolal své druhy, otevřel jim rány svého srdce a ptal se o radu, kterak by se mohl pomstíti nad nešlechetným vladařem. A téže noci poslal též tajně k svému strýci Konrádovi, zpravil ho o své pohaně i kdo se jí dopustil, a prosil ho o radu, co činiti. On odpověděl: „Znáš-li sebe, kdo jsi, neboj se uhasiti oheň, který mne neméně pálí než tebe; nedbati té věci nebylo by chvalitebné.“ Neboť nebylo tajno Konráda, že to všechno činil král k radě Zderadově. Když posel vyřídil Břetislavovi slova strýcova, všichni měli radost, souhlasili a chválili vesměs mínění knížete, jako by od Boha jim bylo dáno, poněvadž i oni sami dříve k témuž radili. Co více? Celou tu noc se konala rada o věci, jež se ráno dokonala.

[scroll to TOC]
XLIV.

pNumftt_1_420Neboť na úsvitě vzkázal Břetislav Zderadu vladaři, že by se rád s ním sešel, kde mu libo, k tajné poradě. On, nic zlého netuše, vzal s sebou předáka Držimíra a toliko [54v] sami dva vyšli. Jakmile je mladík zdáli spatřil, vyběhl jim naproti, jen co by kamenem dohodil; dal totiž svým bojovníkům znamení, aby, jak mu vrhne svou rukavici na prsa, učinili, co slíbili učinit. Potom krátce vyčetl mu, čím ho vladař častokrát urazil, a dodal: „Hle, důvěru, kterou jsem ti slíbil, odvolávám,“ a obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici. Jako když rozzuřený lev zdvihne hřívu a spustě ocas, uzlem na jeho konci šlehaje se do čela a ostnem, jejž má pod ocasem, bodaje se do zadku, žene se proti všemu, co mu stojí v cestě, právě tak ihned vyskočí ze zástupu jinoši ozbrojení a plní ohně, Nožislav a jeho bratr Držikraj, synové Lubomírovi, a třetí Borša, syn Olenův, i vyzdvihnou vysoko trojím kopím Zderada, an se marně pokoušel o útěk, udeří jím jako otepí o zemi, kopyty svých koní ho pošlapou, opět a opět do něho bijí a pak přibodnou jeho tělo kopími k zemi. A tak dne 11. července Zderad, přítel štěstěny klamné, byl z vrcholu jejího kola stržen takovou smrtí.

pNumftt_1_421Ale předák Držimír přiběhl zsinalý do tábora a oznámil králi, co se stalo. Král jediný Zderada želel a plakal, a všichni mladíka chválili, ač si netroufali chváliti ho veřejně. Břetislav však přenesl svůj tábor nedaleko za jeden vršek stranou od druhých a za ním šla větší a statečnější část vojska.

[scroll to TOC]
XLV.

pNumftt_1_422 Zatím choť Konrádova, jež Virpirk jménem svým slula, jedna z počtu moudrých žen, přišla bez vědomí svého chotě do tábora králova; a když mu byla ohlášena, svolal král předáky do shromáždění. Byvši předvolána stanula před králem. Její tvář tonula v slzách a vzlykání dusilo v ní slova, až konečně nabravši síly takto promluvila:

pNumftt_1_423 „Já tvou, milený králi, už nehodná švagrovou slouti, ke tvým kolenům s prosbou jsem nijak nepřišla maně“ a padla na tvář a klaněla se králi. A povstavši na jeho pokyn, pravila: „Pane můj a králi, nenajdeš v těchto končinách žádný podnět k válce, žádné vítězství z bitvy odsud neodneseš: vedeš válku více než občanskou. Ale určuješ-li nás a naše statky za kořist svým vojákům, obracíš na sebe své šípy, když svého bratra, jemuž jsi povinen ochranou, odíráš krvavou loupeží. [55r] Na Boha vpadá, kdo své napadá. Neboť ať je kořist, které zde daleko na svých hranicích hledáš nabýti, jakákoli, ukáži ti lepší, která leží uprostřed tvého království. Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam je tržiště, na němž se bohaté kořisti přebohatě dostane tvým vojákům. Anebo zajímá-li tě viděti, kterak hořela Trója, nikde neuvidíš Vulkána zuřiti více, než až budeš viděti, jak oba řečené hrady hoří. Ale snad namítneš: ,To je mé.‘ A to zde, co nepřátelsky hubíš, čí asi je? Což nejsme my tvoji, a co máme, tvé? Pakli však brousíš své blesky jen a jen na hrdlo svého bratra, kéž jsi dalek toho, abys byl pokládán za druhého Kaina. Bez újmy tvé milosti otevřeno je tvému bratru Řecko, otevřena jest Dalmácie; chce raději býti poutníkem v cizí zemi, než tebe viniti z bratrovraždy. Ano, přijmi raději, co ti posílá již ne bratr, ale jaksi otrok tvůj.“ A vyňala z klínu šatu kleště a proutěnou metlu. „A zhřešil-li čím,“ pokračovala, „bratr proti bratru, trestej a zemi, jež je tvá, odevzdej, komu raději chceš.“

pNumftt_1_424Domluvila a tak dojala srdce královo a pohnula i srdci předních mužů, že se žádný nemohl zdržeti pláče. Král ji vyzval, aby se posadila po jeho boku, ale ona, než se posadila, pravila: „Když jsem tak nalezla milost před očima tvýma, mám ještě jednu prosbu; prosím, nezahanbi tváře mé. Za veliký hřích synův postačí otci maličký trest.“ Tu král řekl: „Vím, kam tím míříš. Ale zamiř raději tam, kde je můj bratr a syn, a přiveď je brzy ke mně v políbení svatém a v svazku pokoje.“ A políbil ji. Obával se totiž král velmi, aby se proti němu nespojili jeho bratr a syn. Když přišli v průvodu paní Virpirky ke králi, dal jim políbení míru a pravil k synovi: „Synu můj, dobře-li jsi učinil, nebude nikomu lépe než tobě; pakli zle, bude hřích tvůj státi ve dveřích.“

[scroll to TOC]
XLVI.

pNumftt_1_425Potom Břetislav pozoruje, že jeho otec učinil mír ne ze srdce, nýbrž vida nezbytí, odešel se všemi, kdo přešli do jeho vojska, do krajin [55v] hradu Hradce a tam meškal, marně čekaje na nejistou změnu štěstí. Neboť ze všech těch, kdo za ním šli, nikdo se neodvážil vrátit do svého domova, poněvadž se velmi báli uraženého krále, že by je zajal a do vězení uvrhl nebo že by je hrdla odsoudil. Vida pak král, že nemůže, jak by chtěl, svůj hněv vylíti na synu ani na jeho přívržencích, povolal bratra Konráda, shromáždil starší země a dal stvrditi přísahou všech předáků, že po jeho smrti má jeho bratr Konrád nabýti stolce a knížectví českého. A tu král, posílen jsa radou a pomocí svého bratra, jal se zjevně osnovati pomstu nad synem. To neušlo pozornosti jeho syna Břetislava a zanedlouho se u něho sešlo přes tři tisíce statečných mužů a pospíšivše si, táborem se položili u potoka Rokytnice, jsouce hotovi svésti nazítří boj s králem. Poslal totiž napřed k otci posla, vzkazuje: „Hle, zde jsem já, jehož jsi chtěl daleko hledati; co hodláš učiniti později, učiň dnes!“

pNumftt_1_426Nelze však pominouti mlčením, co ráčilo božské zjevení provésti v hlubokosti té noci. Neboť vypravujeme-li skutky lidské podle měřítka své vědomosti, nebylo by vhodné, abychom mlčeli o velikých věcech Božích, jež jsme zažili sami.

[scroll to TOC]
XLVII.

pNumftt_1_427Tedy v řečené noci, co se mezi knížaty dály výše vylíčené věci, naši patroni, totiž svatý Václav a svatý Vojtěch, navštívili vězně v žaláři, sklíčené velikým trápením, a vysvobodili je přesvatou laskavostí takto: nejdříve vytrhli přední veřeje i s dveřmi, potom vypáčili zadní, železem pobitá dvířka samého žaláře a také přerazili a ven vyhodili kládu, do níž nohy odsouzenců bývají ukrutně vsazeny. A ihned v sluch odsouzenců zazněl milý hlas řkoucí: „Dosud vám i této vlasti naše přímluvy chyběly, protože jste byli nehodni milosti Boží od té doby, co tuto válku, více než občanskou, mezi Čechami a Moravou vedla vaše knížata. Ale poněvadž milost Boží, milosrdenství a ohled se vztahuje na svaté Boží a vyvolené jeho a my tam míříme, kam ona shlédla, zajisté se naše přítomnost projeví přímluvou jen tam, kde se dříve projeví smilováním milost Boží. [56r] Proto, jsouce již jisti milosrdenstvím Božím, vstaňte, do kostela pospěšte a všem povězte, že my, svatý Václav a svatý Vojtěch, jsme vás propustili a mír přinesli.“ Ti hned, jako by byli procitli z těžkého sna, již zbaveni pout vyšli na svobodu, kdežto strážci ještě spali, a vykonali, co jim bylo uloženo.

pNumftt_1_428A právě toho dne se objevil ještě jiný zázrak, neboť – jak to svatí mučedníci v svém zjevení oznámili – Konrád, bratr králův, sjednal mír mezi týmž králem a jeho synem. Neboť předtím byli tito mezi sebou tak znesvářeni, že jeden na druhého měl podezření: ten se hrozně bál, aby nebyl stolce zbaven, onen pak, aby nebyl od otce zajat. K onomu se přidala mládež stejného s ním věku a většina předáků, totiž lidí osobně ráznějších a v boji statečnějších, tomu zase přáli biskup Kosmas, představení kostelů a všichni oni věkem starší a v radě užitečnější mocní země, spolu se vší válečnou hotovostí lidu, a ctili ho s velkou láskou. A vskutku toho času byl by býval spáchán nejhorší zločin po založení hradu Prahy, kdyby svatá laskavost nejblahoslavenějšího Václava a veliké milosrdenství všemohoucího Boha nebyly utišily podle přání králova povstání všech předních mužů i lidu.

[scroll to TOC]
XLVIII.

pNumftt_1_429Když to viděli předáci, kteří zůstali v táboře, dali vzkázati Břetislavovi. „Jestliže ty se chceš, důvěřuje svému otci, opět s ním usmířiti, my mu naprosto nevěříme, protože dobře známe jeho chytrou lstivost. Však se více bojíme jeho přátelství než nepřátelství. Neboť jako medvěd ani nejmenší rány nenechá bez pomsty, tak on nikdy neupustí od trestu, dokud se za všecko, čím jsme ho urazili, až do jediného i nepomstí. Proto buď nás propusť, abychom s tvým svolením odešli kamkoli do světa, nebo s námi někde v světě hledej vznešenější paláce. Neboť nikomu nejsme ochotni tak rádi sloužiti jako tobě, našemu pánu.“ Břetislav vida, že jako bojovník beze zbraně nemůže plniti své poslání, tak stejně i vůdce bez bojovníků nezasluhuje ani jména vůdce, volil raději s nimi hledati chleba v cizině, než sám bez jediného bojovníka s otcem žíti doma v pokoji.

pNumftt_1_430I nemeškali a sebrali všechen dobytek i všechny otroky, a přes dva tisíce bojovníků odtáhlo s knížetem Břetislavem ke králi panonskému [uherskému]. Král Vladislav, znaje se k němu jako k svému příbuznému, vlídně ho přijal a vykázal jeho bojovníkům za bydliště Bánov blízko hradu Trenčína. Toto místo leží uprostřed lesů a v horách a jest velmi výhodným a bohatým lovištěm. Potrava a jiné životní potřeby byly jim z rozkazu králova dodávány ze sousedních krajin; Břetislava samého s několika druhy nechal král u sebe v radostech dvora královského.

[scroll to TOC]
XLIX.

pNumftt_1_431Téhož roku z příkazu krále Vratislava Kosmas, zvolený za biskupa kostela pražského, [299v] a rovněž Ondřej, zvolený na stolec olomoucký, přišli v průvodu falckraběte Rapoty do Mantovy a byli představeni císaři Jindřichovi III., rozmnožiteli říše, na počátku roku od narození Páně 1092, dne prvního ledna. Čtvrtého dne téhož měsíce sjednal řečený hrabě Rapota, že sedě v paláci mantovském a maje po obou stranách dlouhou řadu biskupů a hrabat a před sebou státi řečené dva biskupy, po delším tichu krásný císař otevřel krásná ústa, pravě: „Tyto bratry poslal k nám náš věrný přítel Vratislav, král český, abychom podle kanonického a apoštolského řádu z naší moci potvrdili volbu jich, a nechceme učiniti toto rozhodnutí bez vašeho souhlasu.“

pNumftt_1_432Tu biskup münsterský, jenž toho času přijel z Jeruzaléma, vstal a opíraje se o stůl, na němž ležely berly, biskupské prsteny a ostatky svatých, pravil: „Bylo by velmi nebezpečné, aby skrovný počet rušil to, co již bylo potvrzeno schválením mnohých. Vždyť bylo nás při tom mnoho biskupů i mnoho knížat říše římské, byli při tom i legátové stolice apoštolské, když jste svým privilegiem potvrdili, aby obojí biskupství, pražské i moravské, zůstalo jediným a nerozdílným, jak bývalo od počátku.“ K tomu císař řekl: „Nechej jen, ať učiním, zač mne můj přítel prosí; o těch věcech budu později svým časem uvažovati.“ A ihned zasnoubil je prsteny každého k jeho církvi a dal jim pastýřské berly. Když se to stalo, dostali oba biskupové rozkaz, aby se vrátili do Verony a tam čekali, až je falckrabě Rapota, vyřídě říšské věci, zase dovede do vlasti.

[scroll to TOC]
L.

pNumftt_1_433Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví.

pNumftt_1_434Ten ihned poslal rychlého posla k císaři, a slibuje mu peníze, prosil, aby byla zrušena volba biskupů, o níž jsme se svrchu zmínili. Ale císař, více dbaje spravedlnosti, nežli čině spolek s penězi nepravosti, pravil: „Co jsem učinil, učinil jsem a nemohu změniti svůj skutek.“ Smuten odešel posel Viklin, že nedosáhl, čeho žádal jménem knížete. Biskupové se pak zdrželi podle rozkazu císařova ve Veroně až do začátku postu, čekajíce na návrat a na doprovod řečeného hraběte Rapoty. Když potom přijeli do Prahy, právě na Květnou neděli (21. března), byli uvítáni od duchovenstva a lidu a navštívili knížete Konráda na hradě Boleslavi v úterý téhož týdne (23. března). Kníže, změniv již své smýšlení, vlídně je přijal a slavil s nimi velikonoce na hradě Vyšehradě.

pNumftt_1_435A v samý týden velikonoční, okolo 1. dubna, napadlo množství sněhu a uhodily takové mrazy, jako málokdy bývá uprostřed zimy. Máme však jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho dne 6. září spolu s životem.

pNumftt_1_436Po něm nastoupil Břetislav Mladší. Když přijížděl do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích, a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav Mladší dne 14. září.

[scroll to TOC]
LI.

pNumftt_1_437Toho roku [1092][note] bylo zatmění Slunce dne 20. září v pátek po poledni.

pNumftt_1_438Dne 1. října přišel jakýsi lžibiskup jménem Rotpert do této země a říkal, že v zemi vaskonské po mnoho let spravoval kostel kavelonský; a protože ho poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný, a dosvědčil, že kdysi konal biskupské úkony, když s ním z Uher putoval do Jeruzaléma, kníže Břetislav i zvolený biskup Kosmas vlídně ho přijali a dovolili mu po biskupsku konati služby boží nebo zpívání žalmů. Co více? Posvětil mnoho kostelů, vysvětil v březnu mnoho duchovních a na Zelený čtvrtek požehnal svatosvaté křižmo. O velikonocích přišel k němu jakýsi duchovní, jenž byl jistě jeho podvodu svědom, a něco mu tajně oznámil. Kupodivu, ani kníže, ani zvolený biskup nemohli ho přiměti k tomu, aby aspoň krátký čas tu zůstal, naopak, v samý týden velikonoční dal se spěšně na cestu do Saska.

pNumftt_1_439Když se však později rozneslo, že to byl lžibiskup, poslali jednoho z Latinů[note], jménem Konstantia, do Vaskonie. Cavaillonský biskup Desiderius dal po něm listem vzkázati, že tento kostel neměl nikdy biskupa Rotperta. Poslali též k papeži Klimentovi, žádajíce ho o rozhodnutí, co by se činiti mělo, když stav tak nejistý nastal. Ten v své odpovědi nařídil kostely znova světit, ale osoby, pokřtěné křižmem lžibiskupovým, nekřtít znova, nýbrž jen biřmovat, podobně že se nemají vysvěcení světit podruhé, nýbrž mají toliko stát mezi svěcenci při svěcení a pouhým vzkládáním rukou přijmouti požehnání. A tak rány, zasazené matce církvi od nepřítele, byly vyhojeny lékem spravedlnosti, když stav víry křesťanské spravoval papež Kliment III. a když Ježíš Kristus, Pán náš, s Otcem a Duchem svatým kraloval po všecky věky věků. Amen.

pNumftt_1_440 Zastav, Múzo, svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik. Řekni, když skončena báseň: „Buď sbohem, čtenáři milý!“

pNumftt_1_441Končí se druhá kniha kroniky české

[scroll to TOC]
Počíná se omluva téhož děkana, svrchu jmenovaného, k třetí knize téhož díla

pNumftt_1_442 S přispěním milosti Boží jsem, milý čtenáři, splnil z toho, co tobě jsem slíbil, jak soudit mohu, již všecko: Když jsem připomněl málo z mnohého o dávno minulých událostech nebo o minulých časech, došel jsem v svém líčení dějin až k časům knížete Břetislava Mladšího. Proč jsem však uznal za dobré upustit již od dalšího díla, má svou příčinu. Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé. Vždyť lidé naší doby, jsouce svlečeni ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest největší jejich pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání.

pNumftt_1_443Tak tomu však nebývalo u starých. Ti, ač byli chvály velmi hodni, přece se vyhýbali chválám, po kterých nynější lidé tak touží, a zač se oni styděli, tím se tito honosí. Jestliže bychom skutky takových lidí svědomitě vylíčili, poněvadž leckteré nejsou podle vůle Boží, jistě se nevyhneme urážce některých dosud naživu jsoucích osob, lidí novopečených a přitakávačů, kteří v ústech nemají k řeči knížete nic tak nasnadě, jako: „Tak, pane,“ druhý: „Tak jest, pane,“ třetí: „Tak učiň, pane!“ Dříve arci nebývalo tomu tak. Neboť kníže míval v úctě nejvíce toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takových dnes není nebo jest jich jen málo, a jsou-li, když mlčí, jako by jich ani nebylo. Neboť stejně se uznává za vinu a odsuzuje se zamlčeti pravdu jako přisvědčiti nepravdě. Proto se nám zdá mnohem bezpečnějším vypravovati sen, o kterém nikdo nevydá svědectví, než psáti o činech žijících lidí. A z té příčiny zanecháváme potomkům, aby šíře vylíčili jejich skutky; aby nás však nikdo nevinil, že jsme jich pominuli, aniž jsme se jich dotkli, budeme se přece snažiti, abychom něco málo z nich v krátkosti zaznamenali.

[scroll to TOC]
Počíná setřetí kniha

[scroll to TOC]
I.

pNumftt_1_444Tedy nový kníže, Břetislav Mladší, věkem však vyspělý a rozumem ještě vyspělejší, důstojně oslavil podle řádu této země povinnými službami Božími zrození svatého Václava[note], svého patrona, v hradu Praze, a dal strojiti po tři dni veškerým dvořanům a velmožům skvělou hostinu. A tu, pokud to mohl jako nově nastolený kníže učiniti, něco ustanovil k užitku církve, něco zařídil ve prospěch této země. A jako již dříve od útlého mládí veškerou naději skládal toliko do ochrany Boží, tak hned při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím. A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, všem kteří milovali Boha se líbil. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným.

pNumftt_1_445Kdykoli do Polska vtrhl, pokaždé se slavně jako vítěz vrátil. Zejména roku od narození Páně 1093, jenž byl prvním rokem jeho panování, poplenil je častými vpády tak, že na této straně řeky Odry od hradu Rečen až k hradu Hlohovu, kromě hrádku Němčí, nezbylo jediného obyvatele. A nepřestal je hubiti, až kníže polský Vladislav s pokornou prosbou zaplatil až do posledního halířku poplatek za minulý a tehdejší rok. Tento plat činil úhrnem tisíc hřiven stříbra a šedesát hřiven zlata. Kníže Vladislav též odevzdal hrady, jež náleží ke kraji kladskému, svému synu Boleslavovi a rukou dáním a slibem věrnosti ho poručil knížeti Břetislavovi, aby poslouchaje svého ujce, v pokoji mohl držeti kraj, od otce mu svěřený. Sám pak kníže Vladislav se zavázal přísahou, že bude platiti poplatek, kdysi od knížete Břetislava ustanovený, totiž pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata za poskytnutí míru každého roku v určený čas.

[scroll to TOC]
II.

pNumftt_1_446ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1094

pNumftt_1_447Když ještě císař Jindřich III. [IV.] jednal za horami v Lombardsku o říšských věcech, ohlášena byla obecná synoda ode všech biskupů a knížat říše římské uprostřed postu ve městě Mohuči. Kníže Břetislav vypravil k ní zvolené biskupy Kosmu a Ondřeje, doporučiv je a svěřiv falckraběti Rapotovi, již často jmenovanému, jako prostředníku a požádav ho, aby je představil arcibiskupovi mohučskému k vysvěcení. Když se za ně [Rapota] přimluvil a před arcibiskupem a celou synodou vydal svědectví, že před nějakým časem císař ve městě Mantově potvrdil jejich volbu. Byli dne 12. března Kosmas a Ondřej se schválením všech sufragánů od mohučského arcibiskupa Rotarda vysvěceni na biskupy.

[scroll to TOC]
III.

pNumftt_1_448Toho roku umíralo mnoho lidí, nejvíce však v německých krajinách, neboť když řečení biskupové, vracejíce se z Mohuče, jeli jakousi vsí jménem Amberk, nemohli do farního kostela, za vsí stojícího, ač byl dosti prostorný, vstoupiti, aby slyšeli mši, protože celá jeho podlaha, až do posledního místečka, byla plna mrtvol. Rovněž na hradě Kageru nebylo domu, kde by nebyly tři nebo čtyři lidské mrtvoly. I minuvše jej, přenocovali jsme nedaleko hradu v širém poli.

pNumftt_1_449Téhož roku v měsíci září pojal kníže Břetislav jakousi paní z Bavor jménem Lukardu, sestru hraběte Albrechta, za manželku.

pNumftt_1_450A téhož roku posvětil biskup Kosmas z rozkazu téhož knížete dne 27. září oltář svatého Víta mučedníka, neboť chrám nebyl ještě úplně dostavěn.

[scroll to TOC]
IV.

pNumftt_1_451ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1095

pNumftt_1_452Na severní straně na nebi bylo viděti po mnoho nocí červenou záři.

pNumftt_1_453ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1096

pNumftt_1_454Dne 14. dubna byl posvěcen z rozkazu nejslavnějšího knížete českého Břetislava od ctihodného biskupa Kosmy chrám svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha.

pNumftt_1_455Téhož roku bylo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro cesty do Jeruzaléma, že v německých krajinách, zejména ve východních Francích, zůstalo jen velmi málo obyvatelů na hradech a ve vsích. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jíti jednou cestou, někteří z nich, táhnouce touto naší zemí, z dopuštění Božího se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli. Biskup Kosmas vida, že se tak děje proti ustanovením církevních zákonů, a veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím křtili; ale marně, protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly.

pNumftt_1_456Neboť kníže Břetislav stavěl toho času se vším vojskem svým v Polsku, na břehu řeky Nisy, rozbořiv tam hrad Brdo, mnohem doleji nad touž řekou rovněž velmi pevný hrad na vysokém kamenitém vrchu; odtud dostal ten hrad jméno Kamenec. Avšak ta věc, že Židé po nemnohých dnech svrhli ze sebe jho Kristovo, pohrdli milostí křtu a spasením ve víře křesťanské a opět poddali své šíje jhu zákona Mojžíšova, mohla se přičítati nedbalosti biskupa a představených kostela.

pNumftt_1_457A když už byl založen řečený hrad Kamenec, kníže Břetislav, než odtud odjel, pojav stranou Mutinu, syna Božova, svého pobočníka a důvěrníka, vytýkal mu mnohé věci, jimiž ho častokrát urazil, a řekl: „Já, kdybych se nebál uraziti Boha, věru bych ti dal vyloupati oči, jak sis zasloužil; ale nechci tomu, protože je veliký hřích zkaziti, co prst Boží učinil na člověku.“ A propustiv s ním toliko dva bojovníky, vzdálil ho od svého obličeje a boku, a poslav ho do Čech, dal zabaviti všechno jeho jmění. A když se vracel, poslal kníže ihned četu lidí, aby jali Božeje, syna Čáčova, příbuzného Mutinova; mělť vždy onen rod Vršovců v nenávisti, protože věděl jak je velmi pyšný a lstivý. Když ho zajali, hned, jak zněl rozkaz, vsazen na loď i s manželkou a dvěma syny a vypovězen do Srbska; odtud odjel do Polska, kde nalezl svého bratra[note] Mutinu, a kníže polský je dosti vlídně přijal.

[scroll to TOC]
V.

pNumftt_1_458ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1097Kníže Břetislav, povolav k sobě Oldřicha, syna Konrádova, dalho zajmouti a poslal na hrad Kladsko do vězení.

pNumftt_1_459ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1098

pNumftt_1_460Doneslo se knížeti Břetislavovi, že jakýsi počet Židů uprchl a že někteří tajně stěhují své bohatství dílem do Polska, dílem do Panonie [Uher]. Kníže, velmi se proto rozhněvav, poslal svého komorníka s několika bojovníky, aby je od hlavy k patě obrali. Ten přišed povolal k sobě starší Židů a takto se jal mluviti k nim:

pNumftt_1_461 „Zplozený z kurvích synů, ty národe izmahelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho, proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma? Cokoli ve chvíli této jest mé, jest úplně moje. Z Jeruzaléma žádné jste s sebou nevzali jmění. Třicet za jeden peníz vás čítaje, Vespasianus císař ze země vyhnal a takto jste rozseti v světě. Bez groše přišli jste k nám, bez groše jděte, kam chcete! Vy že jste přijali křest – ať Bůh jest toho mi svědkem – že se to nikoli mým, než božským příkazem stalo. Že jste však opět upadli v židovství, ať biskup Kosmas hledí, co by v té věci měl učiniti.“

pNumftt_1_462Tak pravil jménem knížete, a oni hned vpadnuvše do domů vybíjeli je a pobrali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího. Nezanechali jim nic leč zrní obilné, co by stačilo toliko na živobytí. Ó, co peněz toho dne bylo pobráno ubohým Židům, tolik bohatství nebylo ani ze zapálené Tróje sneseno na břehu eubojském.

[scroll to TOC]
VI.

pNumftt_1_463Téhož roku dne 10. prosince biskup Kosmas odešel ke Kristu. Byl to duchovní pastýř pokorný, prostý, trpělivý, velmi milosrdný a křivdy od každého člověka s klidnou myslí snášel; těm, kdo své viny poznávali, laskavě odpouštěl, jeho sluch nebyl hluchý k vdovám, sirotkům bez otálení pomáhal, nemocné pilně navštěvoval, a nejsa nepamětliv posledního osudu, pohřby ochotně vykonával.

[scroll to TOC]
VII.

pNumftt_1_464Po jeho smrti kníže Břetislav, maje péči o duše a uvažuje, že je mu od Boha propůjčena milost voliti ženicha církve, zahloubal se pozornou a bdělou myslí do zkoumání mravů svých duchovních, rozvažoval o životě a chování jednotlivců, kterého by z nich nejspíše povýšil na nejvyšší stupeň kněžství. A ač sám znal, co v každém z jeho duchovních jest, přece vzpomínaje na onen výrok Šalomounův: „Všecko, synu, čiň s radou,“ povolal svého švagra po sestře Viprechta, muže moudrého a v takových věcech velmi zkušeného a obezřelého, a pravil k němu: „Tys býval za času mého otce, krále Vratislava, vždy u dvora první mezi jeho přáte-li, tys nahlédl do povahy a života Čechů, ty znáš nejen laiky, nýbrž i duchovní všechny uvnitř i navrch, podle tvé rady chci nyní biskupa zvoliti.“

pNumftt_1_465Na to ten hrdina k vhodným slovům ne nevhodně odpověděl:

pNumftt_1_466„Kdysi, dokud žil král, tvůj otec, má rada něco platívala; nyní žijí na světě lidé takových mravů, že sebe sami za něco mají, ač nic nejsou, a nelíbí se jim nic, co jiný radí, nýbrž jen to, co si myslí sami. Ale vy lépe víte, že v tak svaté věci ti, kdo radí ku prospěchu církve svaté, mají býti prosti hněvu a nenávisti, prosti útrpnosti a přátelství. Neboť kde ty věci duchu vadí, klame se lidský úsudek. Mne však ani přátelství s nikým nezavazuje, ani útrpnost nemate; ani mne nenávist neštve, ani hněv nerozněcuje, abych nevyslovil před vámi, čeho žádá řád spravedlnosti. Jest tu kaplan otce tvého a nyní tvůj, jménem Heřman, jejž vy lépe znáte než já. Býval vždy v službě královské stálý, v tajemství věrný, v poselstvích spolehlivý jednatel, cudný, střízlivý, pokorný a skromný, žádný násilník, žádný ctižádostivec, žádný hrdopýšek, a co je první ctností u duchovního, obzvláště učený; pokud lze hleděti k lidskému mínění, jeví se mužem dobrým a bezvadným; jen jediné snad mu vadí, že jest cizinec.“

pNumftt_1_467Tu kníže pozoruje s podivem, jak se oba v svém úmyslu shodují, pravil:

pNumftt_1_468„Stejně jako tvoje soudí též srdce mé. A že je cizinec, tím více to prospěje církvi: nebude ho přátelstvo vysávati, nebude ho tížit starost o děti, nebude ho obírati zástup příbuzných; vše, co mu odkudkoli přijde, bude míti jeho nevěsta a matka, církev.

pNumftt_1_469 Učiním tedy, by on byl zvolen biskupem pražským.“ Bez prodlení byli svoláni přední muži země i představení církve a na hradě Boleslavi k návrhu knížete se schválením duchovenstva a za souhlasu všeho lidu byl Heřman, svěcením jáhen, na proboštství boleslavské povznesený, vyvolen k ještě vznešenější, byť nerad, biskupské hodnosti. Tato volba se stala roku od narození Páně 1099 dne 28. měsíce února.

[scroll to TOC]
VIII.

pNumftt_1_470A protože téhož roku císař Jindřich III. [IV.] slavil velikonoce v Řezně, kázal knížeti Břetislavovi, aby tam se svým zvolencem přijel. Ten, slaviv velikonoce na hradě Vyšehradě, třetího dne po oktávu velikonoc (19. dubna) přijel do Řezna. A poněvadž již před svátky poslal napřed laskavé dary císaři i jeho dvořanům, kteří náleželi k jeho přátelům u dvora, vyjeli mu naproti skoro na tři míle a tak ho doprovodili s velkou poctou do města. A na první jeho prosbu císař potvrdil volbu Čechů a dal Heřmanovi prsten a biskupskou berlu. Také to si vyprosil kníže na císaři, aby dal jeho bratru Bořivojovi praporec a aby označil všem Čechům, kteří s ním přišli, že po jeho smrti má být pozdvižen na stolec bratr jeho Bořivoj.

[scroll to TOC]
IX.

pNumftt_1_471Téhož roku týž kníže Břetislav, přišed s vojskem na Moravu, přestavěl hrad Podivín, vrátil jej, jak bývalo dříve, do moci biskupa Heřmana a slavil tam ve vsi Slivnici svatodušní svátky. Setkal se potom s králem panonským [uherským] Kolomanem na poli, jež slove Lučsko, a dlouho spolu rokovali, dohodujíce se k dohodě obou stran. A davše si navzájem nesmírné dary, obnovili staré smlouvy přátelství a míru a stvrdili je přísahami. Tam doporučil kníže Břetislav svého zvolence jáhna Heřmana arcibiskupu Serafinovi k vysvěcení. Ten, přišed do svého sídla, hradu Ostřihomu, v čas, kdy se koná svěcení na kněžství, dne 11. června, vysvětil ho na kněze a rovněž mne, ač nehodného, povýšil k téže hodnosti.

pNumftt_1_472Kníže pak, vrátiv se po skončení sjezdu, vyměřil si tábor před hradem Brnem; byl velmi rozhněván na Oldřicha a Litolta, syny svého strýce Konráda. Ti utekše od tváře jeho, zavřeli se na pevných hradech a poslavše k němu, postoupili mu ostatní hrady z obavy, aby nepřátelsky nehubil zemi. Zatím kníže Břetislav, rozloživ posádky po hradech, jež mu oni postoupili, a svěřiv je bratru Bořivojovi, vrátil se do Čech. Ale synové Otovi Svatopluk a Otík se svou matkou Eufemií zachovali knížeti úplnou poslušnost a věrnost.

pNumftt_1_473Také téhož roku pozval kníže Břetislav svého sestřence Boleslava o vánocích k hodům vystrojeným na hradě Žatci a tam na samý Boží hod se svolením všech předáků Čech byl učiněn Boleslav mečníkem svého strýce. A když ho po svátcích kníže zase vypravil domů, dal mu dary a ustanovil, aby za výkon hodnosti mečníka dostával z poplatku, jejž jeho otec Vladislav platil, pokaždé ročně sto hřiven stříbra a deset hřiven zlata.

[scroll to TOC]
X.

pNumftt_1_474ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1100

pNumftt_1_475Kníže Břetislav zjistiv z některých zpráv bezpečně, že císař chce slaviti velikonoce ve městě Mohuči, uznal za nejvhodnější poslati tam svého zvolence Heřmana, aby jednak donesl jeho dary císaři, jednak přijal od svého mistra svěcení, na něž čekal. I poručil ho Viprechtovi, jenž se měl rovněž dostaviti do císařského paláce, a žádal ho, aby mu byl ku pomoci ve vhodné době v každé jeho potřebě. Ale poněvadž arcibiskup Rotard, byv nařčen ze svatokupeckého kacířství, opustiv Mohuč dlel v těch dnech v Sasku, byl vysvěcen biskup Heřman z rozkazu císařova a se schválením všech sufragánů kostela mohučského od legáta papeže Klimenta, kardinála Roberta, jenž tam byl právě přítomen, v oktávu velikonoc, dne 8. dubna.

[scroll to TOC]
XI.

pNumftt_1_476Z téhož roku zvěstujeme Lásce Vaší zázrak podivuhodný a na věky památný, jejž ráčila milost božská zjeviti pro zásluhy přesvaté mučednice Ludmily, jak jsme jej sami viděli. Neboť paní abatyše Vindelmuth, služebnice Boží pobožná, dala dokonale přestavěti kostel svatého Petra apoštola, založený na statcích téhož kláštera, jehož byla představenou, a pro stáří od základů pobořený. Když pak si abatyše vyžádala, aby jej biskup posvětil, a podle obyčeje uložila ta paní do schránky ostatky svatých, podala mezi jiným biskupovi sukno na píď široké, které dostala ze závoje svaté Ludmily, žádajíc, aby je rovněž uložil mezi svaté ostatky do schránky. Tu biskup jaksi rozhorleně řekl: „Paní, pomlč o její svatosti; nechej stařenku, ať odpočívá v pokoji.“ K tomu abatyše pravila: „Nemluv, pane, nemluv tak; neboť Bůh pro její zásluhy mnoho velikých věcí denně činí.“

pNumftt_1_477Ihned přinesli na rozkaz biskupův veliký kotel plný žhavého [dřevěného] uhlí; biskup vzýval jméno svaté Trojice a vhodil pak látku na uhlí sálající plameny. Kupodivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možná látku dlouho vyjmouti z plamenů; a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Tímto zřejmým zázrakem byli jsme biskup i my všichni tak překvapeni, že jsme ronili radostí slzy a vzdávali díky Kristu. Byl pak ten kostel vysvěcen ke cti svatého Petra apoštola dne 3. října.

[scroll to TOC]
XII.

pNumftt_1_478Také téhož roku dne 18. října Bořivoj, bratr knížete Břetislava, vystrojiv přeslavné hody na hradě Znojmě, pojal za choť Helpirku, sestru markrabího východního [rakouského] Leopolda.

pNumftt_1_479V téže době syn Konrádův Litolt, vpuštěn byv se svolením Gotfridovým na hrad Rakousy, působil mnoho škod Bořivojovi tím, že každé noci plenil jeho vsi, maje přitom útočiště v řečeném hradě. Kníže Břetislav, velmi se proto rozhněvav, opět sebral vojsko a táhl na Moravu, chtě pomstíti bratra za křivdu na něm páchanou. Dříve však poslal ke Gotfridovi a zapřísahal ho při smlouvách starého přátelství, aby mu Litolta buďto vydal bez prodlení v poutech, anebo ho v tu hodinu vyhnal ze svého hradu. Když se o tom dověděl Litolt, lstí vylákal hradní posádku ven a sám se zmocnil se svými bojovníky hradu. Tu Gotfrid s těmi posly, kteří byli k němu vypraveni, setkal se s knížetem u hradu Vranova a před tváří všech volal, že je Litolt zrádce a nepřítel země; i žádal knížete o pomoc, aby mohl nepřátelsky dobýti hradu, jejž přátelsky pod čestným slibem Litoltovi propůjčil.

pNumftt_1_480Kníže, vyhověv jeho žádosti, oblehl s vojskem dokola hrad. Po šest neděl se tam bojovalo ve dne v noci s největším úsilím, až hlad, jenž pevných hradů dobývá, na hradě nabyl vrchu. Tím byl přemožen Litolt a bojem vysílen, v noci tajně se proplíživ stěží sám jediný prchl, nechav tam své bojovníky. Ti se pak ráno sami i s hradem vzdali knížeti. Při tomto dobývání zemřel, zasažen byv šípem, Pavlík, syn Markvartův, vychovatel Vladislavův. Také Dobeš, syn Lstimírův, byl zabit na noční hlídce, když ji po řadě konal. Tyto dva ztrativ a hrad Gotfridovi vrátiv, kníže odtáhl vítězně se svým lidem zase do Čech.

[scroll to TOC]
XIII.

pNumftt_1_481A když se již blížily vánoce a kníže dlel na lovech ve vsi Zbečně, jednoho dne prý při obědě řekl k jednomu lovci, jenž seděl nedaleko od něho za čtvrtým stolem: „Poslyš, Kukato, myslíš, že nevím, že je mezi vámi někdo, který mne chce zabíti?“ A on, jak byl člověk vznětlivý v řeči, zvolal: „Bůh to daleko odvrať a oko tvé ho nelituj, ať jen hodně brzy zahyne, kdo takové věci strojí.“ Na to kníže: „Ach, dobrý muži, nikomu není dopřáno, aby od sebe odvrátil neodvratný osud.“

pNumftt_1_482Nazítří pak – bylo to před svátkem svatého Tomáše apoštola – ráno slyšel mši a šel pak na lov; a když se v noci již vracel, vyšli mu naproti služebníci se svítilnami a pochodněmi. A vtom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku, a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. A nejinak padl kníže do bláta, než jako by z nebeských výšin se jasná Jitřenka snesla: Ihned družiny jeho, pln zármutku, přiletí zástup; vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete. Onen však sluha satanův, dav se rychle na útěk tmavou nocí, zřítil se s koněm do jámy, kterou bystřiny spád tam vyhloubil, lijákem vzdutý. Není jisto, zda meč, vypadlý mu z pochvy, či on sám si vlastní rukou probodl naskrze břicho tak, že mu vyhřezly celé vnitřnosti. Nastal poplach ve vsi, jedni vskočili na koně, jiní ozbrojeni se rozběhli sem a tam stíhati pachatele tak hrozného zločinu. Brzy ho jeden našel polomrtvého, a ač měl ránu jistě smrtelnou, přece mu uťal mečem hlavu řka:

pNumftt_1_483 „Do černých pekelných stínů teď odejdeš, bez viny nejsa, čin můj ať od tebe zví zeť Cereřin – pamatuj na to!“ Kníže, ač se octl v takové bolesti a žalosti, té noci a příštího dne nepřestal duchem i ústy chváliti Boha, tu se slzami pokání čině, tu se zpovídaje z hříchů biskupu Heřmanovi i ostatním kněžím Božím. Poplatek, který tehdy přinesli z Polska, a vše, co našel v knížecí komoře, poručil rozdati rukama biskupovýma klášterům. A když zařídil vše, co se mělo zaříditi pro duši, pravil: „Mému synáčkovi dejte loveckou trubku mou a kopí; ostatní, co Bůh v své moci uložil, mně nepřísluší, abych mu dal.“ A tak v noci potom po kuropění, dne 22. prosince uprostřed kněží, jako dobrý Boží bojovník, rozdělil obojí podstatu lidskou v její prvky. A věříme bez pochybnosti, že buď již došel, nebo dojde nebeského družstva. Za jeho marami jeden z duchovenstva kráčeje až k hrobu, opakoval takovýto žalozpěv: „Duše Břetislavova, ó Sabaoth Adonai, ať žije vysvobozena ze smrti, Břetislav Iskyros.“ A kupodivu, svým pláčem dojímal duchovenstvo i lid k pláči tak, že tomu, kdo plakal, ještě více bylo do pláče. I byl pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela svatého Václava venku přede dveřmi nalevo, jak si sám určil. Tam jeho sestra Ludmila, služebnice Boží pobožná, dala vystavěti kapli, klenutou na pilířích, ke cti svatého Tomáše apoštola a ustanovila, aby se tam denně sloužila mše za zemřelé.

pNumftt_1_484A poněvadž se ihned roznesla pověst v lidu, že byl kníže zavražděn na radu Božeje a Mutiny, jež předtím kníže vyhnal ze své země, mívají někteří pochybnosti, zda je více vinen ten, kdo dává radu k činu, či ten, kdo k němu svoluje. Ale vpravdě vinni jsou oba, více však ten, kdo k vraždě radí, protože sebe i druhého do viny přivádí. Tedy vy jste zabili Břetislava, vy, kteří jste poradili, aby byl zabit!

pNumftt_1_485Ihned poslali biskup a předáci spěšně posla na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil přijmouti knížectví celých Čech, jež mu kdysi císař dal. Ten přispěchav na samý Boží hod vánoční (25. prosince), se všeobecným souhlasem byl nastolen. Tehdy Cillenia zničila nadobro své stopy, jež sotva vtlačeny po ní zbyly v Čechách, když rozhněvavši se na svět, odešla do sídla nebešťanů. Neboť bylo právem u Čechů, aby vždy nejstarší z knížat jejich dosáhl stolce v knížectví.

[scroll to TOC]
XIV.

pNumftt_1_486ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1101

pNumftt_1_487Oldřich a Litolt, synové Konrádovi, vyhnavše z Moravy posádky, jež tam Bořivoj při svém odchodu zanechal na stráži, ujali se opět svých hradů. Rovněž se vrátili Božej a Mutina z Polska a kníže Bořivoj přijal je na milost ne z lásky, ale že doba toho nezbytně vyžadovala. I dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Božej Žatec a Mutina Litoměřice.

[scroll to TOC]
XV.

pNumftt_1_488Téhož roku přišel Oldřich k císaři ve městě Řezně, naléhal naň s pomocí svých přátel prosbami a dotíral nesmírnými sliby, aby mu vrátil knížectví české, jež mu mladší jeho bratranec Bořivoj proti právu vyrval. Císař, vzav od něho peníze, dal mu odznaky knížectví a praporec; ale rozhodnutí, zdali má býti zvolen za knížete, ponechal na vůli Čechům. Tu vypravil Oldřich posla Neušu, syna Dobřemilova, muže velmi výmluvného, a jeho ústy obviňoval bratrance Bořivoje, výtky činil předákům a vyhrožoval jim; zdůrazňoval, že jest věkem starší a podle platného obyčeje vlasti dožadoval se hodnosti knížecího stolce, kterou mu mladší bratranec proti právu odňal. Jeho věc byla sice spravedlivá, avšak – darmo lapáš za ocas, když upustíš za rohy. A tak se Oldřich příliš pozdě pokoušel vypuditi z panství svého bratrance Bořivoje, již na stolci potvrzeného.

pNumftt_1_489Když však ze zprávy svého posla Oldřich poznal, že mu nechce ani jeho bratranec postoupiti trůn, ani že se předáci nechtějí přidati k jeho mínění, uprosil císaře jen natolik, aby s jeho svolením směl mocí napadnouti zemi jemu náležící. A hned se k němu přidružili stateční válečníci: Sigard, hrabě z hradu Sály, a jeho bratr Oldřich, biskup frisinský, též jeho švagr Fridrich. Jejich mysli podnítil k bojechtivosti, slibuje jim hory zlata a ujišťuje, že na jeho straně jsou všichni starší země české. Kromě toho všude, kde jen mohl, získal si na pomoc četné Němce, kteří v své hlouposti myslili, že se v Čechách válí na ulicích plno pohozených hrud zlata a stříbra.

pNumftt_1_490Shromáždiv je, Oldřich vtrhl se svým bratrem Litoltem v měsíci srpnu do končin českých, ale za zlého znamení. Neboť Bořivoj, sebrav vojsko, vytáhl proti nim a utábořil se na dvou návrších u hradu Malína, jsa připraven nazítří s nimi svésti bitvu. Němci se však položili táborem nedaleko na druhém břehu potoka Vyzplice, takže jedno vojsko mohlo viděti na druhé. Když poznali, že Čechové jednomyslně trvají při knížeti Bořivojovi, pravili Oldřichovi: „Kdepak jsou ti starší země české, o nichž jsi říkal, že jsou na tvé straně? Právem jsi selhal v hlavu svou a nás jsi oklamal a uvedl do velikého nebezpečenství.“ Chtěli se vrátiti, ale nemohli, protože touž cestou táhl za nimi Svatopluk s bratrem Otou, veda s sebou dva zástupy knížeti Bořivojovi na pomoc. Co měli činiti? Odevšad stísněni a v úzkých jsouce, úzkou cestou a velmi těsnou stezkou, kudy se chodí přes hvozd k Habrům, pustili se v noci na hanebný útěk. Tam ztratil biskup frísinský kapli [zde bohoslužebné náčiní], tam pro [300v] neschůdnost cesty odhodilo vojsko všechen náklad s potřebami. Ráno pak přišli Čechové a rozebrali si kořist od nepřítele opuštěnou.

pNumftt_1_491Byliť toho času Bořivoj a Svatopluk svorní a jedné mysli vespolek; ale z čeho vznikla mezi nimi různice, stručně vyložím, vrátě se poněkud do minulosti k jejímu vzniku.

[scroll to TOC]
XVI.

pNumftt_1_492ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1102

pNumftt_1_493Vladislav, kníže polský, rozdělil své panství na polovic mezi své dva syny: jednoho, narozeného ze souložnice, jménem Zbyhněva, druhého, vzešlého z Jitky, dcery krále Vratislava, jménem Boleslava. Ale poněvadž podle slov Páně každé království samo v sobě rozdělené zpustne a dům na dům padne, a jak se obecně říká, dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou, [56v] roku od narození Páně 1103 Zbyhněv hned po smrti otcově zdvihl zbraně proti svému bratru, a slíbiv knížeti Bořivojovi peníze, získal si ho na pomoc. Ten ihned poslal pro Svatopluka na Moravu, a když se spolu sešli, položili se táborem u hrádku Rečen.

pNumftt_1_494Když to uslyšel Boleslav, poslal svého vychovatele Skrbimíra požádati knížete Bořivoje, aby se rozpomenul na příbuzenství, že jest mu po jeho sestře Jitce bližší; mimo to nabízel mu hotově deset měšců, v nichž bylo tisíc hřiven. Ó mamone! Tys králem všeho zlého, přítelem podvodu, protivníkem a nepřítelem věrnosti, ty potlačuješ spravedlnost a podvracíš spravedlivé soudy. Tebou byvše podplaceni Hrabiša a Protiven, rádcové knížete Bořivoje, přiměli samého knížete, aby slovo Zbyhněvovi dané zrušil. A on ihned vzav peníze, vrátil se domů; a poněvadž Svatopluk nedostal od něho ani jediného haléře, jsa hrubě uražen a rozpálen hněvem, odešel prý se slovy: „Svůj požár zříceninami uhasím.“

[scroll to TOC]
XVII.

pNumftt_1_495ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1104

pNumftt_1_496Zvolen byl Jan biskupem moravským.

pNumftt_1_497Téhož roku poslal Svatopluk do Čech vyzvědače nepravosti, udavače spravedlnosti, rozsévače nesvornosti, všech zlých pletich vynálezce a takové lidi, kteří i bratry svorného ducha by dovedli pobouřit k boji. Ti, obešedše skoro všechny hrady v Čechách, jedny penězi podplatili, druhé zavázali svými dary a jiné sliby a ty, o nichž věděli, že jsou dychtivi novot nebo zbaveni hodností nebo vrtkaví a nestálí v mysli, všelikými úskoky získali pro stranu knížete Svatopluka.

pNumftt_1_498Po těchto přípravách vpadl Svatopluk roku od narození Páně 1105, když Slunce dlelo v desátém díle znamení Vah (26. září), se svou družinou do Čech. I vyšly mu vstříc voje nevěrných; někteří z nich však čekali, že ho otevřenou branou přijmou dovnitř hradeb hradu Prahy.

pNumftt_1_499Ale kníže Bořivoj téhož dne velmi časně zrána sám napřed obsadil hrad a vložil do něho silnou posádku; poručiv jej biskupu Heřmanovi, odešel se svými na Vyšehrad. A hle! Svatopluk [note] se objevil na poli se šesti pluky pěkně v pořádku seřaděnými, a poněvadž mu nikdo nevyšel naproti od hradu, jsa bez rady a na pochybách, na chvíli se zastavil. Potom přebrodivše se přes řeku Vltavu pod vesnicí, jež slove Bubny, přiblížili se ke hradu, ale našli brány zavřené a na zdech bojovníky připravené k ráznému odporu. Byvše tam od jedné služky na hradbách stojící hanebně potupeni, vrátili se touž cestou a vztyčili stany mezi oběma hrady na místě, kde se v sobotu konají obchody, domnívajíce se, že se jejich spiklenci z obojího hradu té noci k nim sběhnou. Když však se to nestalo, Svatopluk, svolav ráno shromáždění, takto se jal mluviti k svým: „Ač není právě nyní čas na to, abych obšírně mluvil, přece povím jen málo slov v zájmu své věci, aby se někomu nezdálo, že se bojím osudu smrti. Neboť zbabělcům a lenochům, kteří bídný život pokládají za příjemný, bývá smrt velmi trpká, avšak udatnému muži jest nad tekutý nektar sladší najíti smrt v boji. Neboť jsem se již dávno v srdci rozhodl buď dosíci lepšího chleba i cti, nebo podlehnout čestné smrti v boji. Vy však nyní se musíte chrániti jen té smrti, aby nikdo z vás neupadl do zajetí, a maje ruce nazad svázány, nestal se nepřátelům podívanou a aby nepadl pod sekyrou jako vůl vedený na porážku. Neboť pro poražené jest jediným vítězstvím a památkou chvály hodnou, aby se nepřátelům nedostalo vítězství bez krve.“

pNumftt_1_500Tak pravil, a ihned obrátiv se na cestu do Moravy se svou družinou, řekl předáku Vackovi: „Nešťastný osud! Ten mě nyní nutí, abych seděl na zemi jako sova, já, který jsem si myslil, že jsem se povznesl jako bystrý orel skoro až k oblakům.“ Ale Vacek řekl: „Pane můj, nebuď zdrcen tímhle nezdarem, po němž tím spíše přijde blaženější úspěch, protože také po dešťovém mraku Slunce skví se jasněji. Neboť tak se všechny věci na světě střídají.“ Jejich ústup sledoval kníže Bořivoj se svými, a ačkoli měl sedmkrát více bojovníků, přece se neodvážil s nimi svésti bitvu, protože se bál proradnosti svých, aby snad neopustili jeho tábor a nepřešli k nepřátelskému vojsku. Pronásledoval je však zdaleka až ke vstupu do lesa.

[scroll to TOC]
XVIII.

pNumftt_1_501ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1106

pNumftt_1_502Když ďábel, vynálezce různic, rozséval různice po okrsku zemském, objevili se jeho pomocníky někteří němečtí předáci, kteří svedli syna císařova, totiž krále Jindřicha IV.[note], a přemluvili ho, aby se chopil zbraně proti svému otci. Ten utíkaje od tváře syna svého, opevnil se s nečetným vojskem ve městě Řezně a poslal pro knížete Bořivoje, aby mu přišel s vojskem na pomoc. Čechové bez prodlení přitáhli a zřídili tábor nedaleko Řezna u řeky Řezné; na druhém však břehu této řeky byl tábor syna císařova. Tu z těch, kteří se zdáli přáteli císařovými, první Leopold, markrabí východní [rakouský], dal se v noci na útěk a vrátil se domů se svými, Děpolt pak a Berengar, markrabí, přešli do tábora krále Jindřicha Mladšího. Čechové vidouce, že jsou na všech stranách opuštěni, neméně rychle, jak jen mohli, dali se také v noci na chvatný ústup.

pNumftt_1_503Vida to císař, opustil Řezno, a prošed jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic, vstoupil do Čech. Kníže Bořivoj, uctivě ho přijav, dal císaři, jak on sám určil, průvod důstojný císaře, do Saska svou zemí a dovedl ho až k svému švagru Viprechtovi. Odtud táhl císař skrze Sasko a přes Rýn, až přišel do Lutychu a tam po nemnohých dnech pozbyl života i císařství dne 7. srpna.[note]

[scroll to TOC]
XIX.

pNumftt_1_504Téhož roku Svatopluk, svolav ty, kteří ho následovali z Čech, tázal se jich o radu, co má činiti, když se již do odboje pustil. Tu Budivoj, syn Chřenův, nad ostatní věkem starší a řečí výmluvnější, muž v neštěstí i ve štěstí klidný, který se v takových věcech již od mládí dobře vyznal a byl samý úskok, promluvil k němu takto: „Nejistý bývá výsledek v bitvě a brzy oni a brzy zas ti získají ve válce vrch. My však, bratří, ještě jsme nebojovali až do krve, ještě jsme neučinili ze svých hlav most, po kterém se přichází na stolec, avšak jistě jej též učiníme, jestliže nás osud donutí učiniti jej. Ale protože se ne vždy zbraní, nýbrž častěji lstí přichází na strmé vrcholy slávy, nyní odložme zbraň a užijme lsti. Neboť takovými úklady bylo dobyto od Argejů Tróje v desátém roce a Prudentius praví v Psychomachii:

pNumftt_1_505 ‚Jedno je, dojdeš-li lstí neb zbraněmi vítězství svého.‘“ A bez prodlení byl poslán do Čech člověk vyučený v rozmanitých lstech, druhý, abych tak řekl, ošemetný Sinon, jehož dědem byl Hapata. Ten, připraven jsa na obojí osud, nebál se smrti; a dobře se na něho hodí název „mužný“, protože mužně jednal. Neboť jako někdy Sinon ozbrojené Argeje zavřené do koně skrze své lži vtáhl do hradeb Tróje, tak se otevřely skrze vylhané myšlenky tohoto člověka knížeti Svatoplukovi přemožené Čechy.

pNumftt_1_506Když onen muž přišel ke knížeti Bořivojovi, padl mu k nohám a líčenými slzami smáčel nohy knížete; a konečně vybídnut byv, aby povstal, takto mluvil: „Běda mně, nebožáku, vždyť jsem útěkem sotva se ukryl a sotva jsem zločinným rukám bezbožného Svatopluka unikl; kdyby mne byl dopadl, jistě by mi dal oči vyloupati. A poněvadž se na něm jinak nemohu pomstíti, ať smím, ó Bože všemohoucí, odhaliti jeho tajemství, ať smím prozraditi všechny, kdo jsou v této zemi jeho přáteli!“ A tak míchaje pravdu se lží, vinil Svatopluka z mnohých hanebností, a aby se mu spíše věřilo, stvrdil svá slova přísahou.

pNumftt_1_507Takovými pletichami a úklady dal se oklamati kníže Bořivoj, muž dobrý a prostý, a slepě věře lžím, neprozřetelně přesekal silné větve, na nichž jednak sám opřen seděl, jednak jeho sláva visela, a skácel se z vysokého vrcholu. Měl sice několikrát v úmyslu zajmouti Božeje a Mutinu, ač mu byli přátelsky oddáni, a jako škůdce země potrestati; ale protože za své rádce měl pleticháře Hrabišu a Protivena, neušel jeho úmysl pozornosti řečených předáků. Ti se ihned odebrali k jeho bratru Vladislavovi, již tehdy soptícímu a zuřícímu, a podpíchli ho, aby ještě více zuřil proti vlastnímu bratru Bořivojovi, jemuž již dříve vypověděl věrnost i bratrskou lásku, a zjevně poslal Pula, bratra Vilémova, na Moravu pro Svatopluka. On přišel, a tak Vladislav a ostatní předáci, ach, nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Tak tedy byl Bořivoj, tichý jak beránek, zbaven panství a Svatopluk, zuřivější než tygr a divější než lev, byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narození Páně 1107.

[scroll to TOC]
XX.

pNumftt_1_508Tomuto novému a do té doby v Čechách nebývalému skutku divili se sousední národové a předpovídali do budoucnosti lehkomyslným Čechům horší věci. Z toho se těšili panonští [uherští] sýčkové, v tom si lebedili polští otrapové s neobřezanými pysky, protože si užívali pokoje, pokud tato knížata sebe sama znepokojovala. Mnozí však z těch předáků, jež Bořivoj sám z nováčků učinil předáky, družili se s ním a jeli s ním do Polska. Soběslav, třetí podle narození po Bořivojovi, již tehdy výtečný mladík, vida, co se děje, následoval svého bratra do Polska.

pNumftt_1_509Za týchž časů byl král Jindřich IV. [V.] právě v Sasích; k němu pospíchal Bořivoj, aby si stěžoval na bezpráví, jehož zakusil, a sliboval mu ohromné spousty zlata a stříbra, vrátí-li mu knížectví české nespravedlivě odňaté. Král poslav ihned jednoho z dvořanů, dal stručně vzkázati Svatoplukovi: „Při koruně na své hlavě ti vzkazuji a nařizuji, abys bez odkladu ke mně přišel; neboť prodlíš-li s příchodem, navštívím zcela jistě já brzy tebe a tvou Prahu v spravedlivosti a v soudu.“ On pak, shromáždiv hned vojsko, přišel a pod samým vchodem do lesa u hradu Chlumce svolal předáky a dvořany, a ustanoviv jim za vůdce svého bratra Otu, pravil: „Já pojedu samoten a s nebezpečenstvím hrdla budu zkoumati obojetné smýšlení královo. Vy zde vyčkávejte, jaký výsledek bude míti tento povážlivý podnik. Ostatně všemohoucí Bůh činy vaše předcházej a provázej.“ A vzav několik svých s sebou, šel se vrhnouti slepě do nastraženého osidla. Ach, jak pošetilý byl ten muž v své moudrosti, ba jak odvážný byl ten kníže v své odvaze! Šel, nejsa nepovědom toho, co mu asi učiní král, podplacený zlatem [57r] a lakomý jako peklo.

pNumftt_1_510Když přišel, král ho dal beze všeho slyšení vsaditi do vězení, a svolav ty, kteří s ním přišli, svěřil jim knížete Bořivoje, aby ho dovezli zpět do hradu Prahy a opět povýšili na knížecí stolec. Ti, vracejíce se s ním, třetího dne se položili táborem blíže hradu Donína. Uslyšev o tom Ota pravil ke svým: „Co tu čekáme? Již se stalo, čeho jsme se báli, a přihodilo se, čeho jsme se strachovali. Pojďme a podívejme se na nového knížete, zda ho králova pravice ochrání před našimi kopími.“ A seřadiv šest pluků z vybraných bojovníků, přešel v noci přes hory a časně ráno vtrhl do tábora Bořivojova. Ten však, zvěděv o tom již dříve, beze stopy zmizel, protože mu jeden přeběhlík z tábora Otova potají věc oznámil.

[scroll to TOC]
XXI.

pNumftt_1_511Biskup Heřman, muž opatrný a spravedlivý, jsa postaven mezi rozdílné osudy obou knížat jako mezi Skyllu a Charybdu, odešel k svému příteli Otovi, biskupu kostela bamberského, aby se nezdálo, že se drží jedné či druhé z těch nejistých stran.

pNumftt_1_512Ač Bořivoj nedosáhl, čeho žádal, přece slíbené peníze králi zaplatil. Ale poněvadž my všichni lidé jsme velcí nebo malí podle toho, jak se věci mají, hle, kníže velkého jména [tj. Svatopluk], vsazen byv do vězení, musí poslouchati rozkazů nejmenšího člověka a zakouší trápení od méně hodných.

pNumftt_1_513 O těžkých starostech svých, ach, jak přemítá u sebe v mysli, kolikrát pomocí předních mužů v paláci hledí obměkčiti hněv králův! Ale poněvadž se darmo tluče holou rukou na dveře královské, zato však ruka podmazaná láme diamant, slíbil králi deset tisíc hřiven stříbra. Ach, co by člověk nedal, když se mu vznáší meč nad šíjí! Kdo by, octna se v tísni, nedal rád za svou spásu všecko, co má? A přece, kdyby byl král od něho vymáhal sto tisíc hřiven, nebylo by to bývalo o nic pošetilejší, než kdyby on byl za svůj život slíbil třeba hory ze zlata. Z té příčiny král, přijav od něho přísahu splnění slova, propustil ho a poslal s ním jednoho svého služebníka, aby přijal řečený plat.

pNumftt_1_514Když Svatopluk přišel do Prahy, ihned oloupil posvátné chrámy, [57v] sebral ženské šperky a vše, co jen se v Čechách třpytilo zlatem a stříbrem, oškrabal, ale stěží sehnal jen sedm tisíc hřiven stříbra, za ostatní dal svého bratra Otu králi jako rukojmí. Rovněž i biskup Heřman, navrátiv se domů, půjčil z důchodu svého kostela knížeti sedmdesát hřiven čistého zlata. Též bylo zastaveno z téhož kostela pět lemovaných plášťů u Židů v Řezně za pět tisíc hřiven stříbra. Opravdu nebylo opata ani probošta, nebylo duchovního ani laika, nebylo Žida, ani kupce, ani směnárníka, nebylo žertéře, který by nebyl nerad něčím přispěl knížeti ze svého skladu. Po několika dnech však Ota vyvázl útěkem a vrátil se od královského dvora k svému bratru, což se králi velice nelíbilo.

[scroll to TOC]
XXII.

pNumftt_1_515ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1108

pNumftt_1_516Jak se často stává, kde dva, muž a žena, spí v jedné posteli, hned třetí zplodí se z nich, aby byl člověkem též, tak vznešená choť knížete Svatopluka zrodila něžného syna a k mateřským prsům ho zvedla. Po pěti měsících poslal pro něj král Jindřich, ze svaté křestní vody ho pozdvihl a podle sebe ho pojmenoval Jindřichem. Když ho poslal zpět k otci, odpustil svému kmotřenci Svatoplukovi celý dluh, totiž tři tisíce hřiven, a uložil mu, aby byl připraven vydati se s ním na výpravu proti uherské ukrutnosti. Neboť na prosbu některých Němců se rozhodl táhnouti tam, aby pomstil zavraždění poutníků jeruzalémských, jež onen národ v své krutosti jednak mečem zahubil, jednak do otroctví uvedl.

pNumftt_1_517Ale již v září, když dlel s králem v Panonii [Uhrách] u hradu Prešpurku [Bratislavy], vpadl Bořivoj s Poláky nepřátelsky do Čech, zahnav na útěk Vacka a Mutinu s jejich posádkami z tvrze, velmi pevně založené proti hranicím polským. Těmto dvěma totiž svěřil kníže Svatopluk při odjezdu všechnu vlastní starost o zemi českou, a aby jí byli ochránci, učinil je pánem nade všemi. A když Vacek zpozoroval, že jeho druh Mutina nebojuje statečně a že se nestaví mužně na odpor nepřátelům na obranu tvrze, pojal z toho domněnku, že Bořivoj vpadl do Čech na jeho radu, a hned poslal jednoho ze svých bojovníků, [58r] aby to všechno oznámil knížeti Svatoplukovi. Rovněž dal jinému zase bojovníku lstivé poučení a poslal ho do tábora knížete Bořivoje. Ten, jsa připraven k obému: aby buď nastrojil lest neb současně podlehl smrti, přišel k řečenému knížeti Bořivojovi a vydával se za přeběhlíka z tábora knížete Svatopluka; zvěstoval, že on se již vrátil z Uher, a přísahou své víry dotvrzoval, že už zítra bude s nimi bojovati. Těmito lživými zprávami oni jsouce přestrašeni, téže noci se vrátili do Polska.

pNumftt_1_518Když o těch věcech uslyšel král Jindřich, řekl prý svému kmotřenci Svatoplukovi: „Nepomstím-li se nad Poláky za křivdy na tobě spáchané, ať jsem vždy pokládán za sprostšího, než je povržená řasa.“ Zatím Svatopluk, plana hněvem, zuby skřípal, ač vzdálen, na vzdáleného Mutinu, očima jiskřil a hluboce vzdychal. Nemohl se dočkati dne, kdy chtě si na něm vylíti zlost, naprosto mu nestačilo pomstíti se nad Mutinou jediným; již se zavázal hroznými sliby a přísahou, že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu. A poněvadž několik jich měl před očima v své službě, v srdci se rmoutil, ale v tváři se jevil vlídným ke všem. Při návratu vyšli mu naproti pod samým východem z hvozdu blíže hradu Litomyšle Vacek s Mutinou. [301r] A toho dne třikrát vzkázali Mutinovi jeho přátelé, že jistě přijde o život nebo zrak, neuteče-li. Ale poněvadž již na něj doléhal jeho osud, zdála se mu slova jeho přátel bláznovstvím. „Není,“ pravil, „hrdinou, kdo se bojí osudu smrti.“

[scroll to TOC]
XXIII.

pNumftt_1_519Sotva však vešli do hradu Vraclavě, nazítří časně ráno svolal všechny předáky do shromáždění. A když se dohromady sešli, jako lev, vypuštěný z klece na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo, tak Svatopluk vstoupiv do jizby, usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená, a ohlédnuv se po všech, upřel divoké oči na Mutinu a hněvivá otevřel ústa k této řeči:

pNumftt_1_520 „Všem nám odporný rode a bohům protivné plémě, ničemní synové Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé! [58v] Zdaž mi kdy vypadne z paměti, co jste sehráli s mým pradědem Jaromírem na vrchu Velizi vám arci pro kratochvíli, nám však na věčnou pohanu? Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava, tu vynikající hvězdu v celém kruhu knížat, ty i tvůj bratr Božej? Čím však se provinil můj bratranec Bořivoj, jenž panoval pod vaší mocí a ve všem vás jako vlastní koupený otrok poslouchal? Ale pro pýchu vám vrozenou jste nesnesli knížete skromného a co jste se mne napopouzeli obvyklými úskoky, až jsem povolil vašim nešlechetným radám, a hřeše proti svému bratranci Bořivojovi, velmi jsem zhřešil, že jsem ho stolce zbavil! A to jest jediné, co mě tak bolí a na věky boleti bude. Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jejž jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk[note] dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajíti do Polska do hradu Sviní [Svídnice], aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl.“

pNumftt_1_521Zaznělo zmatené reptání a svým souhlasem rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě více rozhořel. Vtom dal kníže po straně pokyn přítomnému katu, jenž byl do jeho záměru zasvěcen, a vyšel ven. Ten se hned vrhl na Mutinu, jenž nic takového netušil. Jak podivuhodná byla trpělivost toho předáka! Při dvou ranách seděl bez pohnutí, a při třetí, když se pokusil vstáti, byl zabit. V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi. A jediný Neuša, jenž byl z jiného rodu, ale dobrým přítelem Mutinovým, vida, co se děje, prchl, a byl by unikl, prchaje již venku před hradem skrze houští, kdyby ho nebyla prozradila červená sukně: byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven. A jako se často děje, že když vpadne krvelačný vlk do ovčince, zuří, vraždí a neukojí svůj vztek ani neustane od vraždění dříve, dokud nezadáví všechny ovce, tak Svatopluk, zkrvavený vraždou jednoho člověka, vzplál hněvem a rozkázal, aby byl celý ten [59r] rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn, a před zástupem přítomných předáků řekl: „Kdo se nehrozí vyplniti můj rozkaz, tomu bude dána těžká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane stokrát tolik a bude vládnouti jejich dědictvím.“

pNumftt_1_522Tak rychle nevyletí ani větrové, když jejich král Aiolos bodcem prorazí boky hory, pod níž jsou zavřeni, jako vskočili na koně předáci Vacula, Heřman, Krása i přemnozí jiní a letěli překotným během, aby dovršili osud Božeje a jeho syna; ostatní se rozběhli po zemi a pátrali, jak by celý ten rod ze světa sprovodili.

[scroll to TOC]
XXIV.

pNumftt_1_523Zatímco usedal Božej ve vsi Libici, neznalý, žel, svého osudu, se synem a manželkou právě k obědu, přistoupil k němu chlapec, řka: „Hle, pane, běží sem mnoho lidí v nepořádku úprkem přes pole.“ Ale on pravil: „Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím.“ Co ještě to říkal, hle, divoký Krása otevře dveře, a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: „Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní.“ I vstav jeho syn [Božejův] Bořut, vece: „Co činíte, bratří? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme býti zajati bez zbraní a bez hluku,“ a vtom již měl, aniž co tušil, vražen meč do břicha až po jílec. A v té chvíli i zbrocený ještě krví synovou meč byl do hrdla otcova vražen. A ti útočníci, jako dobyvatelé hradů, rozebrali si nesmírné poklady, a jak praví Cato, nazmar zakrátko přišlo, co získáno za dlouhou dobu. Neboť z takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli – dne 27. října – Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy.

pNumftt_1_524Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, [59v] jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.

pNumftt_1_525 Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.

pNumftt_1_526Ostatní však, kteří z toho rodu zůstali naživu, skryli se, prchnuvše, jedni do Polska, jiní do Panonie [Uher]. O rozvrácení jich a rozplašení bychom sice měli hojnou látku k psaní, avšak aby se nezdálo, jako bychom žalozpěvem ukončili tragédii, vraťme se, odkud jsme se maličko odchýlili, ke kronice.

[scroll to TOC]
XXV.

pNumftt_1_527Když se král Jindřich vracel od hradu Prešpurku [Bratislavy], upustiv od obléhání, král uherský Koloman zanedlouho, chtě se pomstíti za příkoří, jichž zakusil od knížete Svatopluka, vtrhl do Moravy a jal se ji nepřátelsky pleniti. Neboť když král Jindřich, zabrán jsa do válečných podniků, ze všech stran obléhal hrad Prešpurk, řečený kníže se svými Čechy nenechal v celém kraji na pravém břehu řeky Váhu od Trenčína až k ústí Váhu do Dunaje jediného místa nevypáleného. Často také, dopadl-li hlídky nebo vyzvědače, od krále panonského [uherského] poslané, dal je zbaviti nosu a zraku. Jednoho dne již řečený král vypravil přes tisíc vybraných bojovníků s tím posláním, aby buď úkladně zajali štítonoše pro píci jdoucí, nebo aby na neopatrné Němce v noci udeřili. Kníže Svatopluk, zvěděv napřed, kde se mezi bažinami skrývají, rovněž náhle na ně udeřiv, všechny do jednoho, jako ryby chycené do spuštěné vrše, jednak dal pobíti, jednak na mučidlo pověsiti a jen nečetným za veliké výkupné daroval život.

[60r]

pNumftt_1_528Když slyšel kníže Svatopluk, že král Koloman pro takovéto jeho a jiné podobné činy, jichž se na Uhřích dopustil, vtrhl do Moravy, ihned sebral obojí vojsko, z Čech i z Moravy, a spěchal v temné noci lesem, hoře touhou tajně obejíti nepřítele a nazítří s ním svésti bitvu. Tu mezi tolika tisíci s ním spěchajících – podivná věc – kníže sám jediný si vrazil do zřítelnice oka ostrou, nešťastně vyčnívající větev tak prudce, že stěží vytrhli větévku i s okem a knížete polomrtvého zdvihli. I vrátilo se vojsko domů smutno dne 12. listopadu.

[scroll to TOC]
XXVI.

pNumftt_1_529ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1109

pNumftt_1_530Když uhodil veliký mráz a všechny vody byly silně zamrzlé, kníže Svatopluk, jemuž se již zahojila rána ve vyraženém oku, bez prodlení opět sebral vojsko a tři dni a tři noci bez přerušení spěchaje, vpadl dne 14. února do Uher; a aniž tam kdo co tušil, znenadání přitrhl s vojskem k hradu Nitře a byl by do něho vpadl, kdyby nebyla posádka, jež tam stále je na stráži, zavřela bránu. Vyplenili tedy a vypálili podhradí, a když se vraceli, potkali zástupy četných uprchlíků, ani na vozích a na koních prchali do řečeného hradu. Sebrali je všechny jako snopy na polích, zapálili jejich vsi, zpustošili celou tu krajinu a s obrovskou kořistí na dobytku i ostatních statcích se vrátili veselí do svých domovů.

[scroll to TOC]
XXVII.

pNumftt_1_531Téhož roku nejvýtečnější král Jindřich, jsa pamětliv svého hněvu a rozhořčení proti knížeti polskému Boleslavovi a pamětliv slibu, jejž dal svému kmotřenci Svatoplukovi u hradu Prešpurku [Bratislavy] – jak jsme se výše zmínili – táhl přes Sasko, veda s sebou Bavory i Šváby, východní Franky a ty, kteří sídlí při Rýně pod Kolínem Agrippininým až k západním hranicím jeho říše. Nescházeli ani Sasové, tvrdší nad skály, s dlouhými kopími. Když se k nim připojili i Čechové, vtrhl v září do Polska, a nařídiv obležení kolem prvního tamního hradu Hlohova, poplenil je [60v] na obou březích řeky Odry od řečeného hradu až po hrad Rečen a vrátil se zase s velikou kořistí do tábora. Tam, jsa již rozhodnut, že nazítří propustí knížete Svatopluka i jeho vojsko, strávil s ním celý den, jednaje o věcech královských až do noci.

pNumftt_1_532Mezitím se octl v táboře jistý bojovník, smělejší nad nejsmělejší, a jak jsme později od lidí slyšeli vypravovati, poslaný od Jana, syna Čestova, z rodu Vršovců. Ten jsa k obojímu odhodlán, smělé buď podniknout činy a velké dojíti slávy, aneb s knížecí smrtí i vlastního života pozbýt, postavil se pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vraceti z dvora králova. Jakmile ho již za prvního soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí, do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici.

pNumftt_1_533A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši.

pNumftt_1_534 Bylo to v měsíci záři, v den dvacátý prvý, co zemřel. Bezduchou mrtvolu jeho pak zástup s velikým nářkem zdvihne a s žalným pláčem ji do svého tábora nese. V táboře za noci té se rozhostí veliký zmatek. Neboť těkajíce sem a tam, rozbíhali se a zas vraceli, až Purkart, poslán byv od krále, jen stěží upokojil rozčilený a bezradný lid.

pNumftt_1_535Ráno pak přišel král, aby truchlil nad svým kmotřencem, a v přítomnosti všech Čechů svolil, aby si z knížecích synů vyvolili za knížete, kteréhokoli by chtěli. Tu Vacek, jak tam stál pln smutku, prosil se slzami v očích, aby jim Otu, bratra zabitého knížete, určil za knížete. Král ho ihned potvrdil a nemoudrý lid po táboře třikrát volal Kyrie eleison. A bez meškání, ač jen málo mužů o tom vědělo, Dětříšek, syn Buzův, jel rychle na voze a čtvrtého dne na úsvitě přivedl do Prahy Otu, jejž Vacek a [note] všichni, kteří byli z Moravy, usilovali povznésti na výsost knížecího stolce.

pNumftt_1_536Protože se však pokoušeli učiniti to bez souhlasu Čechů a biskupa, zklamali se v své opovážlivosti; uprostřed shromáždění byly na paměť uvedeny přísahy kdysi učiněné. Neboť když nastolovali Svatopluka za knížete, všichni Čechové se zavázali přísahou, že po jeho smrti má býti Vladislav, jestliže ho přežije, povýšen na stolec.

[scroll to TOC]
XXVIII.

pNumftt_1_537Za tohoto mocného pobouření v lidu biskup Heřman a hradský správce Fabian, jenž měl správu na hradě Vyšehradě, vynikajíce hodností a též moudrostí nad ostatní, nabyli převahy svou radou a se vším úsilím se zasadili o to, aby přísahy zůstaly neporušeny a aby Vladislav nabyl knížecích práv, jichž se domáhal právem se všeobecným souhlasem; byl pak povýšen na stolec, když Slunce dlelo v deváté části znamení Vah (25. září).[note] O jeho ctnostech a slávě uznávám za vhodné prozatím pomlčeti, dokud dlí na tomto světě, abychom si neutržili výtku pochlebenství nebo, kdybychom méně psali o jeho chválách, neupadli v obvinění, že mu jich ubíráme. Proto kdosi napomíná pravě:

pNumftt_1_538 „Chválu pěj knížecích ctností, až čestně se života zhostí.“

pNumftt_1_539Jakmile však uslyšel Bořivoj, že se jeho mladší bratr po smrti Svatoplukově zmocnil knížecího stolce, ihned odešel z Polska a odebral se do Srbska k svému švagru Viprechtovi. Spoléhaje na jeho radu i pomoc a důvěřuje též i v podporu, kterou mu někteří věrolomní z našich slíbili, vstoupil na Štědrý den ráno beze všeho odporu do hradu Prahy, žel, ke zkáze mnohých a k vyprázdnění jejich měšců.

[scroll to TOC]
XXIX.

pNumftt_1_540Tímto nenadálým vývojem věcí byli hradští obyvatelé velmi zmateni a chvěli se nejistotou, ke které straně by se měli v náhlých proměnách Štěstěny přidati. Mnozí, kteří byli v šťastnějším postavení, nechavše majetek svůj i s drahým potomstvem v hradě, prchnou, nevědí však, v čí tábor se přidati mají. Mnozí, chtiví převratů, výskali radostí a vysmívali se utíkajícím, neboť s dovolením knížete Bořivoje jejich statky rozchvacovali. Biskup Heřman byl zastižen ve svém paláci a byl tam střežen jako v zajetí od pokojných lidí tak, jako by byl od nepřátel sevřen; neboť věděli, že by rád utekl, kdyby utéci mohl. Za tohoto vzájemného strachu v lidu Fabian, správce hradu Vyšehradu, nevěda, kam by se obrátil, raději slyšet jen chtěl než zblízka ty zločiny vidět odešel opustiv hrad, jenž jeho byl starosti svěřen, o zájmech společných všem – jen jemu však na srdci byly – přemnohý projevil stesk, pak smuten se vyjádřil stoje: „Běda ti, česká země – jež nejsi tak obzvlástě širá – poněvadž mnohým pánům jsi poddána, společná všechněm, kdož jsou mužského rodu a veskrze z panského kmene zplozeni, dvacet už jest těch panáčků, čítám-li správně. pročež pověděl vtipně prý bystrý Lucanus básník: ,Těžká jest rozrostlá moc jen národu, nikoli sobě,‘ neboť to odpyká lid, když v čemkoli knížata třeští.“ Tak pravil, a jak bylo svrchu řečeno, opustiv hrad Vyšehrad, přebýval ve vsích v jeho sousedství, rozpačit v nejistotě obojetné Štěstěny.

pNumftt_1_541 Avšak mezitím zvěst, jsouc rychlejší větru a blesku, po všech hradech se šíří a různými hlasy je plní, v lidu pak po vší zemi se rozhostí veliký zmatek. Neboť mnozí, kterým chyběly dobré vlastnosti, majíce radost z novot, běhali sem a tam po vsích a plenili je; čekali, co z těch zmatků nakonec vzejde. Ale jiní, kteří byli smýšlení ušlechtilejšího a čistší víry, zamířili ke knížecímu sídlu v hradu Praze. Co měli činiti? Ne nevědomky se vrhali do otevřené jámy a chtěj nechtěj šli za nejistým osudem knížete Bořivoje. Ten je vlídně přijal a zavázal přísahami a mnohými sliby; svěřiv pak je předáku Hrabišovi, téhož dne se odebral spolu s jinými do bezpečnějších hradeb hradu Vyšehradu. Odtud se zas ubíral ráno na Boží hod o první hodině do Prahy a byl přivítán velikým procesím duchovenstva; slyšel tam mši a opět se vrátil do již řečeného hradu.

[scroll to TOC]
XXX.

pNumftt_1_542Téže noci Ota, bratr Svatoplukův, a předák Vacek, přišedše z hradu Hradce [Králové] s třemi šiky bojovníků, položili se táborem u potoka Rokytnice. Ráno pak stanuli před hradem Vyšehradem [301v] a obsadili všechny cesty dokola strážemi, takže nikdo nemohl ani vyjíti, ani vejíti Bořivojovi na pomoc. Kníže Vladislav se totiž již předtím rozhodl slaviti slavnost Narození Páně v řečeném hradu Hradci. Ale poněvadž se měl zatím na vyzvání krále Jindřicha v oktáv Božího hodu zúčastniti sněmu králova v Řezně, přikázal předáku Vackovi, aby Otovi, jejž byl na svátky pozval, co nejpečlivěji připravil hody, kdežto sám pospíchal, aby vyplnil rozkaz králův. Na hradě Plzni zůstal s ostatními předáky dva sváteční dni; třetího dne však, zvěděv, co se děje v hradu Praze, odložil a nechal stranou splnění rozkazu králova a o svátku svatého Jana apoštola a evangelisty (27. prosince) přikvapil s těmi, kdo byli s ním při dvoře, před zdi dříve řečeného hradu, ale nalezl brány zavřené, viděl i branný lid, jenž hotov byl dát se s ním v zápas. K těmto se mluviti jal, jak na hradbách vysoko stáli, takto: „V pokoji k vám přicházím, poznejte mne a otevřte brány svému pánu.“ Když nikdo k těmto slovům knížete neodpověděl, rozhněvav se velmi a zle jim pohroziv, obrátil se na cestu přes potok Brusnici. A jakmile vystoupil na vrchol kopce, uzřel zdaleka v poli dlouhou řadu branného lidu, s nímž táhl Václav, syn Viprechtův, Bořivojovi na pomoc. A poslav jednoho z dvořanů, zkoumal, zda přicházejí nepřátelsky, či v pokoji. Sotva se však skrze posla obojí navzájem poznali, ulekl se řečený jinoch a ucouvl nejinak, než jako by šlápl na tuhého hada skrytého v křoví, a svolav své do jednoho hloučku, pravil: „Nemáme žádného volného místa k útěku a není tajno, že neradi podstupujeme los boje. Jenom o to se přičiňte, aby oni nepřestáli tuto bitvu bez pomsty.“ Řekl to, i rozvinuli praporec a volali Pannu Marii sobě na pomoc. Kníže však, z vrozené sobě poctivosti nenávidě vždy občanské války a málo si ceně volání nepřátel i jich samých, chtěl je minouti.

[scroll to TOC]
XXXI.

pNumftt_1_543Tu Dětříšek, syn Buzův, podnět zlého a podpalovač zločinu, pravil: „Jestliže tebe nehněte a nedotýká se křivda, jíž se na tobě dopustili lidé méně zdatní, aspoň nám povol, ať poznáš, zda jsme živé, či mrtvé tělo.“ Na to odpověděl kníže Vladislav: „Jestliže se to vykládá ne za čin nepřátelský, nýbrž za zbabělý, v tu chvíli poznáš, kolikrát ten můj meč tam znova a znova se zatne.“ A než to dořekl, chytiv štít, první daleko vyběhl ze zástupu, první se blýskal v nepřátelském šiku. A jako ježatý kanec, obklopený smečkou psů, tak kníže, obklopen jsa nepřáteli, jedny z nich podupe, druhé pokácí, až pak člověčí krví jsa potřísněn po celém těle, ztrativ jediného předáka Vacenu, jako vítěz se vrátil do svého tábora, již zřízeného u paty hradu Vyšehradu. Ozval se převeliký pokřik v táboře z radosti, že se jim kníže vrátil zdráv z boje.

pNumftt_1_544A jako had, jejž pastýř svou holí přerazí vejpůl, zdvihne hlavu a ztrativ ocas sotva se plazí, tak syn Viprechtův, ztrativ některé ze svého lidu a jiné maje těžce raněny, do strmých pražských zdí pln velkého zármutku vešel.

pNumftt_1_545A jako by to bylo znamení, všichni, kdož byli poraněni, vesměs zemřeli.

pNumftt_1_546Proč se divíme, že pro jediný zločin synů Pelopových Slunce skrylo a zastínilo své paprsky nad městem Argem, když mezi našimi sousedními hrady bylo napácháno tolik ještě horších zločinů? Neboť větší ukrutnost se páše v občanské válce, kde syn otce k boji a otec syna vyzývá k souboji, jiný vybízí svého rodného bratra k půtce, jiný bratra jako zajatého nepřítele poutá a olupuje, jiný svého příbuzného zabíjí, jiný svého přítele jako nepřítele vraždí; všude se ohavnost děje a kletý zločin páše. Ježíši, dobrý Pane, co trpíš u člověka a jak trpělivě čekáš, abys neměl těch, které bys měl trestati, jak zaslouží!

[scroll to TOC]
XXXII.

pNumftt_1_547Mezitím kníže Vladislav již dříve poslal napřed předáky Heřmana a Sezemu ke králi Jindřichovi, jenž právě tehdy slavil na hradě Bamberku vánoční svátky, a slíbiv mu pět set hřiven stříbra, pokorně ho prosil, aby mu ráčil buď sám, nebo skrze své zmocněnce vrátiti knížectví, jež mu bratr Bořivoj na podnět Viprechtův odňal. Král pak, nehledě ani k tomu, že byl toho času velmi rozhněván na Viprechta, více však ještě jsa roznícen touhou po řečených penězích, ihned svolal vojsko a počátkem roku od narození Páně 1110 dne 1. ledna vtrhl do Čech. A poslav napřed dva markrabí, Děpolta a Berengara, uložil jim, aby Bořivoj [61r] a jeho bratr Vladislav, učiníce příměří, rovněž biskup Heřman a syn Viprechtův a ostatní starší země české přijeli mu naproti do dvora biskupova ve vsi Rokycanech.

pNumftt_1_548Když tam podle rozkazu králova přišli, byl beze všeho slyšení jat Bořivoj a syn Viprechtův. Věc biskupa Heřmana byla však uznána za spravedlivou, neboť zlatem podmazal ruku královu. Potom byli všichni přívrženci Bořivojovi na rozkaz knížete Vladislava jednak zbaveni zraku a statků, jednak aspoň oloupeni o věci ze svého majetku. Ostatní, jimž se podařilo uniknouti této pohromě, utekli k Soběslavovi, synu krále [Vratislava], do Polska. Z oněch výše řečený Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců, byl jat a z rozkazu Vackova zbaven zraku a nosu. Rovněž byl dopaden jako účastník té vzpoury i Přivitan, jenž se zdál být starší v hradu Praze; tomu byl na záda přivázán veliký prašivý pes, opojený zkyslou jíchou, a on pak byl popaden za vousy a voděn třikrát okolo tržiště za štěkotu psa, který pokálel svého nosiče. Biřic přitom volal: „Takovou poctu si odnáší, kdo nezachová věrnost, slíbenou knížeti Vladislavovi.“ A před očima celého trhu byly mu na špalku uťaty vousy a byl vypověděn do Polska do vyhnanství.

[scroll to TOC]
XXXIII.

pNumftt_1_549Proto přece však nechybělo lidí nevěrných a rozsévačů nesvornosti, kteří mezi bratranci jedné mysli, Vladislavem a Otou, rozseli takové trní různic, že se jeden bál úkladů od druhého. Proto Ota, byv pozván od bratrance, bál se přijeti na svátky velikonoční a přijel až po velikonocích na třetí vyzvání ke dni 1. května, chráněn jsa strážemi svých bojovníků, k bratranci Vladislavovi do určené vsi, jež slove Týnec nad vršky. Tam celý den rokovali o rozličných věcech, a davše i přijavše navzájem přísahy, na oko se smířili.

pNumftt_1_550Poněvadž však týž Ota nám odňal tržní právo ve vsi Sekyř Kostele, jež nám, kteří sloužíme Bohu a svatému Václavu, dali k věčnému držení jeho otec a matka pro spásu svých duší, já, poslán byv jménem svých bratří [kapituly], žaloval jsem před knížetem a jeho předáky na Otu, že svíci svých rodičů, kterou by měl rozsvěcovati, zhasíná. A on odpověděl: „Já svíci svých rodičů [61v] nezhasínám, ale nechci, aby bylo v moci biskupově, co bylo dáno, jak vím, přímo vám. A nyní ne biskupovi ani žádné jiné osobě, nýbrž vám, kteří sloužíte Bohu a svatému Václavu, vracím řečené tržní právo.“ A tak Ota, vrátiv nám před knížetem a jeho předáky tržní právo, druhého dne zase odjel na Moravu.

[scroll to TOC]
XXXIV.

pNumftt_1_551Rovněž téhož roku dne 13. července bylo položeno obecné shromáždění všem předním mužům země české do dvora Sadské, jež leží uprostřed luk. Ota, byv k němu rovněž pozván, přišel neopatrně s nečetným lidem, spoléhaje silně na přísahy nedávno vzájemné dané i přijaté. A třetího dne, když již všechny věci byly skončeny, ráno vstav, nařídil žoldnéřům v táboře, aby si připravili své potřeby a byli hotovi k návratu. Sám pak se odebral do dvora, aby se rozloučil se svým bratrancem. Co se omeškávám mnohými věcmi? Proč nevyslovím spěšněji, co se bez prodlení stalo? Ihned byl jat Ota od knížete Vladislava, jako kdyby nejtišší beránek zajal nejlítějšího lva.

pNumftt_1_552Když na knížete jeho rádcové doléhali, aby dal Otu oslepiti, pravil: „Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi, jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil. Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství. Ale co jest statečnější nad statečného muže? Hle, statečný muž Ota si vykračuje mezi ozbrojenými četami, a spoután jsa okovy, šel s veselou tváří a s úsměvem v líci, jako by byl pozván na hostinu, až byl uvržen do vězení na hradě Vyšehradě. Tam prý řekl bojovníkům, kteří ho střídavě hlídali:

pNumftt_1_553 „Přátele lživých úst jest možná přirovnat k včele: Od úst kane jí med, však ostnem zadečku bodá. Taková byla i lest, jíž já byl, věřte mi, zmámen; avšak nutno je snášet, co přinese vrtkavý osud, tohle přec bratranec můj mi nedělá, toho si Vacek, člověk ničemný, přál, tak na podnět Prostějův činí. ty já – budu-li živ! Nyní však zkrotím se sám.“

pNumftt_1_554Potom [62r] zanedlouho, když byl přestavěn hrad Křivoklát v lese u řeky Mže, byl tam dán Ota k střežení branným bojovníkům skoro po tři léta.

[scroll to TOC]
XXXV.

pNumftt_1_555Téhož roku, kdy kníže Vladislav a všechen lid český s radostí a veselostí slavili narození svého patrona Václava, přibyl ke knížeti posel, jenž mu přinesl takovou zprávu: „Vy tu v pokoji a bezpečí hodujete, avšak tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí a lid jako kopu bídné žně loupí; já jediný stěží jsem utekl, abych ti to oznámil. Vydejte se spěšně na cestu, již zavřete své špižírny, opusťte hostiny, Mars vás volá do boje, zítra přibudou tisíce a tisíce ozbrojených nepřátel.“

pNumftt_1_556Oni, vstavše ihned od hostiny a rychle sebravše vojsko, setkali se s nimi na pravém břehu řeky Cidliny blíže vsi Lučice. Ale po druhé straně téže řeky postupovaly zástupy Poláků bez loupení a pálení, až dorazily blíže hradu Oldříše k toku řeky Labe. Odtud poslali ke knížeti Vladislavovi, lstivě vzkazujíce: „My nechceme vražedná vrhati kopí ani nejdeme bojovati, nýbrž tebe s tvým bratrem smířiti.

pNumftt_1_557 Pakli však výstrahám našim bys nechtěl popřáti sluchu, zítra přejdeme řeku a další bude potom. Amen.“ K tomu kníže Vladislav krátce odpověděl:

pNumftt_1_558 „Letos nebude mír, jak myslím, bez mnohé krve, neboť k jednání o mír přec ve zbroji nechodí nikdo. Přejdeš přes řeku sic, však po dalším nebude amen, přes řeku přejdeš sice, však bez trestu nepřijdeš nazpět. Vykonám další, co pravíš, ty vykonej další, co hodláš.“ A ihned, uvěřiv k své škodě lstivým slovům nepřátel, přebrodil se té noci před východem Slunce se svými přes řeku; i postavili se proti sobě na březích téže řeky. A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje, a poplenivše jej pálením a loupením a nabravše si nesmírné kořisti, položili se táborem u mostů zvaných Křivci. Naši však, poněvadž se té noci velmi unavili a nemohli se tak brzy přebroditi nazpět, stáli bezradní.

[scroll to TOC]
XXXVI.

pNumftt_1_559Jakmile však [62v] kníže Vladislav poznal, že byl obelstěn, a zpozoroval chabou náladu k boji u některých bojovníků, vzplanul rozhořčeným hněvem a ozvalo se v něm vědomí vlastní mužnosti; a jako mohutná polnice, jež podněcuje bojovníky do války, tak jeho řeč roznítí zmalátnělé mysli jeho lidu: „Čechové,“ pravil, „kdysi na zemi a na moři svou pověstí slavní, činy mužnosti výteční, vítězstvími proslulí, nyní se vám ještě za živa posmívají vaši poplatníci, jimž jste vždy bývali postrachem, a vaši zemi plení. Či vám po boku visí meče dřevěné? Či jenom Poláci nosí meče železné? Nač máme ještě žíti? Té věčné pro nás i pro naše potomky hanby! Hle, z vašeho obilí je popel, z vašich příbytků se valí kouř až do oblak, oheň zuří po celém povrchu zemském, a přece ještě nepálí vašich srdcí, studenějších než led? Anebo jestliže vaše srdce chřadne, proč se aspoň nerozpálí žaludek, který již hladem zemdlívá, horlivostí po spravedlnosti? Což vás nedojme ženský pláč a nářek, jenž ostrými zvuky doléhá k hvězdným výšinám? Kdo neslyší s hořkostí v srdci úpění kojenců a lkání ženy těhotné nebo manželky unesené od pohanů? Kdo by potlačil pláč, když by viděl, jak jsou jeho nemluvňátka zabíjena jako bečící beránci nebo rvána od prsu matčina? A přece méně by to mělo boleti, kdyby tu bolest způsobili nepřátelé zdatnější. Na mou věru, i kdybych jenom tři štíty měl, neopominu dnes zkusiti obojetného štěstí válečného.“

pNumftt_1_560A hned kníže sám a s ním celé vojsko, jak každý stál na břehu, již nehledali brodů, nýbrž jeden přes druhého vyskočili a plavali přes řeku, přáli si umříti za vlast. Síly jim dodávala bolest a příkoří jim způsobené; spěchali, aby, jak jen mohli, třeba s nasazením života, zmařili radostné vítězství nepřátel. Ale často řečený polský kníže druhého dne, přešed potok Trutinu – neboť se nedá všude přejíti – kázal, aby ti, kdo nesli kořist, a všichni nemocní šli napřed. Sám však se postavil na místě pro sebe k boji příznivém [64r] s lehkou jízdou, jsa připraven k odporu na obranu svých.

pNumftt_1_561Když to viděl Dětříšek, syn Buzův, o němž jsme výše učinili zmínky, poodešed s bojovníky, kteří mu stáli po boku, na jedno místo, pravil k nim: „Bratří moji a spolubojovníci! Kdokoli z vás má v svém těle jen nějaký kousíček masa nesmělého nebo smrti se bojícího, musí jej buď dříve odříznouti, nebo nyní z našeho voje odejíti. Neboť nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví, jak je krásné zemřít ve zbrani.“ A vida, jak jejich mysli jsou čilé k boji – bylo s ním asi sto mužů – jako vlk, který tajně z úkrytu hledí se vrhnouti na stádo, tak on znenadání prudkým útokem napadl z nekrytého boku nepřátele. Když tam padlo skoro tisíc odpůrců, hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdo se mu z pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých. Čechové však, kteří se dali v boj přímo čelem, žel, obrátili se na nezvyklý útěk a Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka více než občanská. A tato porážka se udála dne 8. října a padli tam bratři Nožislav a Držikraj, synové Lubomírovi, a jiných přemnoho.

[scroll to TOC]
XXXVII.

pNumftt_1_562ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1111

pNumftt_1_563Úsilím královny Svatavy o smír mezi jejími syny, prostřednictvím biskupa Heřmana a též přímluvou Vacka, správce knížecího dvora – ač to nebylo k jeho vlastnímu prospěchu – bylo dosaženo, že kníže Vladislav povolal svého bratra Soběslava zpět z Polska a udělil mu hrad Žatec s celým krajem k němu náležejícím.

[scroll to TOC]
XXXVIII.

pNumftt_1_564ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1112

pNumftt_1_565Podle ustanovení bývalých králů a na příkaz krále Jindřicha IV. [V.] poslal kníže Vladislav svého synovce, Břetislavova syna a jmenovce, se sborem tří set štítonošů do Říma. Ale poněvadž král vyjel již dlouho předtím, řečený jinoch, přešed se svými bavorské Alpy, zastihl krále ve městě Veroně[note] a slavil tam s ním letnice. V měsíci srpnu [302r] vjel král do Říma s ohromným množstvím lidu rozličných národů a jazyků, [64v] aby přijal císařské odznaky podle obyčeje králů. A protože tento král kdysi povstal proti svému otci, papež Paschalis, pokládaje ho proto za bezectného, nechtěl vyhověti jeho přání. Král ho dal ihned zajmouti, a nasadiv mu meč na hrdlo, jal se mu hroziti smrtí. On se však ze strachu před smrtí podrobil jeho vůli a třetího dne, když se mezi sebou smířili, byl král za příznivého souhlasu všeho lidu římského a duchovenstva prohlášen a pomazán za císaře a rozmnožitele říše. Druhého dne poslal nový císař otci apoštolskému tak veliké dary, že snad mohly svou velikostí stačiti lidské dychtivosti. Když se tak stalo, vrátil se císař do Bavor a našinci šťastně dorazili zpět do vlasti.

[scroll to TOC]
XXXIX.

pNumftt_1_566ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1113

pNumftt_1_567Od některých lidí, kteří rádi donášejí věci liché a nejisté, doneslo se Soběslavovi, že ho chce jeho bratr, kníže Vladislav, zajmouti, a to z návodu a rady předáka Vacka. On jim odpověděl: „Buď já umru, nebo ten, kdo takové věci osnuje, umře dříve, než já budu zajat.“ A v donesené zprávě mohl tušiti pravdu tím spíše, že v tu hodinu přišel k němu posel, volající ho k bratrovu dvoru. Tu on, vzav s sebou na tři sta bojovníků, s několika málo muži přišel ke dvoru bratrovu; ostatním kázal, aby stáli ve zbrani ve vzdálenosti ani ne jednoho honu. Pak kníže, pozdraviv bratra a poobědvav, jel napřed a poručil bratru, aby přijel za ním na hrad Vyšehrad; byliť jenom asi deset honů daleko od hradu. Tu Soběslav, poslav pro předáka Vacka, žádal ho, aby s ním šel, že si cestou spolu pohovoří. Když si potom chvilku na cestě porozprávěli, byl napaden z obou stran a zezadu předák Vacek, neopatrný a nevinný, a trojí smrtelnou ranou mu vojáci probodli prsa. Stalo se v měsíci červnu v den čtrnáctý před jeho koncem. [note]

pNumftt_1_568I vydal se Soběslav, vrátiv se k svým lidem, ihned na cestu, chtě se přes Srbsko odebrati do Polska, neboť se velmi bál přítomnosti svého bratra. A když přešel les, přijel mu naproti Erkembert, správce hradu Donína, z úskočného Srbska, plný lsti, a předstíraje mu přátelsky mnohé věci, sliboval mu, že by mohl milostí císařovou dojíti ve všem svého práva, kdyby se k císaři osobně dostavil; i zval ho naoko snažně, aby s několika muži vjel k němu do hradu něco pojísti; [65r] neboť tou dobou byl řečený hrad v moci císařově. Potom dal za oběda pomocí branného lidu zavříti za hostem vrata a po několika dnech poslal ho spoutaného do Saska na jeden velmi pevný hrad jménem…[note] a odevzdal ho svému duchovnímu Oldřichovi, aby ho střehl. Když viděli vojíni z družiny, že byl jejich pán úkladně zajat, někteří se rozprchli do Polska, druzí se vrátili do Čech.

pNumftt_1_569 Když však uplynul měsíc, tu z milosti Ježíše Krista byl Soběslav od řečeného duchovního vysvobozen, a to takto: po provaze, přivázaném k sloupu mezi mřížemi hořejšího stavení, spustil se v koši přes zeď a po témž provaze unikl i ten duchovní s jakýmsi bojovníkem Konrádem, synem Řivinovým, jenž se postaral, byv též do věci zasvěcen, aby té noci pode zdí stáli koně; a jako ptáček vypuštěný z klece prchá a ulétá zpět do lesa, tak oni rychlým útěkem vyváznuvše zamířili do Polska.

pNumftt_1_570Téhož roku v prosinci propustil kníže Vladislav svého bratrance Otu z vězení a navrátil mu polovici celé země moravské, kterou kdysi míval po smrti svého bratra Svatopluka, s tamějšími hrady.

[scroll to TOC]
XL.

pNumftt_1_571ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1114

pNumftt_1_572V měsíci květnu na rozkaz pana Oty byli Prostěj a jeho zeť, jenž slul „tichý Vacek“ – o nichž jsme výše mluvili – oba zbaveni zraku.

pNumftt_1_573Téhož roku Soběslav, vzav s sebou něco Poláků, přijel ke hradu Kladsku a zkoušel mnohými prosbami a sliby, zda by mu obyvatelé otevřeli brány hradu. Protože však nechtěli svoliti, nýbrž zmužile odporovali, řečený mladík, hněvem jsa roznícen, dal zapáliti palác stojící blízko hradby. Když pak se obrátil vítr, chytilo nahoře na věži podsebití, jež právě poněkud přečnívalo přes hradbu. Tím byli obyvatelé hradští velmi poděšeni, a zoufajíce již nad zachráněním, žádali, aby jim byla podána pravice míru, jen když bude každý zachován při životě. Když jim byl mír povolen a oni jen tak stěží vyvázli z nebezpečenství smrti, byl celý hrad spálen a z kořene vyvrácen.

[scroll to TOC]
XLI.

pNumftt_1_574ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1115

pNumftt_1_575V měsíci lednu poslal kníže polský Boleslav svému ujci Vladislavovi prosebný list, psaný v tato slova: „Budou-li platiti u tebe mé [65v] prosby a vymohou-li tvému rodnému bratru Soběslavovi stav odpuštění, myslím, že pouto našeho míru a přátelství bude pevné a stálé. Neboť kdybych se u tebe přimlouval za nepřátele, jistě bys měl to učiniti; neslušelo by mně nyní tím spíše prostředkovati, abyste svorní byli vy, jež matka pod týmž srdcem nosila v životě? Vždyť svatému Petru, když se dotazoval, zda má odpustiti bratru, zhřeší-li sedmkrát za den, řekl Pán: ,Ne až do sedmikrát, ale až do sedmdesáti sedmkrát.‘ Tímto příkladem se tedy učíme, že máme svým bratřím odpouštěti tolikrát, že by se oni nemohli dopustiti ani tolikera hříchů proti nám.“ Kníže Vladislav, byv těmito příklady a prosbami přiměn, spíše ještě vrozenou sobě láskou k bratru pohnut, obnovil – bylo to v měsíci březnu – bývalou přízeň k němu a dal mu hrad Hradec [Králové] a celý okolní kraj se čtyřmi hrádky.

pNumftt_1_576Téhož roku v měsíci červenci se sjeli kníže Vladislav, jeho bratr Soběslav a bratranec Ota při toku řeky Nisy s knížetem polským Boleslavem k umluvenému sjezdu, a davše i přijavše mezi sebou přísahy, potvrdili smlouvy míru. Druhého dne vyměnivše si navzájem nesmírné dary, vrátili se veselí do svých domovů.

pNumftt_1_577Zatím Oldřich, syn Konrádův, podlehl neodvratnému osudu; a poněvadž mladší jeho bratr Litolt již předtím sešel z tohoto světa a jejich synové byli ještě v mladistvém věku, udělil kníže Vladislav celou tu zemi, kterou někdy držel otec obou řečených bratří Konrád, i s jejími hrady svému rodnému bratru Soběslavovi.

[scroll to TOC]
XLII.

pNumftt_1_578ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1116

pNumftt_1_579Přední muži lidu uherského, jenž byl silou mohutný, statky bohatý, válečnou zbraní přemocný a stačil k boji s kterýmkoli králem na světě, poslali po smrti svého krále Kolomana ke knížeti Vladislavovi, aby s nově nastoleným jejich králem Štěpánem obnovil a utvrdil starodávný mír a přátelství. Kníže, vyhověv jejich žádosti, slíbil, že se přičiní o zachování míru. Přijeli k potoku Olšavě, jenž dělí panství panonské [uherské] a moravské. A již lid uherský, nesčíslný [66r] jako písek mořský nebo kapky dešťové, pokryl na poli Lučsku celý povrch zemský jako kobylky. Kníže však se položil táborem na druhé straně řečené řeky. Ale, jak praví Písmo: „Běda zemi, jejímž králem jest dítě,“ přední muži její, z vrozené pýchy pobloudivše, k smírným slovům knížete poslali odpověď více k sváru vyzývající nežli políbení míru přinášející. Proto kníže odmítl toho dne jíti k rokování. Oni však, těžce to nesouce a něco jiného v tom tušíce, kázali třem branným plukům, jež nazývají nájemné, aby vytáhly ven z ležení a na svou obranu se postavily na protějším břehu řeky. Kníže pak, maje za to, že vytrhly do boje, kázal svým, aby se chopili zbraní; a než to dořekl, přešli proti nim přes pomezní řeku.

pNumftt_1_580Ihned byla svedena nenadálá, neblahá a předem nerozmyšlená bitva, krutá a krvavá. V ní padl dne 13. května, statečně bojuje, syn Stanův, o němž jsme se výše zmínili, jménem Jiřík, správce hradu Žatce, bojovník velmi statečný, s jinými předními muži z téhož hradu. Ale když se jiní dali na ústup, byl i kníže sám stržen na útěk. Ota a Soběslav, majíce čtyři silné šiky a přibravše rovněž čtyři udatné zástupy z Čechů, obešli pahorek, jenž je právě odděloval, a náhle prudkým útokem udeřili na uherský tábor, kde král i jeho předáci s biskupy seděli, nic nevědouce o svedené bitvě, pili a hodovali skvostně. Nač se o tom šířiti? Kdyby nebyl arcibiskup Vavřinec s králem hodně rychle utekl, nebyl by ani on ušel nebezpečenství smrti. Vskutku zahynulo tam tolik panonských [Uhrů], urozených i neurozených, kolik prý jich nezahynulo ani za časů svatého Oldřicha u řeky Lechu.

pNumftt_1_581Ony pak výše řečené pluky nájemné, jež i proti našemu knížeti nabyly v bitvě převahy, spatřivše při návratu ze seče, jak jedni z jejich vojska byli zahnáni na útěk, druzí že jsou hromadně pobiti a že nepřátelé v jejich táboře řádí, daly se na hanebný útěk. A když je zdaleka spatřili v táboře králově – byl totiž tábor již položen v polích za Běliným mostem – myslíce, že je stále ještě stíhají šiky nepřátelské, zděsili se a na útěku se jich ještě více utopilo v řece [66v] Váhu. Naši pak, dobyvše vítězství, postavili si na tu noc stany v jejich táboře a bojovníci ukořistili uherské poklady, totiž báječné množství zlatých a stříbrných nádob, lid pak k potřebě vlastní si rozebral ostatní zboží.

[scroll to TOC]
XLIII.

pNumftt_1_582ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1117

pNumftt_1_583Dne 3. ledna ve čtvrtek, již v nešporní hodinu, bylo veliké zemětřesení, mnohem však větší v krajinách lombardských. Neboť

pNumftt_1_584 v době, kdy Heřman vládl, jsa biskupem kostela v Praze, Silvestr svěcením svatým byl povýšen na úřad kněžský. jak jsme se doslechli z pověsti, mnoho stavení se tam sesulo, mnoho hradů zbořilo, mnoho chrámů nebo kaplí se zřítilo a množství lidí zasypalo.

pNumftt_1_585Téhož roku zemřela Božetěcha, jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých, v den třetí a dvacátý v lednu. Rovněž téhož roku a za věčného kralování Pána našeho Ježíše Krista, v jehož rukou jsou srdce králů, rozpomněl se z jeho milostivého vnuknutí kníže Vladislav na svého bratra Bořivoje, nad jehož utrpením a bídou se slitoval Hospodin, shlédnuv již na jeho pokoru z trůnu hradu nebeského. A protože nad kým se Bůh slituje, nad tím nemůže se neslitovati i člověk, hned řečený kníže, byv již božským pokynem ponuknut a čině vše podle rady biskupa Heřmana, poslal v měsíci prosinci pro svého bratra Bořivoje a povolal ho zpět z vyhnanství; a dav mu dostiučinění a poddav se sám pod jeho panství, dosadil ho znova na knížecí stolec. Jaký div budí dobrotivost knížete! Ale ještě více podivu zasluhuje jeho umírněnost, neboť ho ani světská hodnost neblaží, ani pozbytí vznešené pocty nermoutí.

pNumftt_1_586 Knížete těšilo stejně, když vláda mu dána neb vzata. Zdali kdo, pověz mi, prosím, kdy o něčem takovém slyšel? Kéž by to byl slyšel král panonský [uherský] Koloman, kdyby byl naživu, jenž z obavy, aby po něm nepanoval jeho bratr Almuš, jej i jeho syna zbavil mužství i zraku! Bořivoj pak nejsa nepamětliv přijatého dobrodiní, udělil svému bratru polovici svého knížectví, ležící od řeky Labe na sever, a byl též, ač mladšího, ve všem poslušen, a vždy ho ctí předcházeje, nic nečinil bez jeho rady.

[scroll to TOC]
XLIV.

pNumftt_1_587ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1118

pNumftt_1_588V měsíci [67r] září byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala! Neboť kdežto jindy, ač se to málokdy stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupila voda přes deset loket nad most.

[scroll to TOC]
XLV.

pNumftt_1_589ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1119

pNumftt_1_590Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.

[scroll to TOC]
XLVI.

pNumftt_1_591ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1120

pNumftt_1_592Nyní, milená Múzo, svůj ret hleď zadržet prstem.

pNumftt_1_593I když dobře to víš, měj rozum a neříkej pravdu, chceš-li mít rozum jak já, jen kratičce jediné řekni:

pNumftt_1_594„Opět Bořivoj kníže byl z výšin knížectví svržen.

pNumftt_1_595Proveden byl ten čin v den šestnáctý měsíce srpna.“

[scroll to TOC]
XLVII.

pNumftt_1_596ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1121

pNumftt_1_597Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíce: březen, duben a květen.

pNumftt_1_598Téhož roku kníže Vladislav znova vystavěl hrad Donín; rovněž i hrad Podivín, stojící na Moravě na řece Svratce.

[scroll to TOC]
XLVIII.

pNumftt_1_599Téhož roku vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Uslyšev o tom kníže Vladislav, vzal s sebou tři čety vybraných bojovníků, přepadl znenadání hrad a dobyl ho. Při prvním útoku byli tam raněni šípy ze zdi vystřelenými ne však smrtelně, dva bojovníci knížecí, Oldřich, syn Vacemilův, a Olen, syn Boršův. A není pochyby, že by byl kníže hned dal zvěšeti všechny Němce v tom hradě zajaté, kdyby [67v] nebyl právě přijel hrabě Albrecht, jenž je snažnými prosbami a vrozenou sobě obratností zachránil.

pNumftt_1_600Zima toho roku byla silně větrná a teplá a byly veliké povodně.

[scroll to TOC]
XLIX.

pNumftt_1_601ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1122

pNumftt_1_602Dne 24. března bylo zatmění Měsíce o půlnoci; byly právě židovské velikonoce.

pNumftt_1_603Téhož roku

pNumftt_1_604 Heřman, svatý ten muž, jenž světlem moudrosti zářil, stižen byl osudem svým v den třináctý před koncem září [note] v neděli již na úsvitě v svátek Lamberta biskupa a mučedníka. Jeho svátek, dokud žil, velmi zbožně slavil, protože pocházel rodem z první osady Maastrichtu[note] a též z Lotrinska, právě jako on. Jsa v řadě biskupů devátý, spravoval tento kostel dvacet dva roky šest měsíců a sedmnáct dní. Byl to muž sličný, u těch, kdož ho neznali, strach vzbuzující, k domácím přívětivý, jakostí mravů nevyrovnatelný, a jsa svící svítící v světě a hořící, ne pod kbelec postavenou, nýbrž na svícen, osvěcoval srdce nevěřících slovem učení i příkladem. Ač mezi jeho dobrými skutky vynikají ještě velmi mnohé jiné, které by stály za zmínku, přece je opomíjíme bez dotčení, kvůli lidem nynější doby, kteří, ač nečiní sami nic dobrého, věřiti v dobré skutky jiných, slyšíce o nich, se zpěčují.

pNumftt_1_605Nicméně však ať se zdá nemístným, povíme-li v obráceném pořádku, co jsme měli pověděti dříve. Neboť řečený biskup cítě, jak se jeho nemoc zhoršuje, a vida několik služebníků státi u svého lože, povzdechl si, řka: „Tajemství mé mě moří, tajemství mé mě moří“ a umlkl. Oni stáli zaraženi a hleděli jeden druhému v tvář mlčky. A po chvíli biskup opět otevřel ústa a pravil: „Kdysi, dokud jsem byl ještě zdráv, měl jsem toto říkati na kazatelně, co nyní jsem nucen přiznati v posledním dechu svého života. Vyznávám se totiž, že já hříšník jsem nekáral spoluhřešící z jejich hříchů a že jsem mocné, kteří nespravedlivě činili a chybovali, nejen ctil, ale i miloval, ač jsem je měl napomínati, a když neposlechli, stíhati klatbou. Neboť když zemřel Břetislav Mladší, nad nějž nebylo ani nebude knížete lepšího, vzkvetla v této zemi nepravost, vypučela [68r] pýcha, rozbujel podvod, klam a nespravedlnost, a já stále lituje, litoval jsem, že mi nebylo popřáno zemříti s dobrým knížetem. Běda mi, že jsem mlčel, že jsem lid odpadlý od víry nevolal zpět a že jsem mečem klatby nebojoval za Krista, nýbrž strpěl jsem, abych se sám i lid křesťanský poskvrnil dotykem ruky s národem nesvatým, jakož psáno jest: ,Kdo se dotkne nečistého, nečistý bude‘ a ,Kdo se dotkne smůly, pomaže se od ní‘ nebo ,Jaké jest srovnání Krista s Belialem?‘ Odpadlým [302v] lidem nazývám Židy, kteří z naší nedbalosti upadli po křtu zase v židovství. Proto se velmi bojím, aby mi to Kristus nevytýkal a neuvrhl mne do hlubiny pekelné. Neboť v tichu dnešní noci jsem slyšel hlas řkoucí: ,Tys nevystoupil naproti ani jsi nepostavil hradby před domem izraelským, abys obstáti mohl v boji v den Páně. A nechal jsi stádo Páně, ne zlatem, ani stříbrem, nýbrž drahou krví Kristovou vykoupené, skrze jednu prašivou ovci poskvrniti a z království nebeského vyloučiti.‘ Ach, já bídný, jaký chtěl bych býti, jak býti rozdílný od toho, jaký jsem kdysi býval! A nyní se sám sobě nelíbím, protože vidím, že jsem málo dobrého učinil.“ Domluvil, a ihned, jak jsme svrchu se zmínili, duše mu vylétla z těla a zmizela v ovzduší širém. Po něm, desátý v řadě, byl zvolen biskupem Menhart.

[scroll to TOC]
L.

pNumftt_1_606Téhož roku v březnu se vrátil předák Vznata z Jeruzaléma a též z Galacie[note] a téhož roku dne 16. října zemřel.

pNumftt_1_607Také byla toho roku hojná úroda medu a vína, i osení dosti pěkně vzrostlo, ale zrno v klasech nebylo bohaté. Po tom roce přišla teplá zima, takže příštího léta jsme neměli ve skládkách ledu.

[scroll to TOC]
LI.

pNumftt_1_608ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1123

pNumftt_1_609V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli. Předák Dlúhomil zemřel již za návratu dne 8. července. Podobně i Bertold, služebník mého syna Jindřicha, zemřel dne 6. srpna.

pNumftt_1_610 Nemohu vyjádřit písmem – vždyť slzy mi nedají psáti – jaká vášeň neb svár těch bratří jednotnou mysl vyštval v strašlivý hněv jak dvojici zuřivých býků. Neboť kníže Vladislav, [68v] dav se pohnouti hrozným hněvem proti bratru Soběslavovi, v měsíci březnu zdvihl zbraně a vypudil ho se všemi jeho lidmi z Moravy a vrátil Konrádovi, synu Litoltovu, jeho dědictví. Avšak čtvrtinu té země, kterou měl údělný kníže Oldřich, bratr řečeného Litolta, přidal Otovi, bratru knížete Svatopluka. Soběslav pak, prchaje od tváře svého bratra, navštívil císaře ve městě Mohuči, ale málo pochodil se svou věcí, protože bez peněz marné jsou u všech králů číkoli prosby a oněmí spravedlnost zákonů. Tu, jako vlk, jenž s otevřenou tlamou napadne stádo a marně lapaje, když nic nechytí, svěsí ocas a vrátí se do lesa, tak Soběslav, nepořídiv u císaře, odebral se k Viprechtovi a pobyl u něho sedm měsíců. Potom v listopadu odjel do Polska. Kníže Boleslav ho poctivě přijal do svého domu.

pNumftt_1_611Jeho manželku, dceru vévody Almuše, pak radostně uvítal Štěpán, král panonský [uherský], maje se k ní jako k své příbuzné.

pNumftt_1_612A v postě skoro po celém světě vzdušné moci v podobě přečetných hvězd, ač nepadaly, přece jako by byly padaly na zem; podobně tomu praví Pán v evangeliu: „Viděl jsem satana jako blesk padajícího z nebe.“

[scroll to TOC]
LII.

pNumftt_1_613Toho roku byla bohatá úroda obilí, ozimu i jaře, toliko kroupy uškodily na mnohých místech; medu bylo hojně v rolnických krajinách, velmi málo v lesnatých. Zima byla velmi tuhá a sněhu mnoho.

pNumftt_1_614Na sklonku již tohoto roku vymřel rod markrabího Deda a císař Jindřich IV., pokládaje markrabství řečeného Deda za osiřelé, dal je pod moc Viprechtovi. Ale v Sasku byl jakýsi Konrád, pocházející z rodu téhož Deda, k jehož ruce právem to markrabství náleželo; proto vévoda Lotar a jiní Sasové velmi se rozhněvavše na císaře, zdvihli válku proti Viprechtovi.

[scroll to TOC]
LIII.

pNumftt_1_615V téže době kníže Vladislav a Ota, sebravše vojsko z Čech i z Moravy, jak jim kázal císař, a prošedše lesem, položili se táborem za hradem Hvozdcem proti již řečenému vévodovi, avšak arcibiskup mohučský a hrabě Viprecht stáli u řeky Muldy [69r] s vojskem těžce ozbrojeným. Sasové však, majíce tábor uprostřed vklíněn, dělili je od sebe a nedopustili, aby se jejich protivníci spojili. Tehdy kníže český a Ota vzkázali Sasům: „My jsme se nechopili zbraní proti vám ze zpupnosti, nýbrž na rozkaz císařův jsme přišli na pomoc arcibiskupu mohučskému a hraběti Viprechtovi. Ale poněvadž zde nejsou ti, kdo by měli zde býti a svésti první boj, ustupte aspoň vy nám z místa, abychom měli důvod k návratu, totiž že vy jste ustoupili a my že jsme stáli a čekali na ně na umluveném místě.“

pNumftt_1_616Na to odpověděl vévoda Lotar: „Divím se, že vy, mužové opatrní, nechápete zjevné lsti, jež vás svedly k tomu, abyste pozdvihli zbraně proti nám nevinným. Což myslíte, že nějaké úmysly arcibiskupa mohučského Adalberta jsou prosty lži? Což jste ještě nezakusili jeho attické chytrosti? Tak tedy, tak málo znáte Viprechta, druhého Ulixa, který je s tímto biskupem udělán na jedno kopyto? Proč nejdou sami pozdraviti nás, kteří jim rádi pozdrav oplatíme? Arciť je bezpečnější čekati opodál, než zblízka boj svésti a hojiti se na cizí útraty. Věru i chorýma očima dovede každý prohlédnouti, co oni svými pletichami strojí. Vědí to a dobře tomu rozumějí, že vítězství nad Sasy bude umožněno jen velikými vašimi ztrátami; jestliže však se nám podaří mocně zvítěziti, budou moci snáze vpadnouti do Čech, které budou zbaveny svých obhájců. Tomu chce císař, k tomu radí arcibiskup mohučský. Takhle si vždy váš švagr Viprecht z Čechů dělá přátele. Vždyť nedávno tvého bratra Soběslava kvůli tobě vyhnal do Polska, ale jen naoko, a jestliže se brzy k témuž Viprechtovi nevrátí, nechť se mi více nevěří. Vězte však, že my jsme spíše hotovi utkati se bojem než vám ustoupiti z místa.“ Čechové, uslyševše to a lstivým slovům lehkověrně uvěřivše, zpustošili jen krajinu kolem hradu Míšně a vrátili se domů, když Slunce dlelo v 15. části znamení Střelce (1. prosince).

[scroll to TOC]
LIV.

pNumftt_1_617ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1124

pNumftt_1_618Dne 12. února Heřman, bratr Vilémův, a Lutobor, syn Martinův, vydali se na pouť do Jeruzaléma.

pNumftt_1_619Téhož roku také Bořivoj kníže, když vzešel den února druhý, [69v] vyhnanec v uherské zemi, jsa zproštěn tělesné schránky, odchází k Ježíši Kristu, jejž čistou myslí vždy ctíval, s kterým v nebeském dvoře se nyní raduje širém. Po všech v pozemském žití a na světě přestálých strastech, které v cizině snášel, jsa psancem patnácte roků, z těchto pak plných šest let byl v trapném žaláři zavřen, dvakrát byv povýšen na trůn, proč dvakrát z něho byl svržen, není volno mi zkoumat neb líčiti takové věci. Ví to jen Bůh, jenž vše řídí a tvoří, co stvořeno bylo. Čtenáři nechť jen řeknou: „ať dřímá Bořivoj kníže nyní, kde pobožným duším jest údělem na věky pokoj.“

pNumftt_1_620Pohřben byl v hlavním sídle Praze dne 14. března – rok byl tehdáž přestupný – v hlavním kostele svatých mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha v kryptě svatého Martina biskupa a vyznavače.

[scroll to TOC]
LV.

pNumftt_1_621Téhož roku také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Ten [Podiven] byl služebník a nerozdílný druh v práci a strasti svatého Václava mučedníka, o jehož skutcích v Životě téhož svatého dostatečně se vypravuje těm, kteří chtějí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř, šestý této stolice biskup, rozšiřuje větší kapli u svatého hrobu řečeného patrona, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti řečeného jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad.

pNumftt_1_622Dne 6. dubna na Boží hod velikonoční poslal císař Jindřich IV. listy ke všem knížatům a biskupům své říše a poručil, aby se beze všech výmluv dne 4. května na hradu Bamberce shromáždili u jeho dvora.

[scroll to TOC]
LVI.

pNumftt_1_623Zatím Soběslav, bratr našeho knížete, opustiv Polsko se všemi svými lidmi vydal se na cestu k vévodovi saskému Lotarovi, doufaje, že dosáhne rady i pomoci takového muže. Byl od něho s poctou pohostinně přijat a dosáhl [63r] žádané útěchy, v niž doufal. Jakmile totiž řečený vévoda zvěděl, že kníže český dlí u dvora královského, vypravil posla se svým hostem k císaři, vzkazuje: „Královské moci a císařské hodnosti přísluší, aby milostivě přispěla těm, kdo křivdu trpí, a proti těm, kdo ji činí, královsky zakročila se spravedlivou tvrdostí. Příklad této milosti a důkaz knížecí přísnosti dáte nám i všem národům, jestliže, učině tomuto nevinnému muži a křivdu trpícímu Soběslavovi spravedlnost, smíříš ho s jeho bratrem.“ Nad tím se císař velmi rozhněval, a rozhlédnuv se po všem svém sboru, pravil: „Hodně po pansku mluvil ten markrabí; sám nám křivdu činí, a žádá, abychom mstili křivdu. Neboť přísluší-li mi, jak sám přiznává, pomstíti cizích křivd, proč bych dříve nepomstil křivd svých? Či může býti která křivda větší než ta, že on, ač byl povolán, nepřišel do našeho sněmu? Tedy nechť každý, koho hryže horlivost po spravedlnosti a tato křivda, slíbí nyní věrnost na svaté ostatky, že zdvihne svou zbraň a potáhne za mnou po svátku svatého Jakuba apoštola do Saska.“ Všechna knížata přisvědčila a schválila to, i zavázala se přísahou k válce proti Sasům podle rozkazu císařova.

pNumftt_1_624V týchž dnech zemřel zeť krále Vratislava Viprecht, o němž jsme výše dosti často vypravovali. Soběslav vida, že štěstí a královy peníze více přejí jeho staršímu bratru, obrátil se k synu Viprechtovu, aby utěšil svého synovce ze smrti otcovy. A odtud poslal ke knížeti polskému předáka Štěpána, neboť skrze něho prováděl všechny své záměry. Ten jeda lesem, jenž se prostírá mezi Saskem a Polskem, upadl mezi ozbrojené tlupy lotrů. Ti stojíce zdáli volali na ně: „Chceme vás ušetřit a slitovat se nad vámi, též život vám darujeme. Jděte v pokoji svou cestou, ale koně a všechno, co si nesete, nám nechte, vždyť je vás tak málo, že nemůžete mnohým odolati ani utéci.“ Štěpán jim neohroženě odpověděl: „Popřejte nám chvilku na rozmyšlenou;“ a když svolili, řekl předák: „Bratří a v posledním již osudu druhové, nebojte se nenadálé smrti! Neboť kdo nám bude lámati chléb svůj, dáme-li se na hanebný útěk? Aneb prodloužíme-li si hanebně život, [63v] kdo nám poskytne potřeb k živobytí? A nevíme ani, zdali nám ho ti barbaři dopřejí. Běda, nadarmo budeme pozdě litovati, že jsme mužně nepodlehli, až nás rozmanitě ztrýzněné, jednoho s uříznutým nosem, druhého zbaveného zraku, dají v pohádku a pověst všem národům.“ A tu oni jednomyslně pravili: „Umřemež, umřemež, ale hleďme, abychom neumřeli nepomstěni!“

pNumftt_1_625Když viděli pohané, že spíše chystají zbraně k boji než k útěku, udeřili na ně náhle. I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů. Byl mezi nimi kněz, jemuž poručili své duše. Ten, drže luk a toul, prchal; i spatřiv ho jeden z lupičů, že nemá zbroje na sobě, pustil se za ním. Kněz nemoha mu uniknouti, vystřelil nazad šíp a zasáhl koně doprostřed čela, i padl kůň a jezdec na koni přepadl. A tak ten kněz sám vyvázl a oznámil na hradě Hlohově, co se stalo. Správce toho hradu Vojslav, pospíšiv tam s četnými ozbrojenci, nalezl Štěpána polomrtvého uprostřed řeky Bobru, jak uvázl na síti. Barbaři totiž, uviděvše, že bylo mnoho jejich lidí zabito a někteří raněni, z veliké zlosti ho shodili do té řeky. Vojslav dal ho zdvihnouti i jeho druhy, ještě napolo živé, a donésti je na svůj hrad a tam Štěpán dne 1. června v neděli zemřel. Soběslav pak meškal tou dobou u syna Viprechtova, protože řečený hoch po smrti svého otce byl všude zle utiskován od nepřátel.

pNumftt_1_626Téhož roku v červenci kníže Vladislav dal svou nejstarší dceru Svatavu s nádhernou výbavou a se značným věnem za choť Fridrichovi, velmi proslulému muži mezi předními muži bavorskými.

[scroll to TOC]
LVII.

pNumftt_1_627Téhož roku moc Krista Boha a moudrost Boží, řídící vše na světě svou vůlí, ráčila milostí svou vyrvati tuto zemičku z osidel satana a jeho syna Jakuba Apelly. Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu po boku stojí a služby koná satan v lidské podobě. [70r] A tak ho svými lstmi strhl k takové smělosti, ba šílenosti, že onen ničemný zlosyn, povyšuje se nad svůj stav, zastával úřad místopána po knížeti; bylo to hrozné peklo pro lid křesťanský.

pNumftt_1_628Tento člověk, stav se po křtu zase odpadlíkem, dal v noci rozbořiti oltář, vystavěný a posvěcený v jejich synagóze, a vzav svaté ostatky, neostýchal se hoditi je do svého záchodu. Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby řečený kurvy syn nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata. Kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby u nich sloužil nějaký křesťan. „Amen, amen,“ pravím; čím se kdy provinil, všecko tímto chvalitebným činem odčinil a jméno věčné si získal.

pNumftt_1_629 Marie Magdaleno, ty zbožná Kristova služko, tobě vždy přináší pobožný lid své slíbené dary za to, že o tvém svátku byl vyrván ďábelskému nepříteli.

pNumftt_1_630Také téhož roku dne 11. srpna v jedenáctou hodinu denní bylo zatmění Slunce a po něm přišel veliký mor na skot, brav a vepřový dobytek, mnoho včelstev pomřelo a nedostatek medu byl veliký. Obilí ozimé vyhynulo i jaré, jen prosa a hrachu se urodilo.

pNumftt_1_631Téhož roku kníže Vladislav, muž přeslavný a ctihodný, slavil vánoce a Zjevení Páně [1125] ve vsi Zbečně. Potom, že byl nemocen, dal se převézti na hrad Vyšehrad a tam zůstal až do své smrti.

pNumftt_1_632Po této zimě na jaře přišly velmi prudké větry a trvaly celé čtyři čtvrti měsíce března.

[scroll to TOC]
LVIII.

pNumftt_1_633ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1125 Když Soběslav slyšel, že jeho bratr je těžce nemocen, poradiv se prospěšně se svými přáteli, ba již z vnuknutí a řízení Božího, vrátil se s celou svou družinou ze Saska a dne 2. února se zastavil v noci blíže hradu Prahy, v lese u kláštera břevnovského. Není známa příčina, co [70v] tím zamýšlel učiniti, neboť by nebyl hrdina takové povahy nerozvážně vstoupil do této země, kdyby nebylo bývalo některých předáků, na jejichž radu to tuším učinil. Vždyť téže noci se obrátil zpět a v skrytu obcházel sem a tam zemí, tu po lesích, brzy zase po vsích, nikomu nečině žádné násilí, nýbrž stále vyhledával přízeň svého bratra. A všichni Čechové prvního i druhého stavu ho milovali a jeho straně přáli, jediná kněžna a několik málo jejích straníků podporovali Otu. Ta všemožně usilovala o to, aby po smrti jejího muže došel trůnu Ota, poněvadž měl za choť její sestru.

pNumftt_1_634Nemoc knížete, víc a více se zhoršujíc, velmi zeslabovala jeho tělo. Zatímco přední muži země, zmateni jako ryby v kalné vodě a plni rozpaků v mysli kolísali ustrašeni, královna Svatava, matka knížete, poučena od přátel Soběslavových a z jejich návodu přišla navštíviti svého syna a mluvila k němu takto: „Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni k tvým kolenům a padám před tebou kvůli tvému bratru na svá již se třesoucí kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Líbí se totiž Bohu, jak sám řekl: ,Cti otce [303r] svého i matku,‘ abys vlídně vyslyšel mé stařenské prosby a abys této mé vrásčité a slzami skropené tváře, prosím, nezahanboval. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené, vidouc vás, kteří jste se za stejného stavu z mého lůna narodili a z Boží milosti dobře byli vychováni. Budiž dopřáno mně stařence, která musí brzy umříti, abych neumřela dříve, než mi Bůh poskytne útěchy v tomto mém zármutku, jemuž rovného není. Právem věru se rmoutím, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje. Kdopak by nevěděl, že košile je tělu bližší než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. [71r] Ten však, ten, jejž sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou. Onen však, jejž od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví.“

pNumftt_1_635Dořekla a plakala a svému synu nářkem úzkost působila. Když pak viděla, že také on slzí, dodala: „Milý synu, nelkám nad tvým pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt; ten, jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti.“ A syn s tváří politou slzami jí řekl: „Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z diamantu nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra.“

pNumftt_1_636Mezitím biskup kostela bamberského Ota, Kristův rytíř statečný, zvítěziv nad modlami Pomořanů a pokácev je, na zpáteční cestě navštívil knížete, chorobou již úplně zesláblého. Když mu kníže sebe a svou duši v svaté zpovědi poručil, biskup slavnostně prohlásil, že rozhřešení nelze dáti ani ho dosíci, dokud kníže neslíbí svému bratru pravý pokoj a zaručenou milost. Hned potom odjel řečený biskup, uloživ péči o duši jeho a věc smíru biskupu Menhartovi a zahrnut z štědrosti vpravdě knížecí hojnými dary; spěchal totiž, aby před Zeleným čtvrtkem dojel do svého sídla. Ihned bylo posláno pro Soběslava, a již se zjevně v lidu o to jedná, co se předtím potajmu strojilo.

pNumftt_1_637Když kníže moravský Ota, jenž stále byl knížeti po boku, poznal, co se děje, ze strachu, aby snad nebyl zajat, smuten se vrátil na Moravu. I smířil se Vladislav s bratrem o velikonočním týdnu ve středu. Po oktávu pak velikonočním dne 12. dubna v tu neděli, v kterou tehdáž bylo Milosrdenství Boží[note], dobrotivý a milosrdný kníže Vladislav za velikého pláče svých odešel ke Kristu a milosrdenství, jež vždy pro jméno Kristovo prokazoval chudým, došel ovšem od milosrdného Hospodina samého. Byl pohřben v kostele svaté Panny Marie, jejž sám vystavěl Kristu a jeho matce, hojně nadal všemi kostelními [71v] potřebami a založil tam dosti znamenité mnišské opatství. Jméno místa je Kladruby.

pNumftt_1_638 Jaký to býval kníže, když život hýbal mu údy, můžete ze skutků jeho, jež byly již vypsány, zvědět, jaké chvály je hoden neb jaké zaslouží pocty. Budiž konec i knihy, kde našeho knížete konec.

[scroll to TOC]
LIX.

pNumftt_1_639Pamatuji se, že jsem řekl v úvodu první knihy, že tato kronika byla vydána za časů knížete Vladislava a biskupa Heřmana. Ti byli již z tohoto slzavého údolí osudem přeneseni v kraj bohdá blaženosti, ale dějinné látky zbývá ještě hojnost. A proto sličná rádkyně má, dej nyní, Múzo, mi radu, mám-li tu zaraziti kotvu u břehu, či, ač dosud burácejí větry, mám rozestříti plachty k plavbě na širé moře. Vždyť ty, jež nikdy nestárneš, neustáváš mne, starce, pokoušet k jinošským studiím, ač dobře víš, že ve mně jako v každém starci jest dětinská mysl a slabý duch. Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis dost nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky! Ty, nadmíru líbezná jinochům a milá, vždy cudná, ale nikdy nezestárlá, proč na mne, starce, znova dorážíš? Proč otupělou mysl podněcuješ? Již mi letitý věk shýbá záda, již mi svraštělá kůže hyzdí obličej, již prsa dýchají jako utahaný kůň, již drsný hlas sípe jako husa a chorobné stáří oslabuje mé smysly. Věru více mne těší měkký chléb a topinka než tvá sofizmata, jež jsme kdysi, měkce léhajíce pod vaší peřinkou, sladce sávali z tvého něžného prsu. Ó sofistiko trkavá, syllogistikům sama sebou žádoucí, nám však již dosti ze zkušenosti známá, nechej starců, hoň se za jinochy sobě podobnými, bystře nadanými a v uměních všeho umění důvtipnými, kteří, nakrmivše se nedávno při velikém stole paní filosofie rozkošnými jídly a vyčerpavše poklady celé Francie, vracejí se jako noví filosofové!

pNumftt_1_640Na takové učence čeká slovutná ctnost [72r] knížete Soběslava, na učence, kteří by dovedli podivuhodné jeho skutky zlatým rydlem podivuhodně ozlatiti. Těmto i já, stařec, vše, co neobratně blábolím, odevzdávám s prosbou, aby to bezvadně vypilovali. S dovolením jejich a všech to čtoucích budiž mi dovoleno z mnohých tohoto knížete činů se něčeho dotknouti písmem. A kdo mě, starce, haníš, když sám jsi moudrý, poklad své učenosti vynes na světlo a tento můj neumělý spis pokládej za pouhou látku.

[scroll to TOC]
LX.

pNumftt_1_641Za kralování Pána našeho Ježíše Krista, trojího a jediného všemohoucího Boha, když kníže Vladislav sešel z tohoto světa, jak jsme svrchu pověděli, jeho bratr Soběslav, věkem sice mladší, ale moudrostí nad zralé zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec.

pNumftt_1_642 Ty, jenž veškeren svět svým věcným rozumem řídíš, kdo by byl naději měl neb kdo by byl uvěřit mohl, mír že by bez mnohé krve byl ujednán onoho roku, zvláště když se pan Ota na podnět některých lidí zavázal tou přísahou, že odejde z hradu Vyšehradu teprve tehdy, až buď jako poražený bude pykati ztrátou hrdla, nebo jako vítěz dosáhne výše stolce knížecího. Ale Pán náš Ježíš Kristus, jenž ruší a v nic obrací rady knížat, pro zásluhu nejsvětějšího mučedníka Václava zařídil v svém milosrdenství věc tak, jak Láska Vaše z mého dřívějšího vypravování dobře ví.

pNumftt_1_643A proto nechť se již přestane dobrý kníže hněvati a mrzeti na svého bratrance Otu, nechť věří, že se vše řídí rozumem Božím a že se nic bez něho nemůže státi. Ale protože podle svědectví Šalomounova hněv v klíně bláznů odpočívá, budiž vznešený kníže dalek toho, aby měl hněvem a rozhořčením poskvrniti své výtečné ctnosti nebo zhanobiti netrpělivostí své chvalitebné skutky. Kdo by je k jeho chvále usiloval jednotlivě vyložiti, tomu by jistě dříve došlo světlo denní a blána [pergamen], než by začaté dílo dokonal. Přece však chceme my zjeviti Lásce Vaší jednu jeho zvláštní a pamětihodnou vlastnost, pro niž jest ho zajisté klásti skoro nade všechny, totiž že kníže s takovou mocí nikdy nesmočil v medovém víně, v tom zloději rozumu, pysky.

[72v]

pNumftt_1_644Jest to zajisté nemalou ctností u každého mocného muže v uzdu pojímati svá ústa a opovrhovati ne pěnou přirozeného nápoje, ale jeho vnadami.

[scroll to TOC]
LXI.

pNumftt_1_645Téhož roku dne 20. května, ve středu v svatém týdnu letnic, napadlo mnoho sněhu v některých lesnatých krajinách; v příštích dnech uhodil silný mráz a mnoho uškodil obilí všeho druhu, zvláště ozimnímu, rovněž i vinicím a stromům, takže na mnohých místech sady byly docela spáleny a menší řeky zamrzly.

pNumftt_1_646V sobotu téhož týdne, dne 23. května, zemřel císař Jindřich IV. a jím vyhasl i jeho císařský rod, dílem pro neplodnost ženského pokolení, dílem proto, že všechno mužské potomstvo královské skonalo v mladém věku zhoubnou smrtí.

[scroll to TOC]
LXII.

pNumftt_1_647Zatím byl z milosti Boží sjednán mír v celém panství slavného knížete Soběslava, a my, přestávajíce líčiti hrdinské kroniky, chceme pověděti, kterak jeden kněz ohněm čerstvé byliny zhasil dráždivé plameny v prsou; neboť sám mi to důvěrně vypravoval a pro Krista mne přátelsky prosil, abych ho nikomu neprozrazoval jménem. Já mu věřím jako sobě samému, protože jeho chvalitebný život dodává jeho slovům víry. Pravil totiž, že když mu Hospodin odňal kněžku, zbožnou myslí slíbil Bohu, že již žádnou ženu nepozná. Ale poněvadž je velmi těžko obvyklé věci nadobro z mysli vypuditi, nevím, po kolika letech dolehlo naň takové tělesné pokušení, že by byl málem zapomněl na slib Bohu slíbený, a smyslností jsa přemožen, byl by skoro upadl do osidla ďáblova.

pNumftt_1_648Co tedy měl učiniti? Jednou četl v Dialogu [svatého Řehoře], kterak svatý Benedikt ohněm kopřivy zkrotil žár nepřátelské tělesnosti; tu náhle, poněvadž milost shůry naň shlédla a on přišel sám k sobě, hledal k podobnému skutku ústraní, a nenašed je, pokradmu natrhal otýpku kopřiv, tajně vešel do pokojíka, zavřel za sebou dvířka a shodil ze sebe oděv, že nitky na něm nezůstalo. Och! Kdyby byl někdo tehdy viděl toho kněze, jak při zdravém smyslu nesmyslně blázní, chtěj nechtěj, i kdyby snad byl toho dne drahého otce [73r] pochoval, byl by jistě se musil smáti! Tolik jistě nezuří ani zuřivý učitel proti žáku, ani rozhněvaný pán proti otroku, jak zuřil ten kněz na sebe a proti sobě rozpálený a ze zlosti znecitlivělý, šlehaje se přes své přirození i přes zadnici kopřivami. Potom se obrátil k srdci svému, a ještě mnohem krutěji kolem prsou zuře, říkal: „Ty, zlé srdce, ty mne stále mučíš, teď já tebe takto mučiti budu. Vždyť z tebe vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilství a vášně.“

pNumftt_1_649A tak ten kněz vášnivý, zchladiv svou vášeň, tři dni ležel, trápen jsa hroznými bolestmi jako umírající. A domnívaje se, že neučinil ještě dosti pro spasení duše, pověsil si kytku svázaných kopřiv do své komory, aby je měl stále před očima; a kdykoli je viděl, ať visící, posečené nebo podle cesty rostoucí, zatřáslo se mu srdce a zlá myšlenka, pamětliva zlého, z duše naprosto zmizela.

pNumftt_1_650My však zuřivost tohoto kněze, následování hodnou, obraťme na stráž ctností, a co on činil na svém těle, my čiňme myslí. Neboť výroky Páně jsou výroky pravdomluvné, když dí: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ Neboť, hle! zatímco kněz z trestu zevně hořel, z milosti Boží uhasil, co nekázaného v něm hořelo uvnitř: přemohl hřích, protože zaměnil oheň.

pNumftt_1_651 Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec.

[scroll to TOC]
Dodatky

[scroll to TOC]
I. Založení kláštera Sázavského

[scroll to TOC]
1.

pNumftt_1_652Na tomto místě nebylo by snad vhodné pominout mlčením, kterak vznikl milostí řízení Božího klášter Sázavský, za kterých knížat a jak ze skrovného počátku působením Božím vzrostl v takovou rozsáhlost, jak ji dnes vidíme, aby byla i v tom, jako ve všech ostatních dílech své lásky, chválena ode všech věřících vznešená dobrota božská.

pNumftt_1_653Tedy za času řečeného knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmě, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno od nejsvětějšího biskupa Cyrila, velmi vzdělaný, světský kněz výtečný, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbrojený šatem mnišského slibu, trávil neohroženě život, samoten s Bohem samotným, maje záruku ve víře. Neboť hoře žárem celého ducha svého pro lásku k Ježíši Kristu, pohrdl ničemnou marností tohoto světa, a odřeknuv se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, ba i sebe samého, dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám, a utíkaje z jeho hřmotného víru, odešel do ústraní samoty a usadil se na vršku jakési opuštěné jeskyně, v níž prý bydlelo tisíc ďáblů; jsa obrněn nebeskými zbraněmi, a vystavěv tam hráze ctnosti, kterými by se mohl bránit proti psům hříchů, útoku duchovních ničemností a šípům našeptávání, a přirážeje své myšlení ke skále, kteráž jest Kristus, jal se mužně bojovati modlitbami, bděním a posty.

pNumftt_1_654Když tedy v své zamilované samotě, vzdálen jsa vlnobití světského hřmotu a kryt přede všemi, dlouhý čas za Boha neúnavně zápasil, dobrotivé řízení božské nijak si nepřálo, aby město na hoře ležící bylo skryto, ani aby svíce byla schována pod kbelcem, nýbrž aby svítila ke chvále a slávě jeho jména veřejně příkladem mnohým věřícím. Neboť z popudu milosti nebeské, když si ten kníže kdysi, jako obyčejně, zašel za příčinou honby na to místo, které si zvláště vybral k lovu, a zabaven jsa honbou stíhal jednoho jelena ze stáda, prchajícího do odlehlejších houštin, až k vrcholu řečené jeskyně, nalezl tam v chatrné chýši Prokopa, muže, jenž tam v mnišském šatě trávil poustevnický život. Zprvu byl tím zjevem překvapen a postoupiv ze vznešenosti knížecí, vyptával se po pořádku a čilou myslí a s líbeznou přívětivostí hovoru na každou věc, kdo jest a z kterých končin přišel a proč se on, muž takový a tak vzácný, odhodlal bydleti v těch samotách. Na jeho otázky Prokop stručně a pokorně odpovídaje, vyložil mu pořadem celou pravdu, jak se věc měla, a na konec dodal, že z lásky k Bohu a v naději na odplatu v nebesích dal světu nadobro výhost a že chce v té poušti, bude-li se to Bohu líbiti, až do konce setrvati. Kníže tedy, moudrý v Hospodinu, divě se tak vážnému předsevzetí toho muže a hledě na tvář obestřenou milostí svaté zbožnosti, obě ruce pozdvihl k nebi, a slzami polit, Boha chválil. Potom velmi snažně poroučel sebe jeho modlitbám, za duchovního otce si ho přijal, a poskytnuv mu štědrou rukou podpory, pln radosti se vrátil k stanovišti svých bojovníků.

pNumftt_1_655Od té doby tedy z určení milosti nebeské vzrůstala daleko široko po všech rozcestích pověst o jeho ctnostech, opětovnými hovory se rozšiřujíc, tak, že doslechše se o něm lidé z toho kraje, hromadně přinášeli dárky a odporoučeli se zbožně jeho modlitbám. On jsa pln žáru lásky, mile pohostinností nadán, svatou rozumností hojně ozdoben, cudností čist, v pokorném milosrdenství prozíravý, mírností proslulý, pln překypující horlivosti ve víře, ovlažoval řečí svatého kázání prsa posluchačů jako jarní déšť v pravý čas vylitý a velmi prospěšně napravoval rádlem svého učení jejich mysli. A dále, chudých se ujímal s takovou laskavou štědrostí, od Boha mu vrozenou, a sloužil jim s takovou ochotou a radostnou starostlivostí, jako by Kristus viditelně byl přítomen, takže otrhanci a žebráci z celé té krajiny jeho přičiněním dostávali živobytí. I spěchalo k němu množství věřících, kteří toužili v duši odříci se zisků světa a zůstávati s ním až do konce života; on je dobrotivě vítaje choval jako kvočna kuřátka svá pod křídly. A tak po průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad, jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl baziliku ke cti nejsvatější rodičky Boží Marie a svatého Jana Křtitele, shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dáti jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru blahoslaveného otce Benedikta; sám však se stal nejmenším mezi nejmenšími. A jak byla rozumná a úspěšná bdělost jeho ducha, snaživost a starostlivost, a jak překypoval dobrotivou láskou k bratřím, nikdo nestačí svou výmluvností důstojně vylíčit. Tedy řečený kníže a dvorské panstvo zvykli si rádi ho nazývati otcem a také se upřímně snažili milovati ho s otcovskou úctou. A protože týž kníže, poradiv se prozřetelně a moudře s důmyslem svých dvořanů, velkomyslně rozhodl, že má býti povýšen k hodnosti opatské, opatřil náležitě některé věci, nezbytné ke klášterní potřebě, a jiné přislíbiv, později též náležitě doplnil. On však z obavy, aby se nevynášel nad jiné, s největším napětím se tomu v své tichosti a pokoře vůbec vzpíral, tvrdě, že je člověkem nezkušeným a nehodným, že naprosto nedovede podřízeným ukládat úkoly poslušnosti, dovolávaje se za svědka Boha, jediného znalce všech věcí skrytých, který prohledá nitro jeho duše.

pNumftt_1_656Mezitím zašlo světlo jeho světa knížeti Oldřichovi dobré paměti a panství v zemi dosáhl jeho syn Břetislav, muž, jenž dbal všude pěstování božského náboženství. Ten si umínil s veškerým úsilím svého bystrozraku dovésti ke zdárnému konci dílo, jež jeho otec zůstavil nedokončené. Neboť doslechnuv se svaté pověsti blahoslaveného muže, zaradoval se se svými nejlepšími muži nesmírným jásotem, více než by kdo myslil, poroučel se s blahopřáním do jeho modliteb a vzav ho stranou, domlouval mu, aby opatskou infuli přijal; potom ho opět a opět v přítomnosti všech dvorských hodnostářů naléhavě přesvědčoval, že by chtěj nechtěj řízení pastýřské péče přijmouti měl. Ale muž Boží trval v své obvyklé zatvrzelosti a nedal se nijak pohnouti, aby knížeti vyhověl, tvrdě, že je naprosto nehoden. Ale kdož by se mohl protivit božskému nařízení? Neboť překonán byv tak naléhavými prosbami a tolika laskavými domluvami i přívětivostí nejlepších mužů, mocí byl vysvěcen na opata. A tak po tom slavném povýšení kníže Břetislav nejprve z knížecí moci potvrdil darování, jež jeho otec učinil témuž otci ještě před přijetím opatství, totiž řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni, která se obecně nazývá Zakolnice, s lukami a lesem vůkol. Když se potom na toto darování táhli dědicové a usilovali bezprávně si je přivlastnit, nechtě rušit otcovské nařízení, postavil se proti tomu, spor rozsoudil a témuž otci Prokopovi opět daroval všechen užitek z vody a z lesa v řečených mezích, vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky, za svědectví a potvrzení svého syna Vratislava a svých předních mužů za šest set denárů a postoupil je písemně a před právními svědky zpět opatu Prokopovi. Konečně též z vlastní štědrosti odevzdal okolní zemi až k lesu Strnovníku, též ves Skramníky, jeden rybník a slup k lovení ryb, koupenou za sto denárů, témuž opatu a jeho nástupcům pro spásu své duše k věčnému držení.

pNumftt_1_657Když se tedy již stal za tak šťastného řízení opatem, nevynášel se nad sebe, nýbrž stoje na základě ctností ještě pevnějším a jsa též upevněn stálou výtečností pokory a lásky, býval tak přívětivý a pln citu dobroty, že ho podřízení spíše milovali, než aby se ho báli. Nepřestával jim obecně i jednotlivě dávati spasitelná napomenutí a mnohá poučení, příklady ze staré doby vyzdobená. Za jeho doby tedy nechybělo v ničem hojnosti. On se však živil prací rukou svých a chudé v nouzi oblažoval, a bera na sebe starost všech v zármutku postavených, občerstvoval je, jako moudrý lékař nemocné, lékem otcovství a útěchou. Veda tak blažený a slavný život, zářil znamením ctností v chrámu Božím jako Slunce až do skonání života a vnuknutím Ducha svatého dokonce slynul i darem prorockým, předvídaje budoucnost.

pNumftt_1_658Neboť podle zjevení božské milosti zvěděl dva dni napřed lhůtu své smrti; povolav synovce svého dobrých vlastností Víta a syna svého zbožné povahy Jimrama, vyložil jim, co se stane, jak to také později skutečnost potvrdila, přerývaným hlasem k nim promlouvaje vznešená slova: „Synáčkové moji nejmilejší, kteréž jsem vychoval jako kvočna kuřátka, uvažte, že čas mého odchodu nastává; třetího dne zcela jistě na pokyn Páně odeberu se ze stánku tohoto těla, poroučeje vás Bohu, ale oznamuji vaší opatrnosti, že po mém odchodu budete zmítáni bouřlivou směsicí pomluv jako vlnami v bouři a trápeni zhoubným vlnobitím pronásledování; a budete učiněni vyhnanci na šest let v cizí zemi a toto místo mocí ruky knížecí bude odevzdáno v držení cizozemců. Ale vy, nejmilejší synáčkové, nehyňte u víře; utvrzujte bratří své, Boha snažně chvalte, v štěstí ho velebte, v neštěstí proste, v radostech díky vzdávejte, v žalostech ho hledejte; neboť jeho nesmírnou dobrotou budete nakonec utěšeni. Neboť až uplyne šest let, slituje se nad vaším vyhnanstvím, navrátí vám stav pokoje, vašim utrhačům odplatí rovným po zásluze a vás uvede zpět do přístavu útěchy. Neboť po smrti nynějšího knížete, dobrého Břetislava, nastoupí Spytihněv, jenž vás bude pronásledovati; ale po jeho smrti ujme se vlády nad knížectvím českým Vratislav, muž bohabojný a dobrotivý. Ten vás přivede zpět z vyhnanství a Ježíš Kristus, Pán náš, udělí vám na tomto místě pokoj a bezpečnost po všecky dny života vašeho. Amen.“

pNumftt_1_659A již na sklonku příštího dne, když po řádném skončení řádné večerní bohoslužby a kompletáře seděl na lůžku, byl zachvácen prudkou nevolností, a v poslední hodince leže, ač mu již docházel dech, přece napřáhnuv mužně rámě, nepřestával bíti starého nepřítele lidstva dýkou modlitby. Ihned dal povolati bratří, pohřížené v bolest zármutku a v bezútěšný pláč, i posiloval je poučováním otcovské útěchy, a dav jim pokyny stran těla svého, odešel ze zkázy tohoto světa k Hospodinu, z poroby k vládě, z práce k odpočinku, ze smrti k životu věčnému ze štědrosti Pána našeho Ježíše Krista, který v trojici dokonalé živ jest a slávou slyne, Bůh jeden po neskonalé věky věkův, amen. I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu roku od narození Páně 1053 a téhož roku dne 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského biskupa, v kostele svaté rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl.

[scroll to TOC]
2.

pNumftt_1_660Tedy po skonu nejblaženějšího otce Prokopa družná jednota bratří zvolila z vlastní vůle ze svého sboru jeho synovce Víta; byv zvolen beze lsti, bez úplatnosti byl vysvěcen. Byl to muž v lidských i božských věcech schopný, nepřítel tohoto světa, mravností proslulý, bdělý strážce moudrosti, ctihodný vzezřením, přívětivý v řeči, mírný a smířlivý. Za doby, kdy prospěšně spravoval své opatství, kníže Břetislav se rozloučil se světem a po něm se ujal kormidla vlády Spytihněv. Toho času se naplnil pořad předpovědi svatého otce Prokopa. Neboť poštváni nenávistí ďáblovou, jali se mnozí sokové, nahromadivše jedovaté smyšlenky pomluv, strojit na dvoře knížecím osidla úštěpků proti opatu Vítovi a jeho bratřím, a ohlušujíce sluch knížete lahodně vymyšlenými lžemi, rozmanitými hanami je ostouzeli, říkajíce totiž, že se zřejmě zapletli slovanským písmem do kacířství a pokrytectví a že jsou vůbec neznabozi; proto usilovně dokazovali, že by vůbec slušelo vypudit je a na jejich místo dosadit opata a bratří latinského vzdělání. Ó závisti, ó zlostná horlivosti, z níž úniku není, ó závisti prokletá, všelikou zlobou zavilá, ohni neuhasitelný! Ale vpravdě, kdo se rozhorlí závistí, bývá jí jako šat molem stráven; komu však kdo závidí, toho slavnějším učiní. A tak opat Vít, vzav s sebou své bratří, které jednota lásky svorně spojila, odebral se pryč do země Hunů [Uher].

pNumftt_1_661Nyní, myslíme, je vhodné zaznamenati laskavé paměti stručnou zprávu a podle hodnověrného podání lidí věřících jeden z mnoha zázraků toho blahoslaveného muže, jejž pro jeho zásluhy ráčila velebnost Pána našeho po jeho smrti ukázati. Neboť když opat Vít se svým bratrancem Jimramem a s bratřími, jež jednota lásky svorně spojila, odešli pryč do země Hunů [Uher], řečený kníže, řídě se po úradě se svými milci vlastním rozhodnutím, ustanovil na onom místě opata rodem Němce, člověka plného vášnivé zloby. Jemu, když se první den po svém příchodu, jda podle obyčeje na jitřní bohoslužby, blížil ke dveřím kostela, zjevil se tam svatý muž Prokop, stoje opřen o dveře oratoře, a řekl mu: „Odkud máš moc zde přebývati? Co hledáš?“ On odpoví: „Mocná velebnost knížete a nezvratná vznešenost jeho předních mužů svěřila mé dovednosti až do konce mého života řízení tohoto kláštera.“ Jemu svatý otec řekl: „Ihned odejdi bez hanby ponížení! Neučiníš-li to, přijde na tebe Boží pomsta.“ A po těch slovech zmizel. Ale onen, maje to za přelud satanův, docela nic toho nedbal. Když však si druhou a třetí noc málo vážil jeho hrozby, zjevil se mu svatý ten muž čtvrtou noc, když šel k jitřní službě, a řekl: „Proč jsi odepřel poslechnouti mých přátelských domluv? Svým duchovním synům jsem vyprosil od Hospodina toto místo, nikoli tobě, jenž jsi sem vešel podloudně. A jestliže ti byla dosud od tvého pána, knížete, tato moc nakázána, ode mne budiž od té chvíle zakázána.“ A to praviv, jal se ho nejsilnějšími ranami urputně bíti berlou, kterou držel v ruce. A on, jako by byl bodnut ostnem Belloniným, ihned bez odkladu místo opustil a letmým během dospěl ke knížeti země a celou tu příhodu mu oznámil. Ten, užasnuv mocným podivem, jal se kolísati a zapleten do osidla rozpaků zůstal až do konce svého života.

[scroll to TOC]
3.

pNumftt_1_662Tedy po smrti knížete Spytihněva odevzdalo Božstvo svému věrnému služebníku Vratislavovi pamětihodným údělem řízení knížectví. A poněvadž byl obzvláštním ctitelem služby boží v církvi, oblíbil si též ono místo s láskou celého srdce svého. Vyslav posly ke králi Hunů [uherskému], povolal se ctí zpět z vyhnanství opata Víta a jeho bratří a vrátil je, jak slušelo, na jejich místo. A pro zásluhy a modlitby blahoslaveného dědice Prokopa dostalo se jim milostné útěchy všemohoucího Boha, jež toto místo, mající dostatek a přebytek zisků ve všem, povznesla k bývalé, ba ještě větší cti. A tak šťastný opat Vít, muž neobyčejně přičinlivý a rozvážný, svěřil se souhlasem bratří, když se blížil konec jeho života, právo opatského řízení svého arcikláštera svému příbuznému Jimramovi, muži svatostí vynikajícímu, se svolením knížete a jeho dvořanů. Sám konečně potom, když proběhla krátká dráha dní, dokonal svůj den poslední, aby živ byl s Hospodinem na věky. Jeho tělo bylo pohřbeno vedle dveří nalevo při vchodu do kostela svaté rodičky Boží Marie.

[scroll to TOC]
4.

pNumftt_1_663Po jeho skonu tedy Jimram, opat dobrotivý, muž prostoty holubičí, zaskvěl se zásluhami svatého života a perlami ctností. Pokud byl živ, naprosto nehověl v srdci opatrnosti hadí, zachovával neotřesnou stálost ve víře katolické a pevně posiloval ve víře Kristově kolísající srdce mnohých. Byl mužem jevícím všestrannou vlídnost ke všem a štědrost. On také peníze nenazýval nijak jinak než zlem a docela nic si jich nevážil, ba ani rukou se jich nechtěl dotýkati, nýbrž soudil, že by se mělo po nich nohama šlapati, následuje v tom šlépějí svatých apoštolů, kteří střehli se dotýkati svatými pravicemi peněz za statky, které se prodávaly, a zůstavili nám tak příklad, že se má po pokladech spíše šlapati jako po blátě. Když tedy ten blažený opat slynul v řádu mnišského rytířství u lidí jako otec dokonalosti a svatého obcování a srdečně se též těšil zasloužené lásce – neboť podle pravdy ani město na hoře ležící nemůže skryto býti ani svíce pod kbelcem – seslán byl z božského rozhodnutí na všechny jeho údy trest nemoci, aby mu pochlebenství chvalořečníků nevnuklo pýchu a aby jeho duch lidskými chválami nezaběhl do vynášení sebe sama, dokud by ještě nevešel po nebezpečné plavbě na tomto velikém a širém moři do přístavu blaženosti. On tedy, byv dlouhý čas, jak Pán náš tomu chtěl, všestranně sklíčen těžkým utrpením, vyproštěn byl ze světa; od mnohých svých nástupců měl býti oplakáván, že odešel, avšak že došel království nebeského, jest ho vzpomínati s všeobecnou radostí. Bratří ho pochovali podle svorné dohody na pravé straně od vstupních dveří řečeného kostela.

[scroll to TOC]
5.

pNumftt_1_664Toho času tedy král Vratislav, zbožné paměti hodný, jenž rád obohacoval kostel řečeného kláštera, řídil vysoký stolec českého panství. Podle jeho zbožné vůle volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnosti opatské Božetěch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý. Uměl velmi krásně malovat a vyznal se výborně ve vytváření nebo rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustruhování kosti. Muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný. On vybavil ono místo chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. Bděl zajisté horlivě nade vším, co směřovalo ku prospěchu kláštera; ale z toho vznikl, protože závistný ďábel štval proti němu bratří klášterní a v tom jim sloužil, veliký podnět různic mezi bratřími proti němu a počala se prýštit politováníhodná zloba, totiž skrze bídné bratří Demetria, Kanana a Golišu, kněze, lidi tehdy posedlé vášní a utrhačné, a jiné jejich spoluviníky a přátele, kteří proti němu skutkem i hanebným slovem křičíce, křičeli.

pNumftt_1_665Řečený král však, člověk vpravdě křesťanský, miloval ho jedinečně a jeho milostí byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro nade všechny opaty české. Proto, počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řečenému králi korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti. Za to se naň biskup Kosmas rozhněval neuhasitelnou zlostí a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit. Nemoha však odolat stálým prosbám nejlepších mužů královských, jen stěží odpustil svému viníku, opatu Božetěchovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, avšak s tou podmínkou, že nakonec nad ním vyřkl biskup: „Ale protože ty, opate, dobře umíš vyřezávati a soustruhovati, ukládáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazujeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu svatého Petra apoštola.“ Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění.

pNumftt_1_666Nelze nijak vylíčit, s jakým jedem žárlivosti bratří klášterní,

pNumftt_1_667o nichž jsme se výše zmínili, spikli se proti němu jako smrtonosní hadové; neboť každý z nich sháněl žaloby proti němu, ale spolehlivých svědectví nebylo lze najíti. Neboť tito bratří, údové ďáblovi, dělali si naději, že kdyby řečený opat byl, ať jakkoli, vypuzen, mohl by někdo z nich, spoluviník na jejich bludech, převzíti pravomoc opatskou. Král Vratislav se zatím odebral k Pánu a vznešeností knížectví českého slynul tehdy jeho nástupce Břetislav. Když řečení bratří, sami i skrze své přátele, opět a opět bili v jeho sluch mnohými smyšlenkami a nesčetnými hanami proti svému opatu Božetěchovi sehnanými, týž kníže vyobcoval jmenovaného opata z výše řečeného místa a bratří vyhnal. Tu se naplnila slova pravdy: „Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ A tak po vyhnání opata, jeho bratří, kteří byli původci zrady proti němu, od té doby bloudili zas a zas toulajíce se z místa na místo, až nakonec někteří se srdcem zkroušeným, byvše s bídou na vlastní místo přijati, na toto místo se nehodíce, skončili život; a knihy jazyka jejich, nadobro zničeny a rozptýleny, už nikdy nebudou na tomto místě předčítány.

[scroll to TOC]
II.

pNumftt_1_668Založení kostela vyšehradského

pNumftt_1_669ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1070

pNumftt_1_670Kníže Vratislav, v mravech Bohu i lidem milý a ve věcech válečných bojovník přeslavný, pohnut vnuknutím Božím, umínil si zbožnou myslí, že s pomocí Boží postaví chrám v hlavním hradu Čech zvaném Vyšehrad, jenž je jaksi matkou a paní všech hradů oné země. Když duchem nikoli bezvýznamným promyslel rady, uznal za vhodné k provedení svého záměru, aby chrám, který zbožně slíbil dohotovit za spolupůsobení milosti Boží, spolu s kanovníky toho kostela, svěřil k řízení a bedlivé ochraně před veškerým protivenstvím papeži svaté církve římské.

pNumftt_1_671Tedy Petr, probošt kostela svatého Jiří, poslaný do Říma, sdělil věrně pánu apoštolskému zbožné poselství svého knížete. Když to ctihodný papež Alexandr uslyšel, vzdal Bohu díky za tak šťastné přání řečeného knížete a ihned svolal synodu, na které bylo 72 biskupů. Potom, co jim přednesl všechna slova řečeného knížete, všichni jednomyslně srdcem i ústy oslavujíce Boha, jenž nepřestává šířit svou svatou církev po celém okrsku zemském, odpověděli: „Amen.“

pNumftt_1_672Pan papež tedy poslal probošta Petra zpět k jeho pánu s privilegiem tohoto znění:

pNumftt_1_673„Alexandr, sluha služebníků Božích, biskupům a papežům města Říma, svým nástupcům i katolickým biskupům a všem poddaným svaté církve římské zdar obojího života a papežské požehnání od nejvyššího Boha se všemi svatými. Tímto vlastnoručním listem chceme rozšiřovat k poznání všelikými jazyky to, že Pán Bůh ráčil svou milostí přispět k zvelebení papežské stolice. Nejprve však jasně oznamujeme milosrdenství Boží nad námi rozšířené: český kníže Vratislav, muž nejkřesťanštější, nejčistší milovník víry, skvělý vítěz v příbězích válečných, který nejjasněji září všude na zemi, navštěvuje každodenně prostřednictvím ctihodných poslů prahy apoštolů Petra a Pavla, neopomíjeje ani v nejmenším nás ani ostatní ve službě Bohu nejoddanější ve všech dobrodiních, oznámil v posvátné zbožnosti mysli:

pNumftt_1_674,Před dlouhým časem jsem dal Bohu slib, který jsem dosud nikterak nesplnil, že si přeji postavit s pomocí Vaší svatosti kostel k poctě našeho Spasitele, chráněn všude jeho ochranou.‘

pNumftt_1_675Když jsme uslyšeli takovou řeč, jako by rostla papežská tiára, se všeobecným souhlasem svatých otců v počtu sedmdesáti dvou jsme ji plně schválili. Poslali jsme tedy Jana, biskupa Tuskulského, aby položil základy k uskutečnění toho; v jeho přítomnosti sám řečený kníže prý nesl na vlastních ramenou dvanáct košů naložených zemí. Místo, na kterém byl kostel zřízen, se tedy nazývá Vyšehrad, což znamená doslova: altior civitatibus [vyšší hradů]. Ustanovili jsme, aby tento svatosvatý kostel byl uctíván a nazýván hlavou celé země; dověděli jsme se, že byl náležitě obdarován statky, služebníky, zlatem, stříbrem a jinými skvosty. Biskupové vyloučili za jeho [Vratislavovy] vlády a se souhlasem jeho bratrů Konráda a Oty ze svých desátků k témuž kostelu tři sta lidí, biskup pražský dvě stě, olomoucký sto.

pNumftt_1_676Právě tak svěřil toto útočiště pevné ochraně svatého Petra, prvního z apoštolů, a všem, kteří budou sedět na jeho stolci. Za Kristova svědectví určil dvanáct hřiven, jež mají být každý rok odevzdány z tohoto kostela k nohám obecného papeže, ať to bude kdokoli. Avšak kvůli té podmínce, aby se jevil v téže zemi jako vyšší nad ostatními kostely, ustanovujeme, aby probošt, kněz, jáhen a podjáhen tohoto kostela vystupovali podobným způsobem, s takovou výstrojí, s jakou se oddává službě sedm kardinálů u oltáře svatého Petra, v mitře a sandálech. Povolujeme, aby pochvaly, které obvykle pronášíme ve stanovených dnech pod tiárou, byly s nejvyšší pečlivostí za přítomnosti knížete vzdávány Kristu pouze v tomto kostele. Kdyby se biskup tohoto místa, dotčený ďábelskou nenávistí, pokoušel upírat svátost křtu, svěcení duchovních, nechť je podle rozhodnutí našeho dekretu [kostel vyšehradský] nalezne a dostane u kteréhokoli biskupa; avšak nikým nezdržován, ať svobodně prohlásí veškerou křivdu na římské synodě.

pNumftt_1_677Chtěli jsme napsání tohoto listu s přitištěním pečeti, nadto uctění těla svatého Petra apoštola nejvíce proto, že kdyby chtěl nějaký nepřítel Boží a někdo, kdo pohrdá jeho rozkazy, toto roztrhat, nechť ví, že bude od všemohoucího Boha na věky odsouzen a že by nikdy nebyl společně se zástupy svatých, ale spolu s ďáblem by byl věčně spalován neuhasitelným pekelným ohněm.

pNumftt_1_678Dáno toto do rukou Petra, probošta svatého Jiří, v paláci Lateránském za krále Jindřicha, syna nejjasnějšího císaře Jindřicha, dne 9. května.“

[scroll to TOC]
III.

pNumftt_1_679O Děthartovi, opatu kláštera Sázavského

pNumftt_1_680ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1097

pNumftt_1_681Kníže Břetislav udělil se souhlasem všech předních mužů země a podle volby biskupa Kosmy s velikou radostí titul opatství sázavského dne 3. ledna Děthartovi, proboštu břevnovskému, muži v latinském písmu náležitě vzdělanému, který byl tehdy pokládán za přeslavného v mnišském náboženství. Muž výborný, krásný v tváři, bystrý nadáním, vážný v mysli, milý povahou, velmi ušlechtilý v řeči, málomluvný, nepřítel nepravostí a nad míru klidný, takže neměnil tvářnost ani z radosti, ani ze smutku. Byl tedy dne 8. března od biskupa pražského Kosmy vysvěcen na opata. Hned jak přišel do místa svého opatství, nalezl tam po úplném zániku klášterního hospodářství takový nedostatek, že by nebyl mohl ze zásob, jež tam našel, žíti s bratřími ani měsíc, kdyby mu nebyl řečený kníže poskytl podpory ze své vlastní komory. Ale dobrota božská nechyběla za tohoto opata v témže místě, nýbrž poskytujíc témuž místu značné pomoci, popřávala mu hojnosti, ba nadbytku všech statků. Poněvadž tento opat nenalezl na místě jemu svěřeném knihy kromě slovanských, sám je, pracuje neúnavně dnem i nocí, napsal, některé koupil, jiné dal písaři napsati a získával je, jak jen mohl. Oratoř opatřil novým cihlovým krytem a jinými ozdobami. Nadání, získaná zásluhou svých předchůdců, pojistil navždy tím, že je dal stvrditi nařízeními a nezvratnými rozhodnutími knížat země; rovněž tak nadání, jež sám rozmnožil, totiž usedlosti, statky, nevolníky, výhostem propuštěné, dobrovolně upsané, sluhy a služky, pozemky i vinice, lesy s horami i rovinami, s vodami a strouhami i s rybníky.

pNumftt_1_682Dokonce se odvažoval pracovati rukama i nad své síly, hlavně pečuje o zakládání a pěstování vinic, a vůbec horlivě bděl nad veškerým hospodářstvím klášterním, v duchu si stále opakuje slova otce podivuhodného: „Zahálka je nepřítelkyně duše.“ V celém životě svém nikdy neměl rád takového bratra, který se měl k uloženému dílu neobratně nebo z lenosti liknavě, říkaje, že je to jako hřích čarodějnictví, neochotně se podrobiti poslušnosti. Pokud byl živ, těšíval všechny bratry, dobrou vůlí je zahrnuje a jsa v nich pokojně živ svou láskou jako otec v synech, povzbuzoval je ke království nebeskému, tak jako orel létaje povzbuzuje svá orličátka k letu. Na něm se vskutku splnila změna pravice Nejvyššího, pokud žil.

pNumftt_1_683Potom, když již vstoupil do věku zralého, seslal Bůh na jeho údy muka nemoci, jak si sám přával, protože koho miluje Hospodin, toho tresce; a tak se trápil velikou bolestí v svých útrobách dnem i nocí, až nastoupil cestu veškerého těla smrtelného dne 18. prosince. Spravoval toto místo třicet sedm let, devět měsíců a jedenáct dní.

[scroll to TOC]
IV.

pNumftt_1_684Založení kostela třebíčského

pNumftt_1_685Avšak protože nás došla lež o svrchuřečeném knížeti, totiž Oldřichovi a jeho bratru Litoltovi, je nezbytné, abychom vypočetli alespoň nečetné z jejich chvályhodných činů. Tato nejslavnější knížata, která by vskutku snad i dnes měla být oplakávána, neboť jaké byla moudrosti v božských zákonech i v lidských soudech buď jako štědří dárci almužen i jako zbožní příznivci kostelů, svědčí jejich stvrzení v privilegiu kostela třebíčského, jehož obsah je tento:

pNumftt_1_686„Ve jménu svaté a nedílné trojice. Oldřich, z Boží milosti to, co je. Prozíravost starých mudrců a zvyk tvrdí, že když někdo chce jakékoli osobě ve vlastní vlasti něco upevnit nebo rozhodne, aby to bylo trvalé, má to svěřit paměti za svědectví knížat a biskupů i opatů a všech předáků a ostatních urozených a pod takovýmto vlastnoručním zápisem. Já, Oldřich, přemítaje v mysli o tomto obyčeji, žádal jsem, aby byl vyhotoven tento list na připomenutí a potvrzení pro čas přítomný i budoucí. Přeji si tedy, aby bylo oznámeno všem křesťanům, přítomným, nepřítomným i budoucím, že jsem pro dar věčné odplaty se svým milým bratrem, totiž knížetem Litoltem, za přispění Božího, postavil klášter k poctě spasitele a Pána našeho Ježíše Krista a svaté a vždy slavné Panny Marie, rodičky Boží, a Pána našeho Ježíše Krista, umístěný ve středu lesa třebíčského. Podle uvedeného obyčeje jsme ho oba nadali, jak jsme mohli, poli, pastvinami, loukami, lesy, poplužími, voly, ovcemi, prasaty, dobytkem a jinými následujícími nezbytnostmi.

pNumftt_1_687Toto jsou jména vsí, které jsme dali Bohu a svaté Marii k službám tam Bohu sloužících bratří. Ty se nazývají: Drnovici s vinicí a s vinařem a s krčmářem, Mladkovici, Sedlce, místo v lese blízko brněnského hradu svatého Benedikta, Rybník, Kachovici [Čachovici?][note], tržiště Pravlov s krčmáři a clo až k českým hranicím, Leckovici, Olavané, Klilochovici, Omici s vinicí, Tučici s vinicí, Redkovici, Zaševo, Rapotici, Sudici, Kvasovici, Hekkartici, Rakovo, Ivanče, Studlenec, Komišín s tržištěm a s krčmáři, Nesevo, Gotšalkovici, Kozlané, Mališici, Hrdibořici, Radmíře, Lhotici, Babici, Smrk, Brod, Nemojovici, Hostákov, Dobrutoys, Náramče, na Boru, Zagmo [Lagmo?], Trmava, Lubané, Vrchotici, Křižanov, Beztučici, Nahradovo, Nazocholi, Dobrkovici, Checlevici, Aldikovici, Viprechtici, Scichovo, Chlumané, Kojatíno, osmý díl z tržiště v Brně a krčmu, sto denárů z mince ke kapli svatého Benedikta.

pNumftt_1_688Potom však kníže Oldřich, blahé paměti, odešel z tohoto světa; z jasné moci pozůstalého syna Vratislava byly připojeny tyto vsi za duši předáka Rudolfa: Břešťané se vším, co slouží rolníku, Maloměřici, Bznatici, Smilovici, Nebovidi.

pNumftt_1_689Po smrti Vratislavově bylo přidáno Nmecino. Sám kníže Oldřich však určil pro chudobu nových lidí, kteří se tehdy v oné pustině usadili, šest peněz jako desátek.

pNumftt_1_690Kníže Litolt pak věnoval témuž klášteru ze svých důchodů tyto vsi: Mičapi, Kracovici, Přelščici, Cretes, Staříče, Raškovici, Pozďatici, Okraševici, Čemíře, Pohvizdi, Hrajkovici, Řipovici, Kohíř, Kožuchovici.

pNumftt_1_691Avšak po smrti svrchu uvedeného knížete jeho syn, kníže Konrád, přidal tyto vsi: Dalešice, Heřmanice, Strupěšín, Sovolusky, Caknovo, Sedlatíno.

pNumftt_1_692Toto všechno jsme dali Bohu a svaté Marii s tou podmínkou, že žádný z potomků našeho rodu a žádná světská moc nebude nic vymáhati od rolníků daných kostelu podle práva zemského, ale ať ve prospěch tam sloužících v budoucnosti týž kostel všechno trvale obdrží.“

pNumftt_1_693To však začali činit od roku 1101, když to po smrti Břetislavově [II.], který je vyhnal z Moravy, a potom, co se v Čechách usadil Bořivoj[note], podruhé dostali. A nejprve postavili kostelík svatého Benedikta uprostřed lesa a usadivše bratry černého řádu, jak bylo řečeno, svěřili jim mnohé statky. Kostelík ten vysvětil Heřman, biskup pražský, roku 1104, dne 10. července.

Chronica Bohemorum

Údaje o vydání

Vydavatel

Manuscriptorium.com

Údaje o vydání

Údaj o odpovědnosti

Odpovědnost: , editor

Jméno: Bertold Bretholz

Údaj o odpovědnosti

Odpovědnost: , přepis

Jméno: Jana Kmuníčková

Údaj o odpovědnosti

Odpovědnost: , kódování TEI XML

Jméno: Zdeněk Uhlíř

Datum posledního zpracování v Manuscriptoriu:30.3.2010

Table of Contents

Chronica BohemorumPrologiINCIPIT PROLOGUS AD SEVERUM PREPOSITUM ITEM AD GERVASIUM MAGISTRUM PREFACIO OPERIS SUBSEQUENTIS INCIPIT PRIMUS LIBELUS IN CHRONICAM BOEMORUM , QUAM COMPOSUIT COSMAS PRAGENSIS ECCLESIE DECANUS .Capitulum primumCapitulum secundumCapitulum terciumCapitulum quartumCapitulum quintumCapitulum sextumCapitulum septimumCapitulum octavumCapitulum nonumCapitulum decimumCapitulum undecimumCapitulum duodecimumCapitulum tercium decimumCapitulum quartum decimumCapitulum quintum decimumCapitulum sextum decimumCapitulum septimum decimumCapitulum duodevicesimumCapitulum undevicesimumCapitulum vicesimumCapitulum vicesimum primumCapitulum vicesimum secundumCapitulum vicesimum terciumCapitulum vicesimum quartumCapitulum vicesimum quintumCapitulum vicesimum sextumCapitulum vicesimum septimumCapitulum vicesimum octavumCapitulum vicesimum nonumCapitulum tricesimumCapitulum tricesimum primumCapitulum tricesimum secundumCapitulum tricesimum terciumCapitulum tricesimum quartumCapitulum tricesimum quintumCapitulum tricesimum sextumCapitulum tricesimum septimumCapitulum tricesimum octavumCapitulum tricesimum nonumCapitulum quadragesimumCapitulum quadragesimum primumCapitulum quadragesimum secundumINCIPIT PROEMIUM AD CLEMENTEM BREVNENSIS ECCLESIE ABBATEM.INCIPIT LIBER SECUNDUS.Capitulum primumCapitulum secundumCapitulum terciumCapitulum quartumCapitulum quintumCapitulum sextumCapitulum septimumCapitulum octavumCapitulum nonumCapitulum decimumCapitulum undecimumCapitulum duodecimumCapitulum tercium decimumCapitulum quartum decimumCapitulum quintum decimumCapitulum sextum decimumCapitulum septimum decimumCapitulum duodevicesimumCapitulum undevicesimumCapitulum vicesimumCapitulum vicesimum primumCapitulum vicesimum secundumCapitulum vicesimum terciumCapitulum vicesimum quartumCapitulum vicesimum quintumCapitulum vicesimum sextumCapitulum vicesimum septimumCapitulum vicesimum octavumCapitulum vicesimum nonumCapitulum tricesimumCapitulum tricesimum primumCapitulum tricesimum secundumCapitulum tricesimum terciumCapitulum tricesimum quartumCapitulum tricesimum quintumCapitulum tricesimum sextumCapitulum tricesimum septimumCapitulum tricesimum octavumCapitulum tricesimum nonumCapitulum quadragesimumCapitulum quadragesimum primumCapitulum quadragesimum secundumCapitulum quadragesimum terciumCapitulum quadragesimum quartumCapitulum quadragesimum quintumCapitulum quadragesimum sextumCapitulum quadragesimum septimumCapitulum quadragesimum octavumCapitulum quadragesimum nonumCapitulum quinquagesimumCapitulum quinquagesimum primumIncipit apologia eiusdem decani supra pretitulati in tercium librum itentidem operis Incipit liber tercius Capitulum primumCapitulum secundumCapitulum terciumCapitulum quartumCapitulum quintumCapitulum sextumCapitulum septimumCapitulum octavumCapitulum nonumCapitulum decimumCapitulum undecimumCapitulum duodecimumCapitulum tercium decimumCapitulum quartum decimumCapitulum quintum decimumCapitulum sextum decimumCapitulum septimum decimumCapitulum duodevicesimumCapitulum undevicesimumCapitulum vicesimumCapitulum vicesimum primumCapitulum vicesimum secundumCapitulum vicesimum terciumCapitulum vicesimum quartumCapitulum vicesimum quintumCapitulum vicesimum sextumCapitulum vicesimum septimumCapitulum vicesimum octavumCapitulum vicesimum nonumCapitulum tricesimumCapitulum tricesimum primumCapitulum tricesimum secundumCapitulum tricesimum terciumCapitulum tricesimum quartumCapitulum tricesimum quintumCapitulum tricesimum sextumCapitulum Tricesimum septimumCapitulum tricesimum octavumCapitulum tricesimum nonumCapitulum quadragesimumCapitulum quadragesimum primumCapitulum quadraegsimum secundumCapitulum quadragesimum terciumCapitulum quadragesimum quartumCapitulum quadragesimum quintumCapitulum quadragesimum sextumCapitulum quadragesimum septimumCapitulum quadragesimum octavumCapitulum quadragesimum nonumCapitulum quinquagesimumCapitulum quinquagesimum primumCapitulum quinquagesimum secundumCapitulum quinquagesimum terciumCapitulum quinquagesimum quartumCapitulum quinquagesimum quintumCapitulum quinquagesimum sextumCapitulum quinquagesimum septimumCapitulum quinquagesimum octavumCapitulum quinquagesimum nonumCapitulum sexagesimumCapitulum sexagesimum primumCapitulum sexagesimum secundumSupplementum primum: Origines cenobii SazavensisCapitulum primumCapitulum secundumCapitulum terciumCapitulum quartumCapitulum quintumSuplementum secundum: Origines ecclesie WissegradensisSupplementum tercium: De Diethardo abbate SazavensiSupplementum quartum: De origine ecclesie Trebecensis

Fulltext

1.

A 1

(1; Rosinianus). Bautzen, Gersdorfische Bibliothek, IV, 15 (67), přelom 12. a 13. století 2.

A 1a

(5). Brno, Městský archiv, Wiesenbergova sbírka, A 101, 15. století 3.

A 2a

(A). Leipzig, Universitätsbibliothek, 1324 (Cod. 1354b durchstrichen), přelom 12. a 13. století 4.

A 2b

(6; Carloviensis). Praha, kapitulní knihovna, G 57, 15. století 5.

A 3a

(4). Dresden, öffentliche Bibliothek, J 43, 12. až 13. století 6.

A 3b

(4a). Wien, Hofbibliothek, 508 (Rec. 1544), 13. století 7.

A 4

(7). Straßburg, Stadtbibliothek, 88, přelom 12. a 13. století 8.

A 4a

(7a). München, Staatsbibliothek, 11029, 15. století 9.

B

(3). Stockholm, Kunglinga Biblioteket, sine signo, počátek 13. století 10.

-

(3a). Wien, Hofbibliothek, 7391 (Rec. 1213), 17. století 11.

C 1a

(2). Praha, kapitulní knihovna, G 5, 14. století (před 1343) 12.

C 1b

(2aa). Donaueschingen, fürstliche Fürstenbergische Bibliothek, 697, 15. století 13.

C 2a

(2a). Roudnice, knížecí lobkowiczká knihovna, VI.Fb.3, 15. století 14.

C 2b

(8). Praha, Muzeum království Českého, VIII D 20, 15. století 15.

C 3

(2b). Břevnov, klášterní knihovna, F 3, konec 16. století 16. Blaubeuren, Fuldensis A.a.96, konec 15. století (1496); fragment 17. Dresden, Landesbibliothek, J 122.h.1, 14. století; fragment [293r] [1r]

[scroll to TOC]
Chronica Bohemorum

[scroll to TOC]
Prologi

[scroll to TOC]
INCIPIT PROLOGUS AD SEVERUM PREPOSITUM [note]

pNumftt_1_1Domino Severo,, Melnicensis [note] ecclesie preposito, tam litterali ecclesie preposito, tam litterali scientia quam spirituali intelligentia predito, Cosmas Pragensis ecclesie solo nomine decanus post huius vite stadium in celesti regno bravium. Quanta mentis mee devotione ac dilectione vestre quam spirituali intelligentia predito, Cosmas Pragensis ecclesie solo nomine decanus post huius vite stadium in celesti regno bravium. Quanta mentis mee devotione ac dilectione vestre paternitati substernor, Deum testor, eloqui nequeo, neque enim est magna dilectio, quam humana comprehendit ratio. Dilectio enim vera nihil proprium, nihil secretum aut occultum habere quit, quod non ei promat, quem sincero affecto diligit. Ea mihi nisi substernor, Deum testor, eloqui nequeo, neque enim est magna dilectio, quam humana comprehendit ratio. Dilectio enim vera nihil proprium, nihil secretum aut occultum habere quit, quod non ei promat, quem sincero affecto diligit. Ea mihi nisi affuisset , nequaquam tante auctoritatis viro hec mea senilia deliramenta offere presumpsissem. Querens enim quesivi, quid iocundum, quid ociosum vobis offerem, sed nihil tam ridiculosum quam opusculum meum inveni. Si enim suaviter ridemus, cum aliquem offendi pede ad lapidem videmus, quot in hoc opere meas offensiones, quot gramatice artis synalimphas videbitis; de quibus si per singula ridere velitis, ultra modum potestis uti videmus, quot in hoc opere meas offensiones, quot gramatice artis synalimphas videbitis; de quibus si per singula ridere velitis, ultra modum potestis uti proprietate hominis. Valete . Sive enim vobis silo hee seniles nuge placeant sive disliceant, rogo, ne tercius eas . Sive enim vobis silo hee seniles nuge placeant sive disliceant, rogo, ne tercius eas oculus videat .

[scroll to TOC]
ITEM AD GERVASIUM MAGISTRUM PREFACIO OPERIS SUBSEQUENTIS

pNumftt_1_2Liberalium artium quibusque studiis pleniter Liberalium artium quibusque studiis pleniter imbuto et omnimode scientiae sapientia scientiae sapientia delibuto archigeronte Gervasio Cosmas, quod dicitur Gervasio Cosmas, quod dicitur haud dici dignus, Deo tamen et sancto dici dignus, Deo tamen et sancto Wencezlao famulantium famulus, debite orationis munus et mutue dilectionis pignus. Cum famulantium famulus, debite orationis munus et mutue dilectionis pignus. Cum acceperis hanc hanc scedulam , scias, quod tibi transmiserim , scias, quod tibi transmiserim Boemorum chronicam, quam ego nullo gramatice artis lepore politam, sed simpliciter et vix latialiter digestam tue prudentie singulari examinandam deliberavi, quatinus tuo sagaci iudicio aut omnino abiciatur, ne a quoquam legatur aut, si legi adiudicatur, lima tue examinationis ad unguem [note] prius elimetur aut potius, quod magis rogo, per te ex integro latialius prius elimetur aut potius, quod magis rogo, per te ex integro latialius enucleetur . Nam id solum opere precium duxi in meo opere, ut vel tu, cui a Deo collata est . Nam id solum opere precium duxi in meo opere, ut vel tu, cui a Deo collata est sapientia , vel alii potiores , vel alii potiores scientia , sicut Virgilius habut Troie excidia et Stacius , sicut Virgilius habut Troie excidia et Stacius Eacidia [note], ita ipsi hoc meum opus habeant pro materia, quo et suam scientiam posteris notificent et nomen sibi , ita ipsi hoc meum opus habeant pro materia, quo et suam scientiam posteris notificent et nomen sibi memoriale in secula magnificent.

pNumftt_1_3Igitur huius narrationis sumpsi exordium a primis incolis terre Igitur huius narrationis sumpsi exordium a primis incolis terre Boemorum et perpauca, que didici senum fabulosa relatione, non humane laudis ambitione, sed ne omnino tradantur relata oblivioni, pro posse et nosse pando omnium bonorum dilectioni. Bonis et perpauca, que didici senum fabulosa relatione, non humane laudis ambitione, sed ne omnino tradantur relata oblivioni, pro posse et nosse pando omnium bonorum dilectioni. Bonis enim et peritis semper placere et peritis semper placere glisco , idiotis autem et discolis displicere non pertimesco. Scio enim nonnullos affore emulos et eos , idiotis autem et discolis displicere non pertimesco. Scio enim nonnullos affore emulos et eos emori risu subsannationis , cum viderint , cum viderint scema huius operationis; qui tantummodo docti sunt aliis derogare et ipsi per se nihil huius operationis; qui tantummodo docti sunt aliis derogare et ipsi per se nihil boni sapiunt erogare. De talibus canit sapiunt erogare. De talibus canit propheta [note]: Sapientes sunt, ut faciant mala, bene autem facere nesciunt. Hii namque ea solummodo linceis oculis incipiunt et in corde suo velut in adamnte figunt memoniter, que sunt incipiunt et in corde suo velut in adamnte figunt memoniter, que sunt dicta inproprie aut ubi mens mea dormitans titubavit. Quid mirum? Quandoque bonus dormitat Quandoque bonus dormitat Homerus . Horum . Horum ego nec invidiosis derogationibus perterreor nec yronicis adulationibus permulceor; qui volunt, legant, qui nolunt, abiciant. Tu autem, frater karissime, si me tuum amicum diligis, si meis precibus tangeris, precinque lumbos [note] mentis et accipe in manum mentis et accipe in manum rasorium , calcem et calamum [note], ut quod superest radas et quod non est desuper addas; inproprie dicta proprietate muta, ut sic mea , ut quod superest radas et quod non est desuper addas; inproprie dicta proprietate muta, ut sic mea inscicia tua tua sublevetur facecia. Non enim ab amico corrigi erubesco, qui etiam ab facecia. Non enim ab amico corrigi erubesco, qui etiam ab amicis nimio affectu emendari exposco.

pNumftt_1_4Continet autem hic liber primus Boemorum gesta, prout mihi scire licuit, digesta usque ad tempora Continet autem hic liber primus Boemorum gesta, prout mihi scire licuit, digesta usque ad tempora primi Bracizlai , filii ducis, filii ducis Ŏdalrici . . Annos autem dominice incarnationis idcirco a temporibus autem dominice incarnationis idcirco a temporibus Borivoy , , primi ducis catholici, ordinare cepi, quia in inicio huius libri nec fingere volui nec chronicam reperire potui, ut, quando vel quibus gesta sint temporibus, scirem, que ad presens recitabis in sequentibus. Vale; et tuo iussu aut me ad cetera evolvenda precingam aut ibi gradum sistam et meis ineptis modum figam ceptis.

pNumftt_1_5Vie, vale, Vie, vale, mea ne ne renuas optata, sed imple.

pNumftt_1_6Est autem hec chronica composita regnante quarto Est autem hec chronica composita regnante quarto Heinrico Romano imperatore [note] et gubernante sanctam ecclesiam Dei papa Kalisto [note], sub temporibus ducis Boemorum , sub temporibus ducis Boemorum Wladizlai [note], simul et presulis Pragensis ecclesie , simul et presulis Pragensis ecclesie Hermanni [note], ut in sequentibus datur omnibus scire volentibus, quibus sint acta annis Christi vel indictionibus.

[scroll to TOC]
INCIPIT PRIMUS LIBELUS IN CHRONICAM BOEMORUM , QUAM COMPOSUIT COSMAS PRAGENSIS ECCLESIE DECANUS .

[scroll to TOC]
Capitulum primum

pNumftt_1_7Post diluvii effusionem, post virorum maligna mente turrim edificantium confusionem humanum genus, quod tum fere constabat in LXX Post diluvii effusionem, post virorum maligna mente turrim edificantium confusionem humanum genus, quod tum fere constabat in LXX duobus viris [note], pro tam illicitis et temerariis , pro tam illicitis et temerariis ausis cum divina ultione, quot capita virorum, tot in diversa linguarum genera didviderentur, sicut cum divina ultione, quot capita virorum, tot in diversa linguarum genera didviderentur, sicut hystorica relatione didicimus, unusquisque eorum vagus et profugus , longe lateque dispersi [note]per diversa spacia terrarum errabant ac de die in diem corpore decrescentes in generationes et generationes multipliciter crescebant. Unde humanum genus Dei nutu omnia disponente in tan in generationes et generationes multipliciter crescebant. Unde humanum genus Dei nutu omnia disponente in tantum diffusum est per orbem terre, ut post multa secula tandem has etiam in partes deveniret Germanie; tum enim omnis enim omnis illa regio sub regio sub arctoo axe Thanay Thanay tenus et usque ad et usque ad occiduum sita, licet in ea singula propriis loca nominibus nuncupentur, generali tamen vocabulo Germania vocitatur [note]. Ad hoc ista retulimus, ut nostre intentionis melius exequi possimus propositum. Veruntamen interim, priusquam ad exordium narrationis veniamus, [1v] situm terre huius Bohemice et unde nomen sit sortita breviter exponere temptabimus.

[scroll to TOC]
Capitulum secundum

pNumftt_1_8In divisione In divisione orbis secundum geometricos Asia nomine sub suo dimidium mundi obtinuit et dimidium Europa et secundum geometricos Asia nomine sub suo dimidium mundi obtinuit et dimidium Europa et Affrica [note]. In Europa sita est Germania, cuius in partibus versus . In Europa sita est Germania, cuius in partibus versus aquilonalem plagam est locus late nimis diffusus, cinctus undique montibus per girum, qui mirum in plagam est locus late nimis diffusus, cinctus undique montibus per girum, qui mirum in modum extenduntur extenduntur tocius terre per circuitum, ut in aspectu oculorum quasi unus et continuus mons totam illam terram terre per circuitum, ut in aspectu oculorum quasi unus et continuus mons totam illam terram circueat et muniat. Huius terre superficiem tunc temporis vaste tenebant solitudines nemorum sine et muniat. Huius terre superficiem tunc temporis vaste tenebant solitudines nemorum sine habitatore hominum ; nimis tamen sonore erant examinibus apum et diversarum modulationibus volucrum. Fere silvarum innumere ceu maris et diversarum modulationibus volucrum. Fere silvarum innumere ceu maris harene vel quot sunt stelle in vel quot sunt stelle in ethere nec ab ullo perterrite errabant per devia terre, et bestiarum gregibus vix sufficiebat tellus. Ad numerum locustarum estate per estate per arva saltancium vix poterant saltancium vix poterant equipperare armenta iumentorum. Aque illic nimis perspicue et ad humanos usus sane, similiter et pisces suaves et ad comedendum salubres. Mira res, et unde perpendere potes, quam in alto aere hec pendeat regio, cum nulla peregrina hanc influat aqua, sed quotquot amnes, parvi et inmanes ex diversis montibus orti, a maiori aqua que dicitur Labe[note] recepti usque aquilonale fluunt in mare. Et quia hec regio tempore in illo intemptata iacebat aratro et homo, qui temptaret, adhuc eam non intrarat, de fertilitate sive sterilitate eius magis placuit tacere, quam recepti usque aquilonale fluunt in mare. Et quia hec regio tempore in illo intemptata iacebat aratro et homo, qui temptaret, adhuc eam non intrarat, de fertilitate sive sterilitate eius magis placuit tacere, quam inexpertam rem dicere. Has solitudines quisquis fuit ille hominum – incertum est quot in animabus – postquam intravit, querens loca humanis habitationibus oportuna, montes, valles, tesqua, tempe visu sagaci perlustravit [note]et, ut reor, circa montem et, ut reor, circa montem Rip [note] inter duos fluvios, scilicet inter duos fluvios, scilicet Ogram et et Wlitauam [note], primas posuit sedes, primas fundavit et edes et quos in humeris secum aportarat, humi sisti penates , primas posuit sedes, primas fundavit et edes et quos in humeris secum aportarat, humi sisti penates gaudebat . Tunc senior, quem alii quasi dominum comitabantur, inter cetera suos sequaces sic affatur: O socii, non semel mecum graves labores[2r] per devia nemorum perpessi, sistite gradum, vestris penatibus litate libamen gratum, quorum opem per mirificam hanc vobis olim fato predestinatam tandem venistis ad patriam. Hec est , vestris penatibus litate libamen gratum, quorum opem per mirificam hanc vobis olim fato predestinatam tandem venistis ad patriam. Hec est illa, hec est illa terra, quam sepe me vobis promisisse memini, terra oboxia nemini, feris et volatilibus referta, nectare mellis et lactis humida, et, ut ipsi perspicitis, ad habitandum aere iocunda. Aque ex omni parte copiose et ultra modum piscose. Hic vobis nihil deerit, humida, et, ut ipsi perspicitis, ad habitandum aere iocunda. Aque ex omni parte copiose et ultra modum piscose. Hic vobis nihil deerit, quia nullus vobis nullus vobis oberit. Sed cum hec talis, tam pulchra ac tanta regio in manibus vestris sit, cogitate, aptum terre nomen quod sit. Qui mox quasi ex divino commoniti oraculo: Et unde, inquiunt, melius vel aptius nomen inveniemus, quam, quia tu, o pater, disceris Boemus, dicatur et terra Boemia? Tunc senior motus sociorum augurio, cepit terram osculari pre gaudio gaudens eam ex suo nomine nuncupari; et surgens ac utrasque palmas tendens ad sydera sic sic orsus est est loqui: Salve, terra fatalis, mille votis quesita , terra fatalis, mille votis quesita nobis, olim diluvii tempore viduata homine, nunc quasi monimenta hominum nos conserva incolmes et multiplices nostram sobolem a progenie in progenies .

[scroll to TOC]
Capitulum tercium

pNumftt_1_9Quorum autem morum, quam honestorum vel quante simplicitatis et quam ammirande probitatis tunc temporis fuerQuorum autem morum, quam honestorum vel quante simplicitatis et quam ammirande probitatis tunc temporis fuerint homines quamque inter se fideles et in semetipsos misericordes, cuius etiam modestie, sobrietatis, continentie, si quis his modernis hominibus valde contraria imitantibus pleno ore narrare temptaverit, in magnum semetipsos misericordes, cuius etiam modestie, sobrietatis, continentie, si quis his modernis hominibus valde contraria imitantibus pleno ore narrare temptaverit, in magnum deveniret fastidium. Propterea hec pretermittimus et pauca ac que sunt vera illius prime etatis de qualitate dicere cupimus. Felix nimium erat etas illa, modico contenta sumptu nec tumido inflata nimium erat etas illa, modico contenta sumptu nec tumido inflata fastu. Cereris et Bachi munera haud norant, quia neque erant. Sera prandia solvebant glande vel ferina carne. . Cereris et Bachi munera haud norant, quia neque erant. Sera prandia solvebant glande vel ferina carne. Incorrupti latices haustus dabant salubres. Ut solis splendor vel aque humor, sic arva et nemora, quin etiam et ipsa conubia erant illis communia. Nam more pecudum singulas ad noctes latices haustus dabant salubres. Ut solis splendor vel aque humor, sic arva et nemora, quin etiam et ipsa conubia erant illis communia. Nam more pecudum singulas ad noctes novos probant [2v] himineos et surgente aurora trium gratiarum copulam et et surgente aurora trium gratiarum copulam et ferrea amoris amoris rumpunt vincula; et ubi nox quemque vincula; et ubi nox quemque occuparat , ibi fusus per herbam frondose arboris sub umbra dulces carpebat frondose arboris sub umbra dulces carpebat somnos . Lane vel lini cis usus ac vestis . Lane vel lini cis usus ac vestis ignotus, hieme ferinis aut ovinis pellibus , hieme ferinis aut ovinis pellibus utuntur [note]pro vestibus. Nec pro vestibus. Nec quisquam meum dicere dicere norat, sed ad instar monastice vite, quicquid habebant, nostrum ore, corde et opere sonabant. ore, corde et opere sonabant. Ad stabula non erant repagula, nec portam inopi claudebant, quia neque fur neque latro neque inops quisquam erat; nullum scelus apud cos furto gravius[note] et latrocinio. Nullius gentis arma videre, tantummodo sagittas, et has propter feriendas feras, et latrocinio. Nullius gentis arma videre, tantummodo sagittas, et has propter feriendas feras, habuere. Quid plura? Proh dolor! Prospera in contraria, communia in propria cedunt; securam paupertatem olim amabilem quasi cenosam rotam vitant et fugiunt, quia amor habendi sevior ignibus Ethne in omnibus ardet. Hic ac talibus malis emergentibus de die in diem peius et peius iniuriam, quam nemo prius inferre norat, alter ab altero sibi illatam pacienter sufferebat et, cui querimoniam suam habendi sevior ignibus Ethne in omnibus ardet. Hic ac talibus malis emergentibus de die in diem peius et peius iniuriam, quam nemo prius inferre norat, alter ab altero sibi illatam pacienter sufferebat et, cui querimoniam suam apploraret, iudicem nec principem habebat. Post hec, quicumque in su tribu vel generatione persona, moribus potior et opibus honoratior habebatur, sine exactore, sine sigillo, spontanea voluntate ad illum confluebant et habebat. Post hec, quicumque in su tribu vel generatione persona, moribus potior et opibus honoratior habebatur, sine exactore, sine sigillo, spontanea voluntate ad illum confluebant et de dubiis causis ac sibi illatis iniuriis salva libertate disputabant. Inter quos vir quidam oriundus extitit nomine dubiis causis ac sibi illatis iniuriis salva libertate disputabant. Inter quos vir quidam oriundus extitit nomine Crocco , ex cuius vocabulo castrum iam arboribus obsitum in silva, que adiacet pago , ex cuius vocabulo castrum iam arboribus obsitum in silva, que adiacet pago Ztibecne, situm esse dinoscitur. Vir fuit hic in suis generationibus ad unguem[note] perfetus, rerum secularium opulentia perfetus, rerum secularium opulentia preditus, iudiciorum in deliberatione discretus, ad quem tam de propriis tribubus quam ex tocius provincie plebibus, velut apes ad alvearia, ita omnes ad dirimenda , iudiciorum in deliberatione discretus, ad quem tam de propriis tribubus quam ex tocius provincie plebibus, velut apes ad alvearia, ita omnes ad dirimenda convolabant iudicia. Hic tantus vir ac talis expers virilis fuit prolis; genuit tamen tres natas, quibus natura non minores, quam solet viris, sapientie dedit divicias.

[3r]

[scroll to TOC]
Capitulum quartum

pNumftt_1_10Quarum maior natu nuncupata est Kazi que Medee Quarum maior natu nuncupata est Kazi que Medee Cholchice herbis et herbis et carmine nec nec Peonio magistro arte medicinali cessit, quia sepe Parcas cessare magistro arte medicinali cessit, quia sepe Parcas cessare interminali ab opere.

pNumftt_1_11Ipsaque fata sequi fecit sua carmine iussa. Unde et incole huius terre, quando aliquid est perditum et quod se posse Ipsaque fata sequi fecit sua carmine iussa. Unde et incole huius terre, quando aliquid est perditum et quod se posse rehabere desperant, tale proverbium de ea ferunt: Illud nec ipsa potest Illud nec ipsa potest recuperare Kazi.

pNumftt_1_12Ad Cereris natam hec est ubi Ad Cereris natam hec est ubi rapta tyrannam, eius usque hodie cernitur tumulus, tyrannam, eius usque hodie cernitur tumulus, ab incolis terre ob memoriam sue domme nimis alte congestus, super ripam fluminis terre ob memoriam sue domme nimis alte congestus, super ripam fluminis Mse iuxta viam, qua itur in partes iuxta viam, qua itur in partes provincie Behin, per montem qui dicitur , per montem qui dicitur Osseca [note].

pNumftt_1_13Laude fuit digna, sed natu Laude fuit digna, sed natu Tethka secunda, Expers et secunda, Expers et maris, emuncte femine naris, que ex suo nomine , emuncte femine naris, que ex suo nomine Tethin castrum natura loci firmissimum prerupte rupis in culmine iuxta fluvium castrum natura loci firmissimum prerupte rupis in culmine iuxta fluvium Msam edificavit. Hec[note] stulto et insipienti populo stulto et insipienti populo Oreadas, , Driadas, , Amadriadas adorare et colere et omnem supersticiosam sectam ac sacrilegos adorare et colere et omnem supersticiosam sectam ac sacrilegos ritus instituit et docuit; sicut actenus multi villani velut pagani, hic latices seu ignes colit, iste instituit et docuit; sicut actenus multi villani velut pagani, hic latices seu ignes colit, iste lucos et arbores aut lapides adorat, ille montibus et arbores aut lapides adorat, ille montibus sive collibus litat, alius, que ipse fecit, idola surda et muta rogat et orat, ut domum suam et se ipsum regant.

pNumftt_1_14Tertia Tertia natu minor, sed prudentia maior, vocitata est minor, sed prudentia maior, vocitata est Lubossa, que etiam tunc potentissimam iuxta silvam, que tendit ad pagum , que etiam tunc potentissimam iuxta silvam, que tendit ad pagum Ztibecnam, construxit et ex suo nomine , construxit et ex suo nomine eam Lubossin [note] vocitavit. Hec fuit inter femi[293v]nas nas una prorsus prorsus femina in consilio provida, in sermone strennua, corpore casta, moribus proba, ad dirimenda populi iudicia nulli secunda, omnibus affabilis, sed plus amabilis, feminei sexus decus et gloria, dictans negocia providenter virilia. Sed quia nemo ex omni parte beatus, talis ac tante laudis femina – heu dira conditio humana – fuit phitonissa. , talis ac tante laudis femina – heu dira conditio humana – fuit phitonissa. Et quia populo multa et certa predixit futura, omnis illa gens commune cnsilium iniens patris [3v] eius post necem hanc sibi prefecit in eius post necem hanc sibi prefecit in iudicem. . Ea tempestate inter duos cives, opibus et genere eminentiores et qui videbantur populi esse rectores, orta est non modica litigio agri tempestate inter duos cives, opibus et genere eminentiores et qui videbantur populi esse rectores, orta est non modica litigio agri contigui de termino [note]. Qui in tantum proruperunt in mutuam rixam, ut alter alterius spissam unguibus volaret in . Qui in tantum proruperunt in mutuam rixam, ut alter alterius spissam unguibus volaret in barbam, et nudis conviciis semet ipsos turpiter digito sub nasum confundentes intrant bachantes curiam ac non sine magno strepitu adeunt domnam et, ut ratione iusticie dubiam inter eos , et nudis conviciis semet ipsos turpiter digito sub nasum confundentes intrant bachantes curiam ac non sine magno strepitu adeunt domnam et, ut ratione iusticie dubiam inter eos dirimat causam, suppliciter rogant. Illa interim, ut est lasciva mollicies mulierum, quando non habet quem timeat virum, cubito subnixa[note] ceu puerum enixa, alte in pictis ceu puerum enixa, alte in pictis stratis nimis molliter acubabat. nimis molliter acubabat. Cumque per callem iusticie incedens, personam hominum non respiciens tocius controversie inter eos orte causam ad statum rectitudinis perduceret, tunc is, cuius causa in iudicio non obtinuit palmam, plus iusto indignatus , personam hominum non respiciens tocius controversie inter eos orte causam ad statum rectitudinis perduceret, tunc is, cuius causa in iudicio non obtinuit palmam, plus iusto indignatus terque quaterque caput concussit et more suo terram ter baculo percussit ac barbam pleno ore saliva conspergens exclamat: O iniuria viris haud toleranda! Femina rimosa virilia iudicia mente tractat dolosa. Scimus profecto, quia femina sive O iniuria viris haud toleranda! Femina rimosa virilia iudicia mente tractat dolosa. Scimus profecto, quia femina sive stans seu in solio seu in solio residens parum parum sapit, quanto , quanto minus, cum in stratis accubat? Re vera tunc magis est ad accessum mariti apta quam dictare militibus iura. Certum est enim longos esse crines[note] omnibus, sed breves sensus mulieribus. Satius est mori, quam viris talia pati. Nos solos obprobrium nationibus et gentibus destituit natura, quibus deest rector et virilis censura, et quos premunt feminae iura. Ad hec . Ad hec domna illatam sibi contumeliam dissimulans et dolorem cordis femineo pudore celans subrisit et Ita est, inquit, ut ais; femina sum, femina vivo, sed ideo parum vobis ut ais; femina sum, femina vivo, sed ideo parum vobis sapere videor, quia vos non in virga ferrea iudico, iudico, et quoniam sine quoniam sine timore vivitis, merito me despicitis. Nam ubi vivitis, merito me despicitis. Nam ubi est timor , ibi , ibi honor. Nunc autem necesse est valde, ut habeatis rectorem femina . Nunc autem necesse est valde, ut habeatis rectorem femina ferociorem. [4r] Sic et columbe[note] olim albiculum milvum, olim albiculum milvum, quem sibi elegerant in regem, spreverunt, ut vos me spernitis, et accipitrem multo sibi elegerant in regem, spreverunt, ut vos me spernitis, et accipitrem multo ferociorem sibi ducem prefecerunt, qui fingens culpas tam nocentes quam innocentes cepit necare; et ex tunc usque hodie vescitur columbis accipiter. Ite nunc domum, ut quem vos cras eligatis in dominum, ego assumam sibi ducem prefecerunt, qui fingens culpas tam nocentes quam innocentes cepit necare; et ex tunc usque hodie vescitur columbis accipiter. Ite nunc domum, ut quem vos cras eligatis in dominum, ego assumam mihi in maritum.

pNumftt_1_15Interea predictas advocat sorores, quas non inpares agitabant Interea predictas advocat sorores, quas non inpares agitabant furores, quarum magica arte et propria ludificabat populum per omnia; ipsa enim Lubossa fuit, sicut prediximus, phitonissa, ut , quarum magica arte et propria ludificabat populum per omnia; ipsa enim Lubossa fuit, sicut prediximus, phitonissa, ut Chumea Sibilla, altera venefica ut , altera venefica ut Colchis Medea, tercia malefica, ut Aeaeae Medea, tercia malefica, ut Aeaeae Circes . Illa nocte quid consilii . Illa nocte quid consilii inierint ille tres ille tres Eumenides aut quid secreti egerint, quamvis ignotum fuerit, tamen omnibus luce clarius mane patuit, cum soror earum Lubossa et locum, ubi dux aut quid secreti egerint, quamvis ignotum fuerit, tamen omnibus luce clarius mane patuit, cum soror earum Lubossa et locum, ubi dux futurus latuit, et quis esset nomine indicavit. Quis enim cerederet, quod de aratro sibi ducem prerogarent? Aut quis sciret, ubi araret, qui rector populi fieret? Quid enim phitonicus furor nescit? Aut quid est, quod magica ars non efficit? Potuit Sibilla Romano populo seriem fatorum fere usque in diem iudicii predicere, que etiam, si fas est credere, de Christo vaticinata est, sicut quidam doctor[note] in sermone sue predicationis versus in sermone sue predicationis versus Virgilii ex persona Sibille de adventu Domini compositos ex persona Sibille de adventu Domini compositos introducit. Potuit Medea . Potuit Medea herbis et carmine sepe e celo et carmine sepe e celo Hyperionem et et Berecinthiam deducere; potuit ymbres, fulgura ; potuit ymbres, fulgura et tonitrua tonitrua elicere de nubibus; potuit regem de nubibus; potuit regem Egacum [note] de sene facere iuvenem. Carmine de sene facere iuvenem. Carmine Circes socii socii Ulixes conversi sunt in diversas ferarum formas et rex Picus in volucrem, in volucrem, que nunc dicitur picus. Quid mirum? Quanta egerunt artibus suis magi in nunc dicitur picus. Quid mirum? Quanta egerunt artibus suis magi in Egypto, qui pene totidem mira carminibus suis fecerunt, quot , qui pene totidem mira carminibus suis fecerunt, quot Dei famulus Moyses ex virtute Dei exhibuisse perhibetur. Hactenus hec.

[scroll to TOC]
Capitulum quintum

pNumftt_1_16Posterea die, ut iussum fuerat, sine mora Posterea die, ut iussum fuerat, sine mora convocant cetum, cetum, congregant populum; conveniunt simul omnes in unum, populum; conveniunt simul omnes in unum, femina resi[4v]dens in sublimi solio concionatur ad agrestes dens in sublimi solio concionatur ad agrestes viros: O plebs miseranda nimis, que libera vivere nescit, et quam nemo bonus nisi cum vita amittit, illam vos non , illam vos non inviti libertatem fugitis et insuete servituti colla sponte submittitis. Heu tarde frustra vos penitebit, sicut ranas[note] penituit, cum ydrus, quem sibi fecerant regem, eas necare cepit. Aut si nescitis, que , cum ydrus, quem sibi fecerant regem, eas necare cepit. Aut si nescitis, que sint iura ducis, temptabo vobis ea verbis dicere paucis. Imprimis facile est ducem ponere, sed difficile est positum deponere; nam qui modo est sub vestra potestate, utrum eum constituatis ducem an non, postquam vero constitutus fuerit, vos et omnia vestra erunt eius in potestate. Huius in conspectu vestra iura ducis, temptabo vobis ea verbis dicere paucis. Imprimis facile est ducem ponere, sed difficile est positum deponere; nam qui modo est sub vestra potestate, utrum eum constituatis ducem an non, postquam vero constitutus fuerit, vos et omnia vestra erunt eius in potestate. Huius in conspectu vestra febricitabunt genua, et muta sicco palato adherebit lingua . Ad cuius vocem pre nimio pavore vix respondebitis. Ad cuius vocem pre nimio pavore vix respondebitis: „Ita domine, ita domine“, cum , cum ipse solo suo nutu sine vestro preiudicio hunc dampnabit et hunc obtruncabit, istum in carcerem mitti, illum precipiet in patibulo suspendi. Vos[note] ipsos et ex vobis, quos sibi libet, et ex vobis, quos sibi libet, alios servos, alios rusticos, alios tributarios, alios exactores, alios tortores, alios precones, alios cocos seu exactores, alios tortores, alios precones, alios cocos seu pistores aut molendinarios faciet. Constituet etiam sibi tribunos, centuriones, villicos, cultores vinearum simul et agrorum, messores segetum, fabros armorum, sutores pellium diversarum et coriorum. Filios vestros et filias in obsequiis suis ponet; de bubus etiam et equis sive equabus seu peccoribus vestris optima queque ad suum aut molendinarios faciet. Constituet etiam sibi tribunos, centuriones, villicos, cultores vinearum simul et agrorum, messores segetum, fabros armorum, sutores pellium diversarum et coriorum. Filios vestros et filias in obsequiis suis ponet; de bubus etiam et equis sive equabus seu peccoribus vestris optima queque ad suum placitum tollet. Omnia vestra, que sunt . Omnia vestra, que sunt potiora in villis, in campis, in agris, in pratis, in vineis, auferet et in usus suos rediget. Quid multis moror? Aut in villis, in campis, in agris, in pratis, in vineis, auferet et in usus suos rediget. Quid multis moror? Aut ad quid hec, quasi vos quid hec, quasi vos ut terream, loquor? Si persistitis terream, loquor? Si persistitis in incepto et non fallitis voto, iam vobis et nomen ducis et locum ubi est indicabo. Ad hec vulgus ignobile confuso confuso exultat clamore; omnes uno ore ducem sibi poscunt dari. Quibus illa: En, inquit, en ultra illos montes – et monstravit digito montes – est fluvius non adeo magnus nomine fluvius non adeo magnus nomine Belina, cuius super ripam dinoscitur [5r] esse villa, nomine villa, nomine Ztadici [note]. Huius in territorio est novale unum in longitudine et in . Huius in territorio est novale unum in longitudine et in latitudine XII passuum, quod mirum in modum, cum sit inter tot agros in medio positum, ad nullum tamen pertinet agrum. Ibi dux vester duobus variis bubus arat; unus bos precinctus est albedine et albo capite, passuum, quod mirum in modum, cum sit inter tot agros in medio positum, ad nullum tamen pertinet agrum. Ibi dux vester duobus variis bubus arat; unus bos precinctus est albedine et albo capite, alter a fronte post a fronte post tergum albus et pedes posteriores habens albos. albus et pedes posteriores habens albos. Nunc, si vobis placet, meum accipite , si vobis placet, meum accipite thalitarium et clamidem ac mutatoria duce digna et pergite ac mandata populi atque mea referte viro et adducite vobis ducem et mihi maritum. Viro nomen et clamidem ac mutatoria duce digna et pergite ac mandata populi atque mea referte viro et adducite vobis ducem et mihi maritum. Viro nomen est Primizl, qui super colla et capita vestra iura excogitabit plura; nam hoc nomen latine sonat premeditans vel superexcogitans. Huius proles , qui super colla et capita vestra iura excogitabit plura; nam hoc nomen latine sonat premeditans vel superexcogitans. Huius proles postera hac in omni terra in eternum in omni terra in eternum regnabit et ultra .

[scroll to TOC]
Capitulum sextum

pNumftt_1_17Interea destinantur, qui iussa domne et plebis ad virum perferant nuncii; quos ut vidit domna quasi inscios de via cunctari: Quid, inquit, cunctamini? Ite securi, meum equum sequimini, ipse vos cunctamini? Ite securi, meum equum sequimini, ipse vos ducet recta via et reducet, quia ab illo non semel illa via est trita.

pNumftt_1_18Vana volat fama, nec non , nec non et opinio falsa, quod ipsa domna equitatu opinio falsa, quod ipsa domna equitatu phantasmatico semper in noctis conticinio solita sit ire illo et redire pre gallicinio, quod semper in noctis conticinio solita sit ire illo et redire pre gallicinio, quod Iudeus credat Apella. Quid . Quid tum? Procedunt nuncii sapienter indocti, vadunt scienter nescii vestigia sequentes equi. Iamque montes transierant, vestigia sequentes equi. Iamque montes transierant, iam iamque appropinquabant ville, ad quam iamque appropinquabant ville, ad quam ibant, , tum illlis puer unus obviam currit, quem interrogantes illlis puer unus obviam currit, quem interrogantes aiunt: Heus bone indolis puer, estne villa ista nomine Heus bone indolis puer, estne villa ista nomine Ztadici aut si, est in illa vir nomine Primizl? Ipsa est, inquit, quam queritis villa, et ecce vir Primizl prope in agro boves stimulat, ut quod agit cicius opus peragat. Ad quem nuncii accendentes inquiunt: Vir fortunate, dux Vir fortunate, dux nobis diis generate! Et, sicut mos est rustieis, non Et, sicut mos est rustieis, non sufficit semel dixisse, sed inflata bucca ingeminant: Salve dux, Salve dux, salve, magna dignissime laude, Solve boves, mu[5v]ta vestes, ascende caballum! Et monstrant vestes monstrant vestes sternutantemque caballum. Domna nostra Lubossa et plebs universa mandat, ut cito venias et tibi ac tuis nepotibus fatale regnum accipias. Omnia nostra et nos ipsi in tua manu sumus, te ducem, te iudicem, te rectorem, te protectorem, te solum nobis in dominum eligimus. Ad quam vocem vir . Ad quam vocem vir prudens, quasi futurorum , quasi futurorum inscius, substitit et stimulum, quem manu gestabat, in terram fixit et solvens boves: Ite illuc, unde venistis! dixit; qui statim cicius dicto ab oculis evanuerunt, et nusquam amplius comparuerunt. Corilus autem, quam humi fixit, tres altas propagines et, quod est mirabilius, cum follis et nucibus produxit. Viri autem ili videntes hec talia et, quod est mirabilius, cum follis et nucibus produxit. Viri autem ili videntes hec talia ita fieri stabant obstupefacti. Quos ille grata vice hospitum invitat ad prandium et de pera fieri stabant obstupefacti. Quos ille grata vice hospitum invitat ad prandium et de pera subere contexta excutit contexta excutit muscidum panem et formatici partem et ipsam peram in cespite pro mensa et super rude textum ponit et cetera. Interea panem et formatici partem et ipsam peram in cespite pro mensa et super rude textum ponit et cetera. Interea dum prandium sumunt, dum aquam de anphora bibunt, due propagines sive virgulta duo aruerunt et ceciderunt, sed tercia multo alcius et prandium sumunt, dum aquam de anphora bibunt, due propagines sive virgulta duo aruerunt et ceciderunt, sed tercia multo alcius et lacius accrescebat. Unde hospitibus maior excrevit ammiratio cum timore. Et ille: Quid ammiramini? inquit. Sciatis, ex nostra Sciatis, ex nostra progenie multos dominos nasci, sed unum semper dominari. Atqui si domna vestra non adeo de hac multos dominos nasci, sed unum semper dominari. Atqui si domna vestra non adeo de hac re festinaret, sed festinaret, sed per modicum tempus currentia fata expectaret, ut pro me tam cito non tempus currentia fata expectaret, ut pro me tam cito non mitteret, quot natos heriles natura proferret, tot dominos terra vestra haberet.

[scroll to TOC]
Capitulum septimum

pNumftt_1_19Post hec indutus veste principali et calciatus calciamento regali acrem ascendit equum arator; tamen sue sortis non inmemor tollit secum suos coturnos ex omni parte subere consutos, quos fecit servari in posterum; et servantur Post hec indutus veste principali et calciatus calciamento regali acrem ascendit equum arator; tamen sue sortis non inmemor tollit secum suos coturnos ex omni parte subere consutos, quos fecit servari in posterum; et servantur Wissegrad in camera ducis usque hodie et in sempiternum[note]. Factum est autem, dum per compendia viarum irent nec irent nec tamen adhuc illi nuncii ceu ad novicium dominum familiarius loqui auderent, sed sicut columbe, si quando aliqua peregrina ad eas accedit, inprimis eam pavescunt et mox in ipso [6r] volatu eam assuefaciunt volatu eam assuefaciunt et eam quasi propriam eam quasi propriam faciunt et diligunt; sic illi cum fabularentur equitantes et sermocinationibus iter adbreviarent ac iocando per et diligunt; sic illi cum fabularentur equitantes et sermocinationibus iter adbreviarent ac iocando per scurilia verba laborem fallerent, unus, qui erat audacior et lingua promptior: O domine, dic, inquit, nobis, ad quid hos coturnos subere consutos et ad nihilum nisi ut nobis, ad quid hos coturnos subere consutos et ad nihilum nisi ut proiciantur aptos nos servare fecisti; non satis possumus admirari [note]. Quibus ille: Ad Ad hec , inquit, eos feci et faciam in evum servari, ut nostri posteri sciant, unde sint orti, et ut semper vivant pavidi et suspecti eos feci et faciam in evum servari, ut nostri posteri sciant, unde sint orti, et ut semper vivant pavidi et suspecti neu homines a Deo sibi commissos iniuste opprimant per superbiam, quia facti sumus omnes equales per naturam. Nunc autem et mihi liceat vos vicissim iniuste opprimant per superbiam, quia facti sumus omnes equales per naturam. Nunc autem et mihi liceat vos vicissim percontari, utrum magis laudabile est de paupertate ad dignitatem provehi an de dignitate in paupertatem redigi? Nimirum , utrum magis laudabile est de paupertate ad dignitatem provehi an de dignitate in paupertatem redigi? Nimirum respondebitis mihi, melius esse provehi ad gloriam quam redigi ad inopiam. Atqui sunt nonnuli parentela geniti ex nobili, sed post ad turpem inopiam redacti et miseri facti; cum suos parentes[note] gloriosos fuisse et potentes aliis predicant, gloriosos fuisse et potentes aliis predicant, haud ignorant, quod semetipsos inde plus confundunt et deturpant, cum ipsi per suam hoc amiserunt ignaviam, quod illi habuerunt per industriam. Nam fortuna semper hanc ludit aleam sua rota, ut nunc hos erigat ad summa, nunc illos mergat in ignorant, quod semetipsos inde plus confundunt et deturpant, cum ipsi per suam hoc amiserunt ignaviam, quod illi habuerunt per industriam. Nam fortuna semper hanc ludit aleam sua rota, ut nunc hos erigat ad summa, nunc illos mergat in infima. Unde fit, ut dignitas terrena, que erat aliquando ad gloriam, amissa sit ad ignominiam. At vero paupertas per virtutem victa non se celat sub pelle lupina, sed victorem suum tollit ad sydera, quem olim secum traxerat ad infera .

[scroll to TOC]
Capitulum octavum

pNumftt_1_20Postea vero quam iter emensi fuerant et iam iamque prope ad urbem venerant, obviam eis domna stipata suis satellitibus accelerat et inter se consertis dextris cum magna leticia Postea vero quam iter emensi fuerant et iam iamque prope ad urbem venerant, obviam eis domna stipata suis satellitibus accelerat et inter se consertis dextris cum magna leticia tecta subeunt, thoris discumbunt, Cerere et Bacho corpora reficiunt, cetera noctis spacia Veneri et subeunt, thoris discumbunt, Cerere et Bacho corpora reficiunt, cetera noctis spacia Veneri et Himineo indulgent. Hic vir, qui vere ex virtutis merito dicendus est vir, hanc efferam gentem legibus frenavit [6v] et indomitum populum imperio domuit et servituti, qua nunc premitur, subiugavit atque omnia iura, quibus hec terra utitur et regitur, solus cum sola Lubossa dictavit.

[scroll to TOC]
Capitulum nonum

pNumftt_1_21Inter hec primordia legum quandam die predicta domna phitone concicata presente viro suo Primizl et aliis senioribus Inter hec primordia legum quandam die predicta domna phitone concicata presente viro suo Primizl et aliis senioribus populi astantibus sic est astantibus sic est vaticinata: Urbem conspicio, fama que sydera tanget , Est locus in silva, villa , Est locus in silva, villa qui distat ab ista Terdenis stadiis, quem distat ab ista Terdenis stadiis, quem Wlitaua terminat undis. terminat undis. Hunc ex parte aquilonali valde munit ex parte aquilonali valde munit valle profunda rivulus profunda rivulus Bruznica; at australi ex latere latus mons nimis petrosus, qui a petris dicitur ; at australi ex latere latus mons nimis petrosus, qui a petris dicitur Petrin, superem, supereminet loca. Loci autem mons curvatur in modum delphini, marini porci, tendens usque in predictum amnem. Ad quem predictum amnem. Ad quem cum perveneritis, invenietis hominem in perveneritis, invenietis hominem in media silva limen domus operantem. Et quia ad humile limen etiam magni domini se inclinant, ex eventu silva limen domus operantem. Et quia ad humile limen etiam magni domini se inclinant, ex eventu rei urbem, quam edificabitis, vocabitis Pragam[note]. Hac in urbe olim in futurum bine auree ascendent olive , que cacumine suo usque ad , que cacumine suo usque ad septimum penetrabunt celum[note] et per totum mundum signis et miraculis coruscabunt. Has in hostiis et muneribus colent et adorabunt omnes tribus terre Boemie Boemie et nationes relique. Una ex his nationes relique. Una ex his vocabitur Maior Gloria, Maior Gloria, altera Exercitus Consolacio [note].

pNumftt_1_22Plura locutura erat, si non Plura locutura erat, si non fugisset spiritus pestilens et prophetans a plasmate Dei. Continuo itur in antiquam silvam et reperto dato signo in predicto loco urbem, tocius Boemie domnam, et reperto dato signo in predicto loco urbem, tocius Boemie domnam, edificant Pragam. Et quia ea tempestate virgines huius terre sine iugo pubescentes veluti Amazones[note] militaria arma affectantes et sibi ductrices facientes pari modo uti tirones militabant, venacionibus per silvas viriliter insistebant, non militaria arma affectantes et sibi ductrices facientes pari modo uti tirones militabant, venacionibus per silvas viriliter insistebant, non eas viri, sed ipsemet viri, sed ipsemet sibi viros, quos et quando voluerunt, accipiebant et, sicut gens Scitica Plauci sive viros, quos et quando voluerunt, accipiebant et, sicut gens Scitica Plauci sive Picenatici [note], vir et femina in habitu nullum discrimen habebant. Unde in tantum , vir et femina in habitu nullum discrimen habebant. Unde in tantum feminae excrevit audacia, ut in quadam rupe non lon[7r]ge a predicta urbe oppidum natura loci firmum sibi construerent, cui a virginali vocabulo inditum est nomen ge a predicta urbe oppidum natura loci firmum sibi construerent, cui a virginali vocabulo inditum est nomen Devin . Quod videntes iuvenes contra . Quod videntes iuvenes contra eas nimio zelo indignantes multo plures insimul conglobati non longius quam unius nimio zelo indignantes multo plures insimul conglobati non longius quam unius bucine in altera rupe inter arbusta edificant urbem, quam moderni nuncupant Wissegrad, tunc autem ab arbustis traxerat nomen Hvrasten [note]. Et quia sepe virgines sollertiores ad decipiendos . Et quia sepe virgines sollertiores ad decipiendos iuvenes fiebant, sepe autem iuvenes virginibus fiebant, sepe autem iuvenes virginibus fortiores existebant, modo bellum, modo pax inter eos agebatur. Et dum interposita pace pociuntur, placuit utrisque partibus, ut componerent existebant, modo bellum, modo pax inter eos agebatur. Et dum interposita pace pociuntur, placuit utrisque partibus, ut componerent cibis et potibus symbolum et per tres dies sine armis sollempnem insimul agerent ludum in constituto loco. Quid plura? Non aliter iuvenes cum puellis ineunt convivia, ac si lupi rapaces querentes edulia, ut intrarent ovilia. Primam diem epulis et nimiis potibus et potibus symbolum et per tres dies sine armis sollempnem insimul agerent ludum in constituto loco. Quid plura? Non aliter iuvenes cum puellis ineunt convivia, ac si lupi rapaces querentes edulia, ut intrarent ovilia. Primam diem epulis et nimiis potibus hilarem ducunt. Dumque volunt sedare sitim, sitis altera crevit, Leticiamque suam iuvenes vix , Leticiamque suam iuvenes vix noctis ad ad horam differunt. Nox erat et celo fulgebat luna sereno, Inflans tunc lituum dedit unus eis ita signum dicens: Lusistis satis, edistis satis atque bibistis; Surgite, vos rauco clamat Venus aurea sistro . . Moxque singuli singulas rapuere singulas rapuere puellas. Mane autem facto iam pacis inito pacto, sublatis Cerere et Bacho ex earum oppido murus Lemniaco vacuos indulgent . Mane autem facto iam pacis inito pacto, sublatis Cerere et Bacho ex earum oppido murus Lemniaco vacuos indulgent Vulcano. . Et ex illa tempestate post obitum principis Lubosse ex illa tempestate post obitum principis Lubosse sunt mulieris nostrates virorum sub potestate.

pNumftt_1_23Sed quoniam omnibus Ire quidem restat, Sed quoniam omnibus Ire quidem restat, Numa quo quo venit et Ancus, Primizl iam plenus dierum, postquam iura instituit legum, , postquam iura instituit legum, quem coluit vivus ut deum, raptus est ad Cereris generum. Cui . Cui Nezamizl succcessit in regnum. Hunc ubi mors rapuit, succcessit in regnum. Hunc ubi mors rapuit, Mnata principales obtinuit fasces. Quo decedente ab hac vita principales obtinuit fasces. Quo decedente ab hac vita Voyn suscepit rerum gubernacula. Huius post fatum suscepit rerum gubernacula. Huius post fatum Vnizlau rexit ducatum. Cuius vitam dum rumpunt Parce, rexit ducatum. Cuius vitam dum rumpunt Parce, Crezomizl locatur sedis in arce. [7v] Hoc sublato e medio Hoc sublato e medio Neclan ducatus potitur solio. Hic ubi vita ducatus potitur solio. Hic ubi vita discessit, , Gostivit throno successit[note]. Horum ugitur principum de vita eque et morte siletur, . Horum ugitur principum de vita eque et morte siletur, tum quia quia ventri et somno dediti, inculti et indocti assimilati sunt peccori, quibus profecto contra naturam corpus voluptati, anima fuit oneri; tum quia non erat illo in tempore, qui stilo acta eorum commendaret memorie. Sed sileamus, de quibus siletur, et redeamus, unde paulo ; tum quia non erat illo in tempore, qui stilo acta eorum commendaret memorie. Sed sileamus, de quibus siletur, et redeamus, unde paulo deviavimus.

[294r]

[scroll to TOC]
Capitulum decimum

pNumftt_1_24Gostivit autem genuit autem genuit Borivoy, qui primus dux baptizatus est a venerabili , qui primus dux baptizatus est a venerabili Metudio episcopo in Moravia[note] sub temporibus sub temporibus Arnolfi imperatoris et imperatoris et Zuatopluk eiusdem Moravie regis. Nec superfluum esse eiusdem Moravie regis. Nec superfluum esse iudicavimus, quod referente fama audivimus, huic operi nostro hoc in loco summatim literarum apicibus inserere bellum, , quod referente fama audivimus, huic operi nostro hoc in loco summatim literarum apicibus inserere bellum, quodque olim antea retro dierum tempore ducis olim antea retro dierum tempore ducis Neclan in campo, qui dicitur in campo, qui dicitur Turzko [note], consertum est inter Boemos et Luczanos, qui nunc a modernis ab urbe , consertum est inter Boemos et Luczanos, qui nunc a modernis ab urbe Satc vocitantur vocitantur Satcenses. Unde autem antiquitus nuncupetur ea natio . Unde autem antiquitus nuncupetur ea natio Luczano, , nolumus preterire sub silentio. Quippe illa distinguitur provincia quinque regionibus locorum per compendia. Prima regio est sita circa rivum nomine sub silentio. Quippe illa distinguitur provincia quinque regionibus locorum per compendia. Prima regio est sita circa rivum nomine Guntna; secunda ex utraque parte est fluvii ; secunda ex utraque parte est fluvii Uzkca; tercia extenditur per circuitum torrentis ; tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica; quarta, que et Silvana dicitur, sita est infra terminos fluminis Msa; quinta, que in medio est, dicitur Luca, pulcherrima visu et , pulcherrima visu et utillima usu ac uberrima satis nec non habundantissima pratis, unde et nomen ipsa regio traxit, quia luca latine pratum dicitur. Et quoniam hec regio primum, longe antequam usu ac uberrima satis nec non habundantissima pratis, unde et nomen ipsa regio traxit, quia luca latine pratum dicitur. Et quoniam hec regio primum, longe antequam Satc urbs condita foret, est inhabitata hominibus, recte eius incole sunt a regione urbs condita foret, est inhabitata hominibus, recte eius incole sunt a regione Luczane nuncupati. His prefuit dux nomine . His prefuit dux nomine Wlaztizlav, vir bellicosus , vir bellicosus et in bellicis armis in bellicis armis animosus ac consiliis supra modum dolosus, satisque in preliis felix potuisset dici, si sors ac consiliis supra modum dolosus, satisque in preliis felix potuisset dici, si sors supprema non clausisset eum fine infelici. Nam contra Boemos frequenter [8r] susceperat bellum et semper Marte secundo atque diis auspicibus prevaluerat terramque eorum sepe ingressus cedibus, incendiis susceperat bellum et semper Marte secundo atque diis auspicibus prevaluerat terramque eorum sepe ingressus cedibus, incendiis ac rapinis crudeliter devastarat et ipsos populi primates in tantum presidiis rapinis crudeliter devastarat et ipsos populi primates in tantum presidiis attenuarat, ut parvo clausi in oppido, quod dicitur , ut parvo clausi in oppido, quod dicitur Levigradec [note], hostium incursiones timerent oppido. Hic condidit urbem, quam appellavit nomine suo , hostium incursiones timerent oppido. Hic condidit urbem, quam appellavit nomine suo Wlaztizlav, inter duos montes , inter duos montes Meduez et Pripec [note], scilicet in confinio duarum provinciarum Belina[note] et Lutomerici [note], et posuit in ea , et posuit in ea viros iniquos ob insidias utriusque populi, quia hii adiuvabant partes Boemorum. Et sicut in omni vicissitudine rerum prosperitas elevat, adversitas humiliat cor hominum, ex nimia quam semper obtinuit in preliis prosperitate exaltatum est cor ducis et elevatum, ut mente feroci exardesceret omnem Boemiam ad obtinendum. est cor ducis et elevatum, ut mente feroci exardesceret omnem Boemiam ad obtinendum. Ah! mens hominum ignara futurorum sepe suo fallitur augurio, sepe fit, quod ante ! mens hominum ignara futurorum sepe suo fallitur augurio, sepe fit, quod ante ruinam cor cor extollitur , sicut ante leticiam , sicut ante leticiam sepe humiliatur. Mox tumido inflatus humiliatur. Mox tumido inflatus fastu superbie scire volens, virtus sua quante sit potencie, mittit gladium per omnes fines tocius provincie hac condicione superbie scire volens, virtus sua quante sit potencie, mittit gladium per omnes fines tocius provincie hac condicione principalis sentencie, ut quicumque corporis statura precellens gladii mensuram segnius sentencie, ut quicumque corporis statura precellens gladii mensuram segnius iusso egrederetur ad egrederetur ad pugnam, procul dubio puniretur gladio[note]. . Quo cicius dicto ut vidit in condicto coadunatos loco, stans in medio aggere, corona vulgi septus dicto ut vidit in condicto coadunatos loco, stans in medio aggere, corona vulgi septus clipeoque subnixus, manu ensem vibrans sic est exorsus: O milites, quibus ultima in manibus est victoria, olim non semel vicistis, iam actum agitis. Quid opus est armis? Arma ad speciem milicie portare faciatis. Quin pocius falcones, nisos, herodios et omne huiusmodi genus volatilium, quod magis aptum est ad iocunditatem et ludum, tollite vobiscum, quibus carnes inimicorum, si forte sufficient, O milites, quibus ultima in manibus est victoria, olim non semel vicistis, iam actum agitis. Quid opus est armis? Arma ad speciem milicie portare faciatis. Quin pocius falcones, nisos, herodios et omne huiusmodi genus volatilium, quod magis aptum est ad iocunditatem et ludum, tollite vobiscum, quibus carnes inimicorum, si forte sufficient, dabimus ad vescendum. Teste Marte deo et mea domina Bellona, que mihi fecit omnia bona, per capulum ensis mei iuro, quem manu teneo, quod [8v] pro infantibus eorum catulos canum ponam ad ubera matrum. Levate signa, tollite moras; semper nocuit differre paratis. Ite iam velociter et vincite feliciter. Exoritur clamor ad ethera; utilitis et inutilitis, fortis et , fortis et vilis, potens et inpotens perstrepunt: Arma, Arma, arma , saltat , saltat scabiosa equa ut acer equus in pugna.

[scroll to TOC]
Capitulum undecimum

pNumftt_1_25IInterea quedam mulier, una de numero Eumenidum, vocans ad se IInterea quedam mulier, una de numero Eumenidum, vocans ad se privignum, qui iam iturus erat ad prelium, Quamvis, inquit, non est naturale novercis, ut beneficiant suis privignis, tamen non inmemor consorcii tui patris cautum te faciam, non est naturale novercis, ut beneficiant suis privignis, tamen non inmemor consorcii tui patris cautum te faciam, quo possis vivere, si vis. Scias Boemorum possis vivere, si vis. Scias Boemorum strigas sive lemures nostras prevaluisse votis lemures nostras prevaluisse votis Eumenides, unde nostris usque ad unum interfectis , unde nostris usque ad unum interfectis dabitur victoria Boemis .

pNumftt_1_26 Hanc tu quo tandem valeas evadere cladem, quem in primo congressu interficies tibi adversantem, utramque sibi abscidens aurem mitte in tuam bursam et inter utrosque pedes equi in modum crucis evaginato ense terram lineabis. Hoc enim faciens invisibiles ligaturas laxabis, quibus ira deorum vestri equi obligati Hanc tu quo tandem valeas evadere cladem, quem in primo congressu interficies tibi adversantem, utramque sibi abscidens aurem mitte in tuam bursam et inter utrosque pedes equi in modum crucis evaginato ense terram lineabis. Hoc enim faciens invisibiles ligaturas laxabis, quibus ira deorum vestri equi obligati deficient et cadent quasi ex longo itinere fatigati, moxque insiliens equum terga vertes et, si magnus et cadent quasi ex longo itinere fatigati, moxque insiliens equum terga vertes et, si magnus post te timor ingruerit, numquam retro ingruerit, numquam retro aspicies, fugam sed acceleres atque ita tu solus vix effugiens. Nam dii, , fugam sed acceleres atque ita tu solus vix effugiens. Nam dii, qui vobiscum comitabantur in prelium versi sunt in auxilium inimicis vestris . At contra Boemis resistere non valentibus, hostibus quippe iam tociens . At contra Boemis resistere non valentibus, hostibus quippe iam tociens triumphantibus, Una , Una salus erat victis nullam sperare salutem[note]. Sed sicut semper infideles homines et eo ad malum . Sed sicut semper infideles homines et eo ad malum proniores, ubi deficiunt vires et bone artes, ilico ad deteriores pravitatis verentur partes, haud aliter gens ista , ubi deficiunt vires et bone artes, ilico ad deteriores pravitatis verentur partes, haud aliter gens ista vanis sacris dedita, plus mendaciis credula, iam desperantes viribus et armis militaribus, quandam adeunt sortilegam et consulunt eam atque instant, ut sacris dedita, plus mendaciis credula, iam desperantes viribus et armis militaribus, quandam adeunt sortilegam et consulunt eam atque instant, ut edicat, quid opus sit facto in tali discrimine rerum aut quos eventus futurum obtineat bellum. Illa, ut erat plena phitone, ambigua non tenuit eos diu verborum ambage: Si vultis, inquit, triumphum victorie [9r] consequi, oportet vos prius iussa deorum exequi. Ergo consequi, oportet vos prius iussa deorum exequi. Ergo litate diis vestris asinum, ut sint et ipsi vobis in asilum. Hoc votum fieri summus Iupiter et ipse Mars sororque eius Bellona atque gener Cereris iubet. Queritur interim miser asellus et occiditur et, ut iussum fuerat, in mille millies . Queritur interim miser asellus et occiditur et, ut iussum fuerat, in mille millies frusta conciditur atque ab universo exercitu cicus dicto consumitur. Quibus ita esu animatis asinino – res similis prodigio – cerneres letas phalanges et viros mori promptos ut silvaticos porcos; et sicut post aquosam nubem fit sol clarior et visu iocundior, ita post nimiam inerciam exercitus ille fuit alacrior et ad pugnam audacior.

[scroll to TOC]
Capitulum duodecimum

pNumftt_1_27Interea dux eorum Interea dux eorum Neclan, lepore pavidior et , lepore pavidior et Partho fuga velocior, pugnam imminentem pertimuit et ficta infirmitate in castro supradicto delituit: Quid facerent membra sine capite aut milites in prelio sine duce? Erat ea tempestate quidam vir precipuus honestate corporis, etate et nomine fuga velocior, pugnam imminentem pertimuit et ficta infirmitate in castro supradicto delituit: Quid facerent membra sine capite aut milites in prelio sine duce? Erat ea tempestate quidam vir precipuus honestate corporis, etate et nomine Tyro et ipse post ducem secundus imperio, qui ad occursum mille obpugnantium in prelio nullum timere, nemini scivit cedere. Hunc dux clam ad se vocat et precipit, ut arma sua induat et paucis clientibus id et ipse post ducem secundus imperio, qui ad occursum mille obpugnantium in prelio nullum timere, nemini scivit cedere. Hunc dux clam ad se vocat et precipit, ut arma sua induat et paucis clientibus id scientibus herilem equum iubet ut ascendat atque vice sui milites ad pugnam precedat, que non longe ab urbe, sed quasi duobus stadi herilem equum iubet ut ascendat atque vice sui milites ad pugnam precedat, que non longe ab urbe, sed quasi duobus stadiis distabat. Ventum erat ad campum ab utrisque exercitibus condictum; sed prius Boemi preoccupant collem in medio campo eminentem, unde et hostes previderent adventantes, et is qui estimabatur dux stans in eminentiori loco concionaretur ad milites Tyro: Si fas, inquit, esset duci verbis addere virtutem militibus, multiplicibus vos tenerem , multiplicibus vos tenerem sermonum ambagibus. Sed quia hostis ad oculum stat et breve tempus ad exhortandum extat, Fas mihi sit vos vel paucis succendere dictis. Omnibus in bello dimicandi par est devotio, sed inpar vincendi ambagibus. Sed quia hostis ad oculum stat et breve tempus ad exhortandum extat, Fas mihi sit vos vel paucis succendere dictis. Omnibus in bello dimicandi par est devotio, sed inpar vincendi condicio. Illi paucorum pugnant pro gloria, nos pro patria dimicamus et populi atque nostra libertate et salute ultima; illi ut rapiant aliena, nos ut defendamus dulcia pig[9v]nera et cara conubia. nera et cara conubia. Confortamini et estote viri. Nam deos vestros, quos actenus habuistis offensos, placastis votis, quibus placari voluerunt. Ergo timorem eorum ne timueritis, , quia, quibus in prelio timor officit animo, maximo versantur in periculo; audacia autem habetur pro muro, audacibus et ipsi , audacibus et ipsi dii auxiliantur. Credite mihi, ultra illa castra vestra salus posita est et gloria. At si terga hostibus auxiliantur. Credite mihi, ultra illa castra vestra salus posita est et gloria. At si terga hostibus vertitis, mortem tamen non , mortem tamen non effugitis. Sed utinam mortem, verum peius morte agetur; coniuges vestras in conspectu vestro violabunt et in sinu earum infantes ferro trucidabunt et ad lactandum eis catulos dabunt quia victis una est virtu victoribus nil denegare.

pNumftt_1_28Interea dux Lucensis, ferocissimus mente, cum superbissima gente, quibus et hodie a malo innatum est Interea dux Lucensis, ferocissimus mente, cum superbissima gente, quibus et hodie a malo innatum est superbire, veniens ex adverso, ut , veniens ex adverso, ut vidit hostes non cedere loco, iubet suos paulisper stare ilico et quasi condolens super fata inimicorum his dictis acuit animos suorum: O O miserabiles timidorum hominum timidorum hominum manes, frustra prendunt colles, quibus desunt vires et bellice artes, nec iuvat collis, si est virtus debilis. Cernitis, quia in planis , frustra prendunt colles, quibus desunt vires et bellice artes, nec iuvat collis, si est virtus debilis. Cernitis, quia in planis vobis non audent occurrere campis; nimirum si non fallor, iam fugere parant. Sed vos, priusquam fugiant, irruite super eos impetu repentino et, sub pedibus vestris ceu non audent occurrere campis; nimirum si non fallor, iam fugere parant. Sed vos, priusquam fugiant, irruite super eos impetu repentino et, sub pedibus vestris ceu frivola stipularum ut conterantur, facite more solito. Parcite, ne stipularum ut conterantur, facite more solito. Parcite, ne ignavorum sanguine polluatis fortia tela, sed pocius sanguine polluatis fortia tela, sed pocius submittite que portatis volatilia, ut que portatis volatilia, ut perterrefaciatis falconibus pavidas acies ut columbas. Quod ut factum est, tanta fuit densitas . Quod ut factum est, tanta fuit densitas diversarum avium, ut sub pennis earum obscuraretur aer velut sub aquosa nube vel nigre tempestatis tempore. Hoc cernens intrepidus Tyro ceptum interrumpens colloquium ad susos dixit: Si forte contigerit me mori in prelio, sepelite me in hoc colliculo et construite Si forte contigerit me mori in prelio, sepelite me in hoc colliculo et construite mausoleum mihi in secula nominativum . Unde et hodie nominatur: militis acerrimi bustum Tyri[note]. [10r] Moxque prosiliens ceu maxima moles rupis, que fulmine rupta de summitate alti montis fertur per abrupta loca sternens omnia obstacula, haud aliter ruit fortissimus Moxque prosiliens ceu maxima moles rupis, que fulmine rupta de summitate alti montis fertur per abrupta loca sternens omnia obstacula, haud aliter ruit fortissimus heros Tyro in confertissimos hostium cuneos; ac veluti si quis in horto tenera papavera succideret ferro, ita obstantium metit ense capita hostium, donec plenus hastilibus quasi herinacius in media strage super magnam succideret ferro, ita obstantium metit ense capita hostium, donec plenus hastilibus quasi herinacius in media strage super magnam struem occisorum cecidit.

pNumftt_1_29Incertum est, quis a quo vel quali vulnere quisqe ceciderit, nisi hoc solum scimus pro certo, quia Boemi potiti sunt triumpho, Incertum est, quis a quo vel quali vulnere quisqe ceciderit, nisi hoc solum scimus pro certo, quia Boemi potiti sunt triumpho, Lucensibus omnibus interfectis usque ad unum, preter illum videlicet, quem noverca olim premonuerat euntem ad prelium. Isque omnibus interfectis usque ad unum, preter illum videlicet, quem noverca olim premonuerat euntem ad prelium. Isque dum iussa peregit noverce iussa peregit noverce prepeti elapsus fuga elapsus fuga dumque concitus veniret concitus veniret ad domum, ecce uxor sua plangebatur defuncta. Quam ut videret domum, ecce uxor sua plangebatur defuncta. Quam ut videret vir suus, dum discooperuisset faciem eius – res similis ficte – visum est funus habere in femineo pectore vulnus et abscisas aures. Tunc vir recolens, quod factum fuerat in prelio, protulit aures de bursa recolens, quod factum fuerat in prelio, protulit aures de bursa cruentis cum inauribus atque recognovit hanc fuisse in specie cum inauribus atque recognovit hanc fuisse in specie illius, quem adversantem occidit in bello.

[scroll to TOC]
Capitulum tercium decimum

pNumftt_1_30Post hec intrantes Boemi in Post hec intrantes Boemi in terram illam et nullo resistente devastantes devastantes eam civitates destruxerunt, villas combusserunt, spolia multa acceperunt. Inter que civitates destruxerunt, villas combusserunt, spolia multa acceperunt. Inter que filium herilem apud quandam vetulam mulierem inveniunt latitantem. Quem dux ut vidit, quamvis paganus, tamen ut catholicus bonus misericordia super eum motus etatule eius et forme pepercit et novam urbem in plano loco construens nomine etatule eius et forme pepercit et novam urbem in plano loco construens nomine Dragus super ripam fluvii super ripam fluvii Ogre iuxta pagum iuxta pagum Postoloprith [note], ubi nunc cernitur sancte Marie cenobium, tradidit , ubi nunc cernitur sancte Marie cenobium, tradidit eam et puerum pedagogo, cui et puerum pedagogo, cui antea pater suus pater suus eum commiserat, nomine Duringo, qui fuit de commiserat, nomine Duringo, qui fuit de Zribia genere, excedens hominem scelere, vir genere, excedens hominem scelere, vir pessimo peior et omni belua crudelior. peior et omni belua crudelior. Quod utique factum est omnium consilio factum est omnium consilio comitum, ut , ut populus, qui dispersus fuerat, ad filium herilem, suum quippe principem, ceu apes ad suam materculam confluerent; , qui dispersus fuerat, ad filium herilem, suum quippe principem, ceu apes ad suam materculam confluerent; tum si quando resistere vellent, in plano loco facile capi si quando resistere vellent, in plano loco facile capi possent, tum quia cum [10v] viro alienigena non tam cito conspiraret plebs indigena. His ita dispositis repedant ad propria cum magna leticia atque victrices aquilas in sua referunt in sua referunt stacia.

pNumftt_1_31Interea scelestus Interea scelestus Zribin ille, deterior infidele, perpetrat scelus crudele. Nam quadam die piscatores nunciant stacionem piscium non modicam in placida aqua sub glacie , perpetrat scelus crudele. Nam quadam die piscatores nunciant stacionem piscium non modicam in placida aqua sub glacie nova; erat enim glacies perspicua, quam nec ; erat enim glacies perspicua, quam nec adhuc aura corruperat nec aura corruperat nec pulvis commaculaverat. Tunc ille Iudas commaculaverat. Tunc ille Iudas secundus Durinch ratus esse congruum tempus ad exercendam suam nequiciam, quam dudum mala mente, ratus esse congruum tempus ad exercendam suam nequiciam, quam dudum mala mente, malo animo conceperat in domini sui animo conceperat in domini sui vitam, ait ad puerum: Eamus piscari, quem fraude parabat , quem fraude parabat necare. Quo cum pervenissent, . Quo cum pervenissent, inquit: O mi dominelle, perspice natantes ecce sub glacie pisces plus quam mille. At ille, sicut erat puer, pueriliter genua flectens dum inspicit sub glacie pisces, securus securim tenero . At ille, sicut erat puer, pueriliter genua flectens dum inspicit sub glacie pisces, securus securim tenero collo excepit et, cui hostis pepercit, suus eum pedagogus interfecit. Diffugiunt omnes a tali spectaculo. At excepit et, cui hostis pepercit, suus eum pedagogus interfecit. Diffugiunt omnes a tali spectaculo. At ille plus quam parricida, quod non potuit uno ictu securis, peragit cultello, caput suo dominello abscidens ut porcello, quod plus quam parricida, quod non potuit uno ictu securis, peragit cultello, caput suo dominello abscidens ut porcello, quod abscondens sub clamide velut domini sui pro honore munda involvit sindone, ut ad ducem, qui sibi eum commiserat infelix malo suo deferat. Fert sine mora funesta dona sperans pro tali facto innumera consequi munera et invenit ducem in Pragensi palatio cum omnibus residentem comitibus in concilio; atque optimum ratus fore, ut in conspectu omnium facinus suum referat in medium, intrat et salutat ducem et resalutatus stans expectat et, ut data est sibi copia fandi, dixit: En ego, en ego solus ego, en ego solus mea effeci securi, ut vos omnes dormiatis in utramque aurem securi. Sepe enim una et minima , ut vos omnes dormiatis in utramque aurem securi. Sepe enim una et minima scintilla , quam incaute custos domus reliquit sub tenui favilla, excitat ignes magnos et non solum domum, sed etiam involvit et comburit ipsos domus dominos. Hanc , quam incaute custos domus reliquit sub tenui favilla, excitat ignes magnos et non solum domum, sed etiam involvit et comburit ipsos domus dominos. Hanc ego scintillam precavens scintillam precavens et previdens in futurum vobis nocituram extinxi et vos vos vestrosque posteros a ventura clade, quasi ex divino oraculo [11r] premonitus, premonitus, protexi. Vos autem, qui estis capita terre, huic facto nomen invenite. Si est meritum, facite, ut omnes sciant, quantum merui; aut si dicitis esse scelus, plus mihi debetis, quod vos ipsi non facitis scelus. An ideo debuistis infanti parcere, quia pater eius vestros infantes interficere et catulos voluit ponere ad . Vos autem, qui estis capita terre, huic facto nomen invenite. Si est meritum, facite, ut omnes sciant, quantum merui; aut si dicitis esse scelus, plus mihi debetis, quod vos ipsi non facitis scelus. An ideo debuistis infanti parcere, quia pater eius vestros infantes interficere et catulos voluit ponere ad sugendum vestras coniuges? Certe Nec carnes vestras coniuges? Certe Nec carnes suaves rabidi nec suave lupi ius. Ecce paterni sanguinis ultor, vobis quandoque nociturus, iacet sine vestro sanguine victus. Quin ite pocius, accipite regnum ocius, quod sine metu possidebitis in sempiternum felicius. Et statim protulit caput in disco tenellum, in quo nihil adhuc vivi hominis fuit exterminatum, nisi tantum, quod erat voce privatum. Expavit dux, corda tremuerunt comitum, confusum inhorruit murmur. Tunc dux torsit caput a munere nefando et solvit ora . Et statim protulit caput in disco tenellum, in quo nihil adhuc vivi hominis fuit exterminatum, nisi tantum, quod erat voce privatum. Expavit dux, corda tremuerunt comitum, confusum inhorruit murmur. Tunc dux torsit caput a munere nefando et solvit ora talia fando: Aufer ab aspectu nostro Aufer ab aspectu nostro tua dona, sceleste, tua scelera excedunt modum et veniam nec dignam inveniunt vindictam. Ad hoc flagicium nec potest dignum excogitari preiudicium nec par supplicium. An putas, quod facere non potuissem, quod fecisti, si voluissem? Mihi autem fuit licitum occidere inimicum, sed non tibi dominum. Hoc quod peccasti peccatum maius est, quam dici potest peccatum. Certe quicumque te occiderit vel occidere te iudicaverit, non solum peccatum, sed duplex incurrit peccatum, quia et peccatum quod , quod fecisti, si voluissem? Mihi autem fuit licitum occidere inimicum, sed non tibi dominum. Hoc quod peccasti peccatum maius est, quam dici potest peccatum. Certe quicumque te occiderit vel occidere te iudicaverit, non solum peccatum, sed duplex incurrit peccatum, quia et peccatum quod occidaris, et peccatum quod occidisti dominum, pro utroque peccato triplicatum portabit peccatum. Verum si pro hoc tam scelere , et peccatum quod occidisti dominum, pro utroque peccato triplicatum portabit peccatum. Verum si pro hoc tam scelere inmani aliquod a nobis donativum sperasti, scias tibi pro magno munere hoc dari, ut unam de tribus quam velis eligas mortem: aut te precipites ex alta rupe aut te manibus tuis suspendas in quavis arbore aut scelerosam vitam tuo a nobis donativum sperasti, scias tibi pro magno munere hoc dari, ut unam de tribus quam velis eligas mortem: aut te precipites ex alta rupe aut te manibus tuis suspendas in quavis arbore aut scelerosam vitam tuo finias ense. Ad hec . Ad hec vir ingemiscens ait: Heu, quam male , quam male virum habet, cum preter spem sibi evenit. Et statim abiens in . Et statim abiens in alta alno suspendit alno suspendit se laqueo; unde alnus illa, quamdiu non cecidit, quia iuxta viam erat, dicta est alnus laqueo; unde alnus illa, quamdiu non cecidit, quia iuxta viam erat, dicta est alnus Durinci. Et quoniam hec antiquis referuntur evenisse temporibus, utrum sint facta an ficta, lectoris iudicio relinquimus. Nunc ea que vera fidelium relatio . Et quoniam hec antiquis referuntur evenisse temporibus, utrum sint facta an ficta, lectoris iudicio relinquimus. Nunc ea que vera fidelium relatio commendat, [11v] noster stilus, licet obtussus tamen devotus, ad exarandum digna memorie se acuat.

[scroll to TOC]
Capitulum quartum decimum

pNumftt_1_32Anno dominice incarnationis DCCCLXXXXIIII. Anno dominice incarnationis DCCCLXXXXIIII. Borivoy baptizatus est primus baptizatus est primus dux sancte fidei catholicus[note]. Eodem anno . Eodem anno Zuatopluk rex Moravie, sicut vulgo dicitur, in medio exercitu suorum delituit et nusquam comparuit[note]. Sed re vera tum in se . Sed re vera tum in se ipsum reversus, cum recognovisset, quod contra dominum suum imperatorem et compatrem Arnolfum iniuste et quasi inmemor beneficii arma movisset, qui sibi non solum Boemiam, verum etiam alias regiones hinc usque ad iniuste et quasi inmemor beneficii arma movisset, qui sibi non solum Boemiam, verum etiam alias regiones hinc usque ad flumen Odram et inde versus Ungariam usque ad et inde versus Ungariam usque ad fluvium Gron subiugarat – penitentia ductus, medie noctis per opaca nemine , medie noctis per opaca nemine sentiente ascendit equum et transiens sua castra fugit ad locum in latere montis ascendit equum et transiens sua castra fugit ad locum in latere montis Zober situm, ubi olim tres heremite inter magnam et inaccessibilem hominibus silvam eius ope et auxilio situm, ubi olim tres heremite inter magnam et inaccessibilem hominibus silvam eius ope et auxilio edificaverant ecclesiam. Quo ubi pervenit, ipsius silve in abdito loco equum ecclesiam. Quo ubi pervenit, ipsius silve in abdito loco equum interfecit et gladium suum humi condidit et, ut et gladium suum humi condidit et, ut lucescente die ad heremitas die ad heremitas accessit, quis sit illis ignorantibus, est tonsuratus et heremitico habitu indutus et quamdiu vixit, omnibus incognitus mansit, , quis sit illis ignorantibus, est tonsuratus et heremitico habitu indutus et quamdiu vixit, omnibus incognitus mansit, nisi cum iam cum iam mori cognovisset, monachis semetipsum quis sit innotuit et statim obiit. Cuius regnum filii[note] eius eius pauco tempore, sed minus feliciter tenuerunt, partim [294v] Ungaris illud diripientibus, partim illud diripientibus, partim Teutonicis orientalibus, partim Poloniensibus solo tenus hostiliter depopulantibus.

[scroll to TOC]
Capitulum quintum decimum

pNumftt_1_33Borivoy autem genuit duos filios autem genuit duos filios Zpitigneum et et Wratizlaum ex ea, que fuit filia ex ea, que fuit filia Zlaviboris, comitis de castello , comitis de castello Psov , nomine , nomine Ludmila [note]. Quo feliciter universe carnis viam ingresso successit paternum in principatum successit paternum in principatum Zpitigneu [note]; post cuius obitum obtinuit ; post cuius obitum obtinuit Wratizlau [note] ducatum, qui accepit uxorem nomine ducatum, qui accepit uxorem nomine Dragomir de durissima gente Luticensi[note] et ipsam saxis duriorem ad credendum ex provincia nomine ad credendum ex provincia nomine Stodor . Hec peperit binos . Hec peperit binos natos, , Wencezlaum Deo et hominibus acceptabilem et Deo et hominibus acceptabilem et Bolezlaum fraterna cede execrabilem. Qualiter autem gratia Dei [12r] semper preveniente et ubique subsequente dux Borivoy adeptus sit sacramentum baptismi, aut quomodo per eius successores his in partibus de die in diem sancta processerit religio catholice fidei, vel qui dux quas aut quot primitus ecclesias credulus sancta processerit religio catholice fidei, vel qui dux quas aut quot primitus ecclesias credulus erexit ad laudem Dei, maluimus pretermittere, quam fastidium legentibus ingerere, quia iam ab aliis scripta legimus: quedam in privilegio Moraviensis ecclesie, quedam in ad laudem Dei, maluimus pretermittere, quam fastidium legentibus ingerere, quia iam ab aliis scripta legimus: quedam in privilegio Moraviensis ecclesie, quedam in epilogo eiusdem terre atque Boemie, quedam in vita vel passione sanctissimi nostri patroni et eiusdem terre atque Boemie, quedam in vita vel passione sanctissimi nostri patroni et martyris Wencezlai ; nam et esce execrantur, que sepius sumuntur. Inter hos autem ; nam et esce execrantur, que sepius sumuntur. Inter hos autem annos quos infra quos infra subnotamus facta sunt hec, que sunt hec, que supra prelibavimus; non enim scire potuimus, quibus annis sint gesta sive temporibus[note].

[scroll to TOC]
Capitulum sextum decimum

pNumftt_1_34Anno dominice incarnationis Anno dominice incarnationis DCCCLXXXXV.

pNumftt_1_35........................................................................

pNumftt_1_36Anno dominice incarnationis DCCCCXXVIII.

[scroll to TOC]
Capitulum septimum decimum

pNumftt_1_37Anno dominice incarnationis DCCCCXXVIIII. Anno dominice incarnationis DCCCCXXVIIII. Quarta kal. Octobris sanctus Wencezlaus, dux Boemorum, fraterna fraude mar[12v]tirizatus tirizatus Bolezlau in urbe, intrat perpetuam celi feliciter aulam. Nam Bolezlaus, haud dignus dici sancti viri germanus, quam fraudulenter fratrem suum invitaverit ad convivium, quem potius . Nam Bolezlaus, haud dignus dici sancti viri germanus, quam fraudulenter fratrem suum invitaverit ad convivium, quem potius machinabatur ob regni retinendi gubernacula necandum, aut qualiter coram hominibus, sed non apud Deum, dissimulaverit ob regni retinendi gubernacula necandum, aut qualiter coram hominibus, sed non apud Deum, dissimulaverit fratricidii reatum, sufficienter dictum puto in passionis eiusdem sancti viri tripudio. Cuius post vite bravium alter reatum, sufficienter dictum puto in passionis eiusdem sancti viri tripudio. Cuius post vite bravium alter Cain Bolezlaus, heu, male adoptatum obtinuit ducatum. Hec autem inter convivia, Bolezlaus, heu, male adoptatum obtinuit ducatum. Hec autem inter convivia, que, , ut supra retulimus fraterna cede execrabilia, nascitur proles eximia ducis supra retulimus fraterna cede execrabilia, nascitur proles eximia ducis Bolezlai ex coniuge egregia, cui ex eventu rerum nomen est inditum ex coniuge egregia, cui ex eventu rerum nomen est inditum Ztrahquaz, quod nomen sonat: terribile convivium. Qod enim terribilius potest esse convivium, quam in quo perpetratur fratricidium? Ergo dux Bolezlaus conscius sceleris , quod nomen sonat: terribile convivium. Qod enim terribilius potest esse convivium, quam in quo perpetratur fratricidium? Ergo dux Bolezlaus conscius sceleris patrati, timens penas Tartari, mente semper recolens sagaci, , timens penas Tartari, mente semper recolens sagaci, quoquo modo possit Deus super hoc crimine placari, votum vovit Domino dicens: Si iste meus Si iste meus filius , inquit, superstes fuerit, ex toto corde meo Deo eum voveo, clericus ut superstes fuerit, ex toto corde meo Deo eum voveo, clericus ut sit et serviat Christo omnibus diebus vite sue, pro meo peccato et huius terre pro populo.

[scroll to TOC]
Capitulum duodevicesimum

pNumftt_1_38Post hec genitor voti non inmemor, cum esset iam puer docibilis et multum parentibus amabilis, non ferens pater, ut suis disceret pre oculis, misit eum hec genitor voti non inmemor, cum esset iam puer docibilis et multum parentibus amabilis, non ferens pater, ut suis disceret pre oculis, misit eum Ratisponam tradens sub regulares alas abbati[note] sancti sancti Emmerami martiris. martiris. Ibi ecclesiasticis et ecclesiasticis et regularibus sanctionibus est sanctionibus est imbutus, ibi monachico habitu indutus, ibi usque ad virile robur est enutritus; de cetero eius vite cursu in sequentibus sat manifestabitur. De actibus autem ducis , ibi monachico habitu indutus, ibi usque ad virile robur est enutritus; de cetero eius vite cursu in sequentibus sat manifestabitur. De actibus autem ducis Bolezlai nihil aliud dignum relatione nihil aliud dignum relatione percipere potui nisi unum, quod vobis opere precium pandere duxi. Nam servus Dei Wencezlaus ecclesiam in metropoli Praga sub honore sancti Viti[note] martiris constructam, non tamen consecratam morte preventus reliquit[note]. Hanc ut consecrare dignaretur, qui tunc preerat Ratisponensi ecclesie presul nomine Michael, . Hanc ut consecrare dignaretur, qui tunc preerat Ratisponensi ecclesie presul nomine Michael, dux Bolezlaus supplex missis legatis cum [13r] magnis muneribus et maioribus promissionibus atque pollicitationibus, quo peticionem suam adimpleret, vix impetravit. Quod utique haud annuisset presul, nisi ob recordationem anime et salutem magnis muneribus et maioribus promissionibus atque pollicitationibus, quo peticionem suam adimpleret, vix impetravit. Quod utique haud annuisset presul, nisi ob recordationem anime et salutem Wencezlai amici sui iam interfecti id deliberasset fieri, quia vir Dei Wencezlaus, dum carne viguerat, nimio amici sui iam interfecti id deliberasset fieri, quia vir Dei Wencezlaus, dum carne viguerat, nimio eum affectu coluerat utpote patrem affectu coluerat utpote patrem spiritalem et benignissimum presulem. Nam et presul Michael[note] similiter hunc sibi adoptaverat[note] in filium dilectissimum, in filium dilectissimum, tum sepe instruens timore et sepe instruens timore et amore Dei, tum sepe mittens ei , tum sepe mittens ei per sua donaria, quibus maxime illo in tempore indigebat nova ecclesia Christi. Mox ubi dux est factus compos voti, plebs universa et proceres atque clerici obviam advenienti episcopo ruunt devoti, et cum magno , plebs universa et proceres atque clerici obviam advenienti episcopo ruunt devoti, et cum magno honore et leticia recipiunt eum in metropolis Prage edificia. Quid multa? Decima kal. Octobris et leticia recipiunt eum in metropolis Prage edificia. Quid multa? Decima kal. Octobris dedicata S. Viti S. Viti martiris ecclesia letus ecclesia letus repedat presul ad propria.

[scroll to TOC]
Capitulum undevicesimum

pNumftt_1_39Anno dominice incarnationis DCCCCXXX. Otto, filius Heinrici imperatoris, Edgid filiam Anglorum regis[note] duxit uxorem.

pNumftt_1_40Anno dominice incarnationis DCCCCXXXI. Heinricus imperator regem Abotridorum et regem Anno dominice incarnationis DCCCCXXXI. Heinricus imperator regem Abotridorum et regem Danorum effecit effecit christianos [note].

pNumftt_1_41Anno dominice incarnationis Anno dominice incarnationis DCCCCXXXII. Quarta non. Marcii[note] translatum est corpus S. Wencezlai martiris de Bolezlau oppido in urbem Pragam invidi fratris odio. Siquidem frater eius Bolezlaus de die in diem peius faciens et peius, nulla compunctus sui facinoris penitentia, mente non translatum est corpus S. Wencezlai martiris de Bolezlau oppido in urbem Pragam invidi fratris odio. Siquidem frater eius Bolezlaus de die in diem peius faciens et peius, nulla compunctus sui facinoris penitentia, mente non tulit tumida, quod per martiris tumida, quod per martiris sui Wencezlai merita Deus declararet innumera ad eius merita Deus declararet innumera ad eius tumbam miracula, clam sibi fidis clientibus mandat, quo eum in urbem Pragam transferentes noctu in miracula, clam sibi fidis clientibus mandat, quo eum in urbem Pragam transferentes noctu in ecclesia sancti sancti Viti humi condant, humi condant, quatenus, si que Deus mira suis ostenderet ad gloriam sanctis, non eius fratris, sed sancti Viti martiris asscriberetur meritis. Cetera eius malefacta nec duxi relatione digna nec pro certo habui comperta. Unum tamen eius satis audax et memorabile facinus, quod retro dierum in iuventute sua fecit, vestre caritati referre cupimus. Fuit enim iste dux [13v] Bolezlaus – si Bolezlaus – si dicendus est dux, qui fuit inpius atque tyrannus, sevior Herode, truculentior Nerone, Decium superans scelerum inmanitate, est dux, qui fuit inpius atque tyrannus, sevior Herode, truculentior Nerone, Decium superans scelerum inmanitate, Dioclecianum crudelitate, unde sibi crudelitate, unde sibi agnomen ascivit sevus Bolezlau ut diceretur – tante enim fuit severitatis, ut nihil consilio, nihil ratione regeret, sed omnia pro sua voluntate atque impetu animi ageret. Unde factum est, ut in mente conciperet, ut diceretur – tante enim fuit severitatis, ut nihil consilio, nihil ratione regeret, sed omnia pro sua voluntate atque impetu animi ageret. Unde factum est, ut in mente conciperet, quo sibi urbem Romano opere[note] conderet. Moxque populi primates convocat in unum et usque ad unum et deducens eos in eos in lucum iuxta flumen iuxta flumen Alb atque designans locum aperit eis sui cordis atque designans locum aperit eis sui cordis secretum: Hic, inquiens, volo et iubeo, ut mihi opere Romano edificetis murum urbis nimis altum per girum. Ad hec illi: Nos qui sumus, inquiunt, populi fauces et tenemus dignitatum fasces, nos tibi abrenunciamus, quia neque scimus neque volumus populi fauces et tenemus dignitatum fasces, nos tibi abrenunciamus, quia neque scimus neque volumus fecere. Ecce in tuis . Ecce in tuis conspectibus assistimus et potius tuo gladio quam inportabili et potius tuo gladio quam inportabili servitutis iugo nostra colla submittimus. Fac, quod velis, non enim tuis iugo nostra colla submittimus. Fac, quod velis, non enim tuis obtemperabimus [14r] iussis. Tunc . Tunc dux diram exarsit in iram et prosiliens stetit in putrido trunco, qui forte tunc ibi iacuit in diram exarsit in iram et prosiliens stetit in putrido trunco, qui forte tunc ibi iacuit in luco, et evaginato gladio dixit: O ignavi et patrum ignavorum filii, si non estis semiviri aut non viliores peripsimate[note] piri, factis dicta comprobate et utrum gladio an servitutis iugo sit piri, factis dicta comprobate et utrum gladio an servitutis iugo sit levius colla submittere, temptate. Erat res spectaculo digna et audacis procacitate ducis ammiranda. Nam si mille dextras in uno corpore . Erat res spectaculo digna et audacis procacitate ducis ammiranda. Nam si mille dextras in uno corpore armatas haberet, non in tantum tanta turma hominum trepidaret. Quos ut vidit haberet, non in tantum tanta turma hominum trepidaret. Quos ut vidit dux buxo pre timore pallidiores , unum, qui fuit primus inter seniores, apperehendens per cincinnos verticis, ut fortius valuit, percuciens verticis, ut fortius valuit, percuciens amputavit ceu ceu teneri papaveris caput[note] et inquit: Sic volo, sic faciam, sit pro ratione voluntas . Ceteri hoc cernentes sero penitentia ducti[note] ceciderunt ad genua ceciderunt ad genua ducis veniam cum lacrimis postulantes. Iam, inquiunt, domine, nostris parce culpis, iam per omnia tuis obtemperabimus iussis, iam ultro domine, nostris parce culpis, iam per omnia tuis obtemperabimus iussis, iam ultro facimus, quecumque velis, ne sis nobis ultra crudelis. Et statim ad ducis voluntatem edificant civitatem spisso et alto muro opere Romano, sicut hodie cernitur, que ex nomine sui conditoris . Et statim ad ducis voluntatem edificant civitatem spisso et alto muro opere Romano, sicut hodie cernitur, que ex nomine sui conditoris Bolezlau dicitur.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum

pNumftt_1_42Anno dominice incarnationis DCCCCXXXIII. Ungari Anno dominice incarnationis DCCCCXXXIII. Ungari orientales Francos et Francos et Alamanniam atque Galliam devastantes per atque Galliam devastantes per Italiam redierunt.

pNumftt_1_43Anno dominice incarnationis DCCCCXXXIIII. Anno dominice incarnationis DCCCCXXXIIII. Heinricus rex Ungaros multa cede prostravit pluresque ex iis comprehendit.

pNumftt_1_44Anno dominice incarnationis DCCCCXXXV. Heinricus rex paralysi percutitur.

pNumftt_1_45Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVI. Obiit Heinricus rex, cui Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVI. Obiit Heinricus rex, cui successit filius eius Otto imperator.

pNumftt_1_46Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVII. Arnolfus dux Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVII. Arnolfus dux Bauariorum obiit.

pNumftt_1_47Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVIII. Ungari iterum a Saxonibus multa cede Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVIII. Ungari iterum a Saxonibus multa cede devastantur, , et filii ducis Arnolfi regi filii ducis Arnolfi regi rebellant Ottoni.

pNumftt_1_48Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVIIII. Anno dominice incarnationis DCCCCXXXVIIII. Hludouicus rex Gerpirgam, viduam rex Gerpirgam, viduam Gisalberti, duxit uxorem.

pNumftt_1_49Anno dominice incarnationis DCCCCXXXX. Heinrico, fratri regis, Anno dominice incarnationis DCCCCXXXX. Heinrico, fratri regis, Lothariensis ducatus[note] committitur et eodem anno inde expellitur.

pNumftt_1_50Anno Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXI. Heinricus, frater incarnationis DCCCCXXXXI. Heinricus, frater regis, cum quibusdam Saxonibus contra regem conspirat, sed nil nocere potuit.

pNumftt_1_51Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXII. Sidus simile comete per XIIII noctes visum est et inmensa mortalitas Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXII. Sidus simile comete per XIIII noctes visum est et inmensa mortalitas boum secuta est.

pNumftt_1_52Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXIII. Otto dux obiit, cui Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXIII. Otto dux obiit, cui Conradus, filius , filius Werinheri, in , in ducatum [note] successit.

pNumftt_1_53Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXIIII. Ungari a Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXIIII. Ungari a Carantanis multa cede mactantur.

pNumftt_1_54Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXV. Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXV. Bertoldus, dux , dux Bauariensis, obiit, cui Heinricus, frater regis, successit.

pNumftt_1_55Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXVI. Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXVI. Hludouicus rex a rex a suis regno expellitur[note].

pNumftt_1_56Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXVII. Domna Edgid regina obiit[note].

pNumftt_1_57Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXVIII. Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXVIII. Sinodus in in Inglenheim a XXXIIII episcopis habita episcopis habita est.

pNumftt_1_58Anno dominice incarnationis DCCCCXXXXIX. Liudolfo, filio regis, , filio regis, Machtildis filia filia nascitur.

pNumftt_1_59Anno dominice incarnationis DCCCCL. Dux Boemorum Bolezlaus [14v] regi regi rebellabat, quem rex valida manu adiit sueque per omnia dicioni , quem rex valida manu adiit sueque per omnia dicioni subdidit [note].

pNumftt_1_60Anno dominice incarnationis DCCCCLI. Anno dominice incarnationis DCCCCLI. Rex Otto in Italiam Otto in Italiam perrexit.

pNumftt_1_61Anno dominice incarnationis Anno dominice incarnationis DCCCCLII

pNumftt_1_62....................................................................

pNumftt_1_63Anno dominice incarnationis DCCCCLXVI.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum primum

pNumftt_1_64Anno dominice incarnationis Anno dominice incarnationis DCCCCLXVII. Id. Iulii dux, cui . Id. Iulii dux, cui agnomen sevus Bolezlaus, male mercatum fraterno sanguine ducatum cum vita amisit. sevus Bolezlaus, male mercatum fraterno sanguine ducatum cum vita amisit. Cui filius eius equivocus in principatum successit, multum dissimilis patri moribus bonis et conversatione filius eius equivocus in principatum successit, multum dissimilis patri moribus bonis et conversatione spiritali. O mira Dei clementia! O quam incomprehensibilia eius sunt iudicia! Ecce de[note] rubo uva , de spinis rosa, de tribulis ficus gignitur generosa; videlicet de fratricida prodit christicola, de lupo agnus, de tyranno modestus, de impio Bolezlao pius nascitur secundus Bolezlaus, dux nulli probitate secundus. Neque eum contaminat iniqui patris equivocatio, in quo verus Christi fervebat amor et pura dilectio; nam sicut multi nomina sanctorum , de tyranno modestus, de impio Bolezlao pius nascitur secundus Bolezlaus, dux nulli probitate secundus. Neque eum contaminat iniqui patris equivocatio, in quo verus Christi fervebat amor et pura dilectio; nam sicut multi nomina sanctorum sortiuntur nec tamen sanctitatem assequuntur, quoniam neque sanctitas neque iniquitas ex nomine, sed [15r] pro merito hec utraque pro merito hec utraque dinoscuntur in homine.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum secundum

pNumftt_1_65Erat autem iste princeps, secundus Bolezlaus, vir christianissimus, fide catholicus, Erat autem iste princeps, secundus Bolezlaus, vir christianissimus, fide catholicus, pater orphanorum, defensor viduarum, gementium consolator, clericorum et peregrinorum pius orphanorum, defensor viduarum, gementium consolator, clericorum et peregrinorum pius susceptor, ecclesiarum Dei[note] precipuus fundator. Nam ut in privilegio ecclesie sancti precipuus fundator. Nam ut in privilegio ecclesie sancti Georgii [note] legimus, XX ecclesia christiane religioni credulus erexit et eas omnibus utilitatibus, que pertinent ad ecclesiasticos usus, sufficienter ampliavit. Huius fuit germana soror nomine Mlada, virgo Deo devota, legimus, XX ecclesia christiane religioni credulus erexit et eas omnibus utilitatibus, que pertinent ad ecclesiasticos usus, sufficienter ampliavit. Huius fuit germana soror nomine Mlada, virgo Deo devota, sacris litteris erudita, christiane religioni dedita, litteris erudita, christiane religioni dedita, humilitate predita, alloquio blanda, pauperibus et orphanis fautrix predita, alloquio blanda, pauperibus et orphanis fautrix larga ac omni morum honestate decorata. Que dum causa orationis Romam ac omni morum honestate decorata. Que dum causa orationis Romam veniret, benigne ab apostolico[note] suscipitur; ubi tempore aliquanto degens monasticis sat disciplinis imbuitur, et ad ultimum domnus papa suorum cardinalium consilio, immo volens nove ecclesie suscipitur; ubi tempore aliquanto degens monasticis sat disciplinis imbuitur, et ad ultimum domnus papa suorum cardinalium consilio, immo volens nove ecclesie benigno subvenire suffragio, consecrat eam subvenire suffragio, consecrat eam abbatissam mutato nomine Mariam, dans ei sancti Benedicti regulam et abbacialem virgam. Post hec nova abbatissa novam et sanctam mutato nomine Mariam, dans ei sancti Benedicti regulam et abbacialem virgam. Post hec nova abbatissa novam et sanctam illatura Boemie terre monachicam regulam accepta licentia et benedictione apostolica equitat in dulcem patriam cum suo comitatu valde letificato. Ventum erat ad regiam urbem Pragam, et dux Bolezlaus diu desideratam honorifice recepit sororem amantissimam et inter se manibus consertis subeunt regalia tecta; ubi simul residentes diu mutuis alternatim sermonibus dum fruuntur, dum multa, que vidit Rome sive audivit relatione ; ubi simul residentes diu mutuis alternatim sermonibus dum fruuntur, dum multa, que vidit Rome sive audivit relatione digna et admiratione, fratri suo refert, insuper literas ex parte apostolici sibi directas et admiratione, fratri suo refert, insuper literas ex parte apostolici sibi directas obtulit, , quarum formula huismodi fuit[note]: Iohannes, servus servorum Dei, Bolezlao catholice fidei alumno apostolicam benedictionem. Iustum est benivolas aures iustis accomodare peticionibus; quia Deus est iusticia et, qui diligunt , servus servorum Dei, Bolezlao catholice fidei alumno apostolicam benedictionem. Iustum est benivolas aures iustis accomodare peticionibus; quia Deus est iusticia et, qui diligunt eum, iustificabuntur et omnia diligentibus Dei iusticiam cooperantur in bonum. Filia nostra, tua relativa[note], nomine Mlada, que [15v] et Maria, inter ceteras haud abnegandas peticiones cordi nostro dulces intulit ex parte tui preces, scilicet et Maria, inter ceteras haud abnegandas peticiones cordi nostro dulces intulit ex parte tui preces, scilicet ut nostro assensu in tuo principatu ad laudem et gloriam Dei ecclesie liceret fieri nostro assensu in tuo principatu ad laudem et gloriam Dei ecclesie liceret fieri episcopatum. Quod nos utique leto animo suscipientes, Deo . Quod nos utique leto animo suscipientes, Deo grates retulimus, qui suam ecclesiam semper et ubique dilatat et magnificat in omnibus nationibus. Unde apostolica auctoritate et sancti Petri principis apostolorum potestate, cuius, licet indigni, tamen sumus vicarii, annuimus et collaudamus atque retulimus, qui suam ecclesiam semper et ubique dilatat et magnificat in omnibus nationibus. Unde apostolica auctoritate et sancti Petri principis apostolorum potestate, cuius, licet indigni, tamen sumus vicarii, annuimus et collaudamus atque incanonizamus, , quo ad ecclesiam sancti Viti et sancti ad ecclesiam sancti Viti et sancti Wencezlai martirum fiat sedes episcopalis, ad ecclesiam vero sancti fiat sedes episcopalis, ad ecclesiam vero sancti Georgii martiris, sub regula sancti Benedicti martiris, sub regula sancti Benedicti et obedientia filie nostre, abbatisse obedientia filie nostre, abbatisse Marie constituatur congregatio constituatur congregatio sanctimonialium. . Veruntamen non secundum ritus aut sectam Bulgarie gentis vel non secundum ritus aut sectam Bulgarie gentis vel Ruzie, aut , aut Sclavonice lingue, sed magis , sed magis sequens instituta et decreta apostolica unum pociorem tocius ecclesie ad placitum eligas in hoc opus clericum Latinis adprime literis eruditum, qui verbi vomere novalia cordis gentilium scindere et triticum instituta et decreta apostolica unum pociorem tocius ecclesie ad placitum eligas in hoc opus clericum Latinis adprime literis eruditum, qui verbi vomere novalia cordis gentilium scindere et triticum bone operationis serere atque manipulos frugum vestre fidei Christo reportare sufficiat. operationis serere atque manipulos frugum vestre fidei Christo reportare sufficiat. Vale . Et statim, ut iussam fuerat, consilio ducis et abbatisse . Et statim, ut iussam fuerat, consilio ducis et abbatisse ecclesia sancti Viti decernitur futuru episcopo[note], ecclesia vero sancti Georgii martiris ad presens datur abbatisse ducis sorori Marie.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum tercium

pNumftt_1_66Igitur quiadam de Saxonia vir mire eloquentie et literalis scientie, nomine Igitur quiadam de Saxonia vir mire eloquentie et literalis scientie, nomine Diethmarus, presbiter promotione, monachus professione, olim in antea diebus causa orationis venerat Pragam. Qui dum ducis secundi Bolezlai deveniret ad noticiam, in brevi tempore magnam eius gratiam adeptus fuerat et amiciciam. Et quoniam Sclavonicam , presbiter promotione, monachus professione, olim in antea diebus causa orationis venerat Pragam. Qui dum ducis secundi Bolezlai deveniret ad noticiam, in brevi tempore magnam eius gratiam adeptus fuerat et amiciciam. Et quoniam Sclavonicam perfecte linguam sciebat, hunc per suos legatos dux advocat, clerum, primates terre et populum convocat atque suis precibus et monitis efficit, ut eum sibi in episcopum omnes communi linguam sciebat, hunc per suos legatos dux advocat, clerum, primates terre et populum convocat atque suis precibus et monitis efficit, ut eum sibi in episcopum omnes communi assensu eligant. Postera autem die, ut duci placuit, eligant. Postera autem die, ut duci placuit, favorabili acclamatione ab omnibus in episcopum acclamatione ab omnibus in episcopum Diethmarus eligitur eligitur et ad imperatorem christia[16r]nissimum Ottonem[note], filium Heinrici , filium Heinrici imperatoris, ex parte ducis et tocius cleri atque plebis cum his transmittitur literis: O gloriosissime imperator et christiane religionis maxime gloriosissime imperator et christiane religionis maxime cultor, suscipe nostras clemens et tocius cleri atque populi preces et hunc virum , suscipe nostras clemens et tocius cleri atque populi preces et hunc virum per omnia approbatum, omnia approbatum, nomine Diethmarum, quem nobis in pastorem , quem nobis in pastorem eligimus, vestra sanctissima collaudatione , vestra sanctissima collaudatione ac iussione ut ordinetur in episcopum, suppliciter iussione ut ordinetur in episcopum, suppliciter exoramus. Tunc imperator, sicut erat divine legis amator, consilio ducum et principum, sed precipue presulum, consulens saluti et noviati christiane plebis iussit Tunc imperator, sicut erat divine legis amator, consilio ducum et principum, sed precipue presulum, consulens saluti et noviati christiane plebis iussit Magontinum archiepiscopum[note], qui tunc preerat curti, ut eum ordinaret in episcopum. Tunc , qui tunc preerat curti, ut eum ordinaret in episcopum. Tunc presul mitra redimitus novus novam redit letus tocius Boemie in parrochiam atque ut ventum est metropolim Pragam, iuxta altare sancti mitra redimitus novus novam redit letus tocius Boemie in parrochiam atque ut ventum est metropolim Pragam, iuxta altare sancti Viti intronizatur ab omnibus clero modulatnte: Te Deum laudamus. Dux . Dux autem et primates resonabant: Christus keinado , et , et cetera; simpliciores autem et idiote ; simpliciores autem et idiote clamabant Krlessu [note] , et sic secundum morem suum totam illam diem hylarem sumunt.

pNumftt_1_67Anno dominice incarnationis DCCCCLXVIII. Obiit dominice incarnationis DCCCCLXVIII. Obiit Vok comes.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum quartum

pNumftt_1_68Post hec presul Diethmarus ecclesias a fidelibus in multis locis ad Dei laudem constructas consecrat et populum gentilem baptizans quam plurimum facit Christo fidelem; nec post multos dies, anno scilicet dominice incarnationis DCCCCLXVIIII[note], quarta non. Ian., , quarta non. Ian., vinculis carnis carnis absolutus talentum sibi creditum Christo reportavit talentum sibi creditum Christo reportavit centuplicatum.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum quintum

pNumftt_1_69Interea rediens philosophie castris[note], ubi decem aut plus , ubi decem aut plus militarat annis, secum haud modicam librorum copiam referens aderat spectabilis heros, nomine annis, secum haud modicam librorum copiam referens aderat spectabilis heros, nomine Woytech , adhuc ordine subdiaconus; qui velut tener agnus inter oves sui pastoris sui pastoris super morte merentes sedulus exhibebat exequias funebres; orationibus diurnis instans simul et nocturnis, animam patris universalis elemosinis commendabat Deo largis et precibus sacris. [16v] Quem dux Bolezlaus et eius Quem dux Bolezlaus et eius optimates in tam bono opere devotum cernentes et in futurum devotiorem [295r] fore sperantes gratia Spiritus sancti inspirante fore sperantes gratia Spiritus sancti inspirante iuvenem nimis renitentem rapiunt et adducunt in medium atque inquiunt: Nolis, velis, noster episcopus eris et Nolis, velis, noster episcopus eris et Pragensis vel invitus episcopus vocaberis. Tua nobilitas[note] tui mores et actus optime concordant cum honore pontificatus. Tu nobis talos a vertice notus ad imos. Tu bene scis nobis pandere viam, qua itur ad celestem patriam. . Iussa tua nobis quam posse sequi, tam velle necesse tua nobis quam posse sequi, tam velle necesse est Te dignum omnis clerus, te universus idoneum episcopatu acclamat populus. Facta est autem hec electio non longe ab urbe Praga . Facta est autem hec electio non longe ab urbe Praga Levigradec in oppido XI. kal. Marcii, eodem quo obiit Diethmarus episcopus anno.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum sextum

pNumftt_1_70Ea tempestate rediens de Saraceno bello tempestate rediens de Saraceno bello adiit Veronam[note] urbem precellentissimus imperator Otto secundus, pacis amator, iusticie cultor, urbem precellentissimus imperator Otto secundus, pacis amator, iusticie cultor, gloriosissimo patre primo Ottone gloriosior, qui in omnibus preliis extitit patre primo Ottone gloriosior, qui in omnibus preliis extitit victoriosissimus victor. Ad quem . Ad quem Sclavonica manus Boemie cum electo pergit episcopo, ferens ex parte ducis legationem et tocius cleri atque populi peticionem, quo imperiali nutu eorum communem confirmet electionem. Igitur manus Boemie cum electo pergit episcopo, ferens ex parte ducis legationem et tocius cleri atque populi peticionem, quo imperiali nutu eorum communem confirmet electionem. Igitur serenissimus imperator condescendes eorum imperator condescendes eorum digne peticioni III. non. Iunii dat ei anulum et pastoralem peticioni III. non. Iunii dat ei anulum et pastoralem virgam et cuius suffraganeus erat, et cuius suffraganeus erat, Willigisus Magontinus Magontinus archipresul [note], qui ibi , qui ibi forte aderat, iussu imperatoris consecrat eum in episcopum nomine Adalbertum. Nam archipresul aderat, iussu imperatoris consecrat eum in episcopum nomine Adalbertum. Nam archipresul Adalbertus Magburiensis ecclesie[note] olim confirmans crismate hoc proprio suo olim confirmans crismate hoc proprio suo vocitarat eum nomine. eum nomine. Consecratus autem III. id. autem III. id. Iunii [note] cum suis sequacibus equitat in dulcem patriam et, ut pervenit ad cum suis sequacibus equitat in dulcem patriam et, ut pervenit ad civitatem Pragam nudo pede et humili corde, clero et omni plebe pre leticia Pragam nudo pede et humili corde, clero et omni plebe pre leticia modulante episcopalem obsedit episcopalem obsedit kathedram. Huius . Huius tam preclari pastoris Adalberti consilio predicte atque dilecte sue sororis abbatisse Marie interventu dux Bolezlaus, quicquid presul Pragensis usque hodie in suo possidet [17r] vel obtinet episcopio vel quicquid abbatissa optavit dari et fieri utilitatis in suo cenobio, gratuita vel obtinet episcopio vel quicquid abbatissa optavit dari et fieri utilitatis in suo cenobio, gratuita utrique concessit pietate et canonum sacra confirmavit auctoritate.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum septimum

pNumftt_1_71Anno dominice incarnationis DCCCCLXX.

pNumftt_1_72Anno dominice incarnationis DCCCCLXXI.

pNumftt_1_73Anno dominice incarnationis DCCCCLXXII. Anno dominice incarnationis DCCCCLXXII. Sanctus Ŏdalricus[note] migravit a migravit a seculo .

pNumftt_1_74Anno dominice incarnationis DCCCCLXXVII. Obiit Anno dominice incarnationis DCCCCLXXVII. Obiit Dubrauca [note], que quia nimis inproba fuit, iam mulier provecte etatis cum nupsisset Poloniensi duci, peplum capitis sui deposuit et puellarem coronam sibi imposuit, quod erat magna dementia mulieris.

pNumftt_1_75Anno dominice incarnationis DCCCCLXXVIII.

pNumftt_1_76Anno dominice incarnationis DCCCCLXXVIIII.

pNumftt_1_77Anno dominice incarnationis DCCCCLXXX.

pNumftt_1_78Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXI. Obiit[note] Zlaunic [note], pater sancti , pater sancti Adalberti, cuius de moribus et vita licet plurima eniteant , cuius de moribus et vita licet plurima eniteant memorie digna, ex quibus tamen ut referamus pauca, cepta intermittimus nostra. Erat enim vir letissimus ad omnes facie, in consiliis serenissimus mente, alloquiis blandissimus[note], locuples diviciis quam secularibus tam spiritualibus. In domo illius honestas fulgebat et sincera dilectio, iudiciorum rectitudo et procerum multitudo. In operibus eius erat legum cognitio, pauperum refectio, merentium consolatio, peregrinorum receptio, viduarum et , locuples diviciis quam secularibus tam spiritualibus. In domo illius honestas fulgebat et sincera dilectio, iudiciorum rectitudo et procerum multitudo. In operibus eius erat legum cognitio, pauperum refectio, merentium consolatio, peregrinorum receptio, viduarum et orphanorum defensio. Huius tam insignis ducis metropolis fuit defensio. Huius tam insignis ducis metropolis fuit Lubic sita loco, ubi amnis sita loco, ubi amnis Cidlina nomen perdit suum intrans liberioris aque in fluvium nomen perdit suum intrans liberioris aque in fluvium Labe. Habuit autem . Habuit autem principatus sui hos terminos: ad occidentalem plagam contra Boemiam rivulum sui hos terminos: ad occidentalem plagam contra Boemiam rivulum Surina et castrum, quod est situm in monte [17v] Osseca iuxta flumen Msam; similiter plagam ad australem contra Teutonicos orientales has urbes habuit terminales: orientales has urbes habuit terminales: Chinov, Dudlebi[note], , Netholici usque ad mediam silvam; item solis ad ortum contra Moravie regnum castrum sub silva situm, nomine usque ad mediam silvam; item solis ad ortum contra Moravie regnum castrum sub silva situm, nomine Lutomisl, usque ad rivulum , usque ad rivulum Zuitaua, qui est in media silva; item ad aquilonalem plagam contra Poloniam castellum , qui est in media silva; item ad aquilonalem plagam contra Poloniam castellum Kladzco, situm iuxta flumen nomine , situm iuxta flumen nomine Nizam. Hic dux . Hic dux Zlaunic, quamdiu vixit, feliciter vixit.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum octavum

pNumftt_1_79Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXII.

pNumftt_1_80Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXIII.

pNumftt_1_81Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXIIII. Obiit Rome cesar Otto secundus[note]. Huic imperatori[note] Adalbertus presul Pragensis adeo fuit familiaris et carus obsequiis, ut in pascha Domini, quod celebravit rex Aquisgrani[note] in palacio coram omnibus episcopis, hac in palacio coram omnibus episcopis, hac eum officii celsitudine sublimaret, quo sibi coronam inponeret et maiorem missam celebraret, quod solum fas erat, ut archiepiscopus faceret[note]. Post festum . Post festum vero, cum iam acciperet a , cum iam acciperet a cesare licentiam redeundi ad patriam, licentiam redeundi ad patriam, sevocat eum cesar in secretarium et faciens suorum confessionem peccaminum commendat se piis recordationibus eius orationum. Insuper dat ei paramenta, in quibus missam eum cesar in secretarium et faciens suorum confessionem peccaminum commendat se piis recordationibus eius orationum. Insuper dat ei paramenta, in quibus missam celebrarat in pascha, in pascha, scilicet albam, dalmaticam, casulam, cappam et albam, dalmaticam, casulam, cappam et faciterium, quo ea habeat sui ob memoriam. Que usque hodie in Pragensi ecclesia honorifice habentur et dicuntur paramenta sancti , quo ea habeat sui ob memoriam. Que usque hodie in Pragensi ecclesia honorifice habentur et dicuntur paramenta sancti Adalberti.

pNumftt_1_82Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXV.

pNumftt_1_83Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXVI.

pNumftt_1_84Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXVII. Obiit Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXVII. Obiit Ztrezizlaua [note], sancti Adalberti mater venerabilis et Deo acceptabilis matrona, tante et tam sancte sobolis dici mater et esse digna.

pNumftt_1_85Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXVIII.

pNumftt_1_86Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXIX.

pNumftt_1_87Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXX. Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXX. Sanctus

pNumftt_1_88Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXI.

pNumftt_1_89Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXII.

pNumftt_1_90Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXIII.

pNumftt_1_91Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXIV.

pNumftt_1_92Adalbertus Rome ad S. Alexium inscio abbate, quis esset, factus est monachus.

pNumftt_1_93Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXI.

pNumftt_1_94Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXII.

pNumftt_1_95Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXIII.

pNumftt_1_96Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXIV.

[scroll to TOC]
Capitulum vicesimum nonum

pNumftt_1_97Nec[note] transsiliendum censeo, quod ab aliis pretermissum video. Nam transsiliendum censeo, quod ab aliis pretermissum video. Nam presul Adalbertus videns, quod grex sibi commissus semper in precipicium iret nec eum ad rectam viamconvertere quiret, timens, ne et ipse cum pereunte plebe periret, non ausus est cum eis amplius stare nec passus est suam ulterius incassum predicandi operam , non ausus est cum eis amplius stare nec passus est suam ulterius incassum predicandi operam dare. Sed cum iam . Sed cum iam iamque Romam[note] iter arripere vellet, forte fortuna tempore in ipso Ztrahquaz, de quo supra retulimus[note], sui abbatis cum licentia venerat de , sui abbatis cum licentia venerat de Ratispona, post multos annos visere patriam dulcem et cognatos atque fratrem suum Boemie ducem. Cum quo vir Dei presul Adalbertus secretum petiit et colloquium tenuit, multa conquestus de infidelitate et nequicia populi, de incesta copula et super illicita discidia inconstantis coniugii, de inobedientia et negligentia cleri, de arrogantia et intolerabili petentia comitum. Ad ultimum omnem intencionem sui cordis sibi sibi aperuit, quod vellet Romam apostolicum[note] consultum ire et ad gentem apostatricem numquam redire. Inter hec et ad hec hec addidit: Et bene est, inquit, quod tu frater nosceris esse ducis quod tu frater nosceris esse ducis et huius terre huius terre ex dominis originem originem ducis; te plebs ista ; te plebs ista mavult dominari et tibi magis obedire quam mihi. dominari et tibi magis obedire quam mihi. Tu consilio et auxilio consilio et auxilio tui fratris superbos comprimere, negligentes arguere, inobedientes corrigere, infideles increpare fratris superbos comprimere, negligentes arguere, inobedientes corrigere, infideles increpare poteris. Tua dignitas et scientia, tui habitus sanctimonia multum concordant ad pontificalia regimina. Quod ut fiat, ego tibi . Tua dignitas et scientia, tui habitus sanctimonia multum concordant ad pontificalia regimina. Quod ut fiat, ego tibi cum Dei voluntate et mea potestate concedo et, ut liceat me vivente istic episcopus ut sis, apud apostolicum omnibus votis Dei voluntate et mea potestate concedo et, ut liceat me vivente istic episcopus ut sis, apud apostolicum omnibus votis intercedam . Et quem forte manu tenebat episcopalem baculum, ponit sibi in sinum. Quem ille quasi furibundus in terram proiecit [18v] et hec verba insuper adiecit: Nolo, Nolo, ut aliquam dignitatem [ aliquam dignitatem [habeam] in mundo, honores fugio, pompas seculi despicio, indignum me iudico episcopali fastigio nec tantum pondus pastoralis cure ferre sufficio. Monachus sum, mortuus sum; mortuos sepelire non possum . Ad hec . Ad hec presul respondit: Scias, Scias, frater, scias, quod modo non facis cum bono, facies autem postea, sed cum tuo , scias, quod modo non facis cum bono, facies autem postea, sed cum tuo maximo malo.

pNumftt_1_98Post hec Post hec presul, ut proposuerat, Romam iter arripit et gentem suis preceptis inobedientem relinquit. Et quia tunc temporis dux non erat sue potestatis, sed , ut proposuerat, Romam iter arripit et gentem suis preceptis inobedientem relinquit. Et quia tunc temporis dux non erat sue potestatis, sed comitum [note], comites versi in Dei odium, patrum iniquorum pessimi filii, valde malum operabantur , comites versi in Dei odium, patrum iniquorum pessimi filii, valde malum operabantur facinus et iniquum. Nam sub quadam festiva et iniquum. Nam sub quadam festiva die [note] furtim irrumpunt urbem Lubic, in qua fratres sancti Adalberti et milites urbis universi velut oves innocentes assistebant sacris missarum sollempniis festa celebrantes. At illi ceu lupi inmanes urbis menia irrumpentes, masculum et feminam usque ad unum interficientes, usque ad unum interficientes, quatuor fratribus sancti Adalberti cum omni prole ante ipsum altare decollatis fratribus sancti Adalberti cum omni prole ante ipsum altare decollatis urbem comburunt, plateas sanguine perfundunt et cruentis spoliis ac crudeli preda onerati hylares ad comburunt, plateas sanguine perfundunt et cruentis spoliis ac crudeli preda onerati hylares ad proprios redeunt lares. Interfecti sunt autem in urbe Lubic quinque fratres sancti lares. Interfecti sunt autem in urbe Lubic quinque fratres sancti Adalberti anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXV, quorum dominice incarnationis DCCCCLXXXXV, quorum nomina sunt hec: sunt hec: Sobebor [note], , Spitimir, , Bobrazlau, Porey, , Porey, Cazlau.

[scroll to TOC]
Capitulum tricesimum

pNumftt_1_99His[note] ita peractis dux Bolezlaus inito consilio cum clericis Magontinum ita peractis dux Bolezlaus inito consilio cum clericis Magontinum presulem his sollicitat verbis: Aut nostrum pastorem Adalbertum ad nos revoces, quod magis volumus, aut alium nobis in loco sui ordines, quod inviti poscimus. Aut nostrum pastorem Adalbertum ad nos revoces, quod magis volumus, aut alium nobis in loco sui ordines, quod inviti poscimus. Nam Christi ovilia adhuc in hac gente fidei novicia, nisi eis assit vigilans pastoris[note] custodia, custodia, cruentis lupis opima lupis opima recta fiunt fiunt edulia . Tunc metropolita Magontinus sollicitus, ne populus nuper Christo acquisitus relapsus in antiquos . Tunc metropolita Magontinus sollicitus, ne populus nuper Christo acquisitus relapsus in antiquos pereat sacrilegos ritus, mittens [19r] legatos ad apostolicum clamat, ut aut viduate Pragensi ecclesie maritum remittat aut alium in loco sui legatos ad apostolicum clamat, ut aut viduate Pragensi ecclesie maritum remittat aut alium in loco sui ordinari permittat. Et quoniam servus Dei Adalbertus iussu apostolici factus liber a custodia gregis dominici, in cenobio sancti permittat. Et quoniam servus Dei Adalbertus iussu apostolici factus liber a custodia gregis dominici, in cenobio sancti Alexii cum senatoribus celi infra amenam curiam terreni conversabatur cum senatoribus celi infra amenam curiam terreni conversabatur Elysii, Hunc dominus papa, suus et pius insimul abba[note] Talibus alloquiis mestum solantur amicis : O fili dulcissime et frater O fili dulcissime et frater amantissime, per caritatem Dei te , per caritatem Dei te deprecamur, et per amorem proximi ob, et per amorem proximi obtestamur, ut ad tuam parrochiam dignanter redeas regimenque tuarum ovium diligenter recipias. Si te audierint, Deo gratias; si te non audierint, fugientes te fugias, ne cum pereuntibus pereas[note], et ad nationes exteras predicandi licentiam habeas. Hac presul valde exhylaratus sentencia, quod sibi data . Hac presul valde exhylaratus sentencia, quod sibi data est docendi exteras gentes licencia, non sine magna docendi exteras gentes licencia, non sine magna mesticia fratrum dulcia linquit consortia. Et cum viro summe discretionis presule, nomine fratrum dulcia linquit consortia. Et cum viro summe discretionis presule, nomine Nothario [note], , adiens archiepiscopum Magontine urbis in palatio rogat[note], quo per eius missos scire posset, si se suus , quo per eius missos scire posset, si se suus grex recipere recipere vellet. Quo facto, quid sibi . Quo facto, quid sibi suus grex responderit aut quam ob causam eum non receperit vel ad quas gentes inde transierit, quante etiam frugalitatis omnibus diebus sui episcopii fuerit, quanta morum honestate enituerit, scire poterit, qui vitam eius seu passionem legerit.

pNumftt_1_100Nam mihi iam dicta bis dicere non placet ista. Tunc Ztrahquaz[note] frater ducis, de quo supra meminimus[note], videns episcopum quasi iure et regulariter a sua plebe repudiatum tumido fastu exarsit in episcopatum. Et quia facile est volentem cogere, protinus hunc idiotam et sicophantam populus nequam in episcopalem levat , videns episcopum quasi iure et regulariter a sua plebe repudiatum tumido fastu exarsit in episcopatum. Et quia facile est volentem cogere, protinus hunc idiotam et sicophantam populus nequam in episcopalem levat kathedram. Sic enim, . Sic enim, sic Deus Deus sepe permittit per sui providentiam pravorum hominum invalescere potentiam, sicut in hac permittit per sui providentiam pravorum hominum invalescere potentiam, sicut in hac inregulari electione ludicra electione ludicra prevaluere Cereris generi. Nam fuit hic Ztrahquaz veste compositus, mente tumidus, actibus dissipatus, oculis vagus, verbis vanus, moribus ypocrita et tocius erroris mandrita atque in omnibus operibus [19v] malis iniquorum archigeronta.

pNumftt_1_101Plura referre pudet Ztrahquaz de presule pseudo. Ztrahquaz de presule pseudo. Sufficiunt pro multis pauca. Ventum erat Magontine sedis ad pro multis pauca. Ventum erat Magontine sedis ad archipresulem, ubi peractis omnibus, que agenda erant, per ordinem, sicut fieri solet, post examinationem episcopalem choro letaniam modulante, dum procumbit super tapecia archipresul infulatus ante altare et post eum inter duos suffraganeos, qui ordinatus erat Ztrahquaz, dum prosternitur in medio, heu , ubi peractis omnibus, que agenda erant, per ordinem, sicut fieri solet, post examinationem episcopalem choro letaniam modulante, dum procumbit super tapecia archipresul infulatus ante altare et post eum inter duos suffraganeos, qui ordinatus erat Ztrahquaz, dum prosternitur in medio, heu dira condicio, arripitur atroci demonio; et quod servus condicio, arripitur atroci demonio; et quod servus Dei olim sibi predixerat clanculo, palam fit coram clero et omni populo. olim sibi predixerat clanculo, palam fit coram clero et omni populo. Hactenus [note] hec inseruisse hec inseruisse sufficiat.

[scroll to TOC]
Capitulum tricesimum primum

pNumftt_1_102Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXVI. Anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXVI. Postquam insignis signifer Christi, presul Adalbertus, retibus fidei cepit Pannoniam[note] simul et Poloniam, ad ultimum, dum in simul et Poloniam, ad ultimum, dum in Pruzia seminat verbum Dei, hanc presentem vitam pro Christo feliciter terminavit martirio IX. kal. Maii, feria VI.[note] Eo anno fuit pascha Eo anno fuit pascha VII. kal. Maii.

pNumftt_1_103Anno Anno vero dominice incarnationis DCCCCLXXXXVII. Sepe memoratus dux Bolezlaus videns Pragensem eclesiam suo pastore viduatam dirigit legatos suos ad imperatorem tercium Otto dominice incarnationis DCCCCLXXXXVII. Sepe memoratus dux Bolezlaus videns Pragensem eclesiam suo pastore viduatam dirigit legatos suos ad imperatorem tercium Ottonem rogans, ut Boemiensi ecclesie sponsum meritis dignum daret, ne grex Christo noviter mancipatus grex Christo noviter mancipatus redeat ad pristinos vanitatis ritus et ad iniquos actus; quippe profitetur non haberi in tota Boemia tunc temporis clericum episcopatu dignum. Mox cesar augustus Otto, sicut erat in divinis humanisque rebus prudentissimus, annuens peticioni eorum cepit curiosius cogitare, quem de suis potissimum in hoc tam arduum opus dirigeret clericum. Forte aderat in regali curia ad pristinos vanitatis ritus et ad iniquos actus; quippe profitetur non haberi in tota Boemia tunc temporis clericum episcopatu dignum. Mox cesar augustus Otto, sicut erat in divinis humanisque rebus prudentissimus, annuens peticioni eorum cepit curiosius cogitare, quem de suis potissimum in hoc tam arduum opus dirigeret clericum. Forte aderat in regali curia capellanus momine momine Thegdagus [note], actibus , actibus probis et moribus decoratus, liberalibus studiis adprime cruditus, genere de Saxonia, lingua perfecte imbutus et moribus decoratus, liberalibus studiis adprime cruditus, genere de Saxonia, lingua perfecte imbutus Sclavonica. Hunc quia sors obtulerat, omnis regie aule senatus et ipse cesar valde letificatus in pontificem Pragensis ecclesie eligit et collaudat et mittens ad Magontinum archipresulem, quo eum celeriter in episcopum consecret, mandat.

pNumftt_1_104Anno dominice incarnationis DCCCC[20r]LXXXXVIII. Non. Iulii consecratus LXXXXVIII. Non. Iulii consecratus est Thegdagus [note], honeste a clero et populo Pragensis ecclesie recipitur atque cum magno gaudio ad cornu altaris sancti Viti intronizatur. Dux valde congratulatur, quia pastor bonus suo gregi arridet et grex letus pastori novo , honeste a clero et populo Pragensis ecclesie recipitur atque cum magno gaudio ad cornu altaris sancti Viti intronizatur. Dux valde congratulatur, quia pastor bonus suo gregi arridet et grex letus pastori novo alludit.

[scroll to TOC]
Capitulum tricesimum secundum

pNumftt_1_105Rexit autem iste excellentissimus princeps Bolezlaus post patris obitum XXXII annis ducatum quia, que iusticie[note], que catholice fidei, que christiane religionis sunt, erat ardentissimus executor, apud , que catholice fidei, que christiane religionis sunt, erat ardentissimus executor, apud quem nullus ecclesiasticam, nullus mundanam dignitatem obtinuit per pecuniam. Fuit etiam, ut res probat, in preliis victoriosissimus victor, sed victis clementissimus indultor atque precipuus pacis amator. Cui erant maxime opes bellica instrumenta et dulcia armorum studia. Nam plus nullus ecclesiasticam, nullus mundanam dignitatem obtinuit per pecuniam. Fuit etiam, ut res probat, in preliis victoriosissimus victor, sed victis clementissimus indultor atque precipuus pacis amator. Cui erant maxime opes bellica instrumenta et dulcia armorum studia. Nam plus diligebat ferri rigorem quam auri fulgorem, in cuius oculis nemo utilis displicuit, nunquam inutilis placuit, suis mitis, hostibus terribilis fuit. Habuit autem hic gloriosissimus ferri rigorem quam auri fulgorem, in cuius oculis nemo utilis displicuit, nunquam inutilis placuit, suis mitis, hostibus terribilis fuit. Habuit autem hic gloriosissimus dux Hemmam sibi in matrimonio iunctam, que genere fuit ceteris nobilior[note], sed, quod magis laudandum est, nobilitate morum multo prestancior. Ex qua duos , sed, quod magis laudandum est, nobilitate morum multo prestancior. Ex qua duos filios [note] suscepit elegantissime indolis, scilicet Wencezlaum et Bolezlaum; sed Wencezlaus ab ineunte etate suscepit elegantissime indolis, scilicet Wencezlaum et Bolezlaum; sed Wencezlaus ab ineunte etate hanc fragilem vitam mutavit eternitate. Bolezlaus autem post discessum patris sedis suscepit gubernacula principalis, ut in sequentibus fragilem vitam mutavit eternitate. Bolezlaus autem post discessum patris sedis suscepit gubernacula principalis, ut in sequentibus declarabitur.

[scroll to TOC]
Capitulum tricesimum tercium

pNumftt_1_106Factum est autem, cum appropinquarent dies supra memorati Factum est autem, cum appropinquarent dies supra memorati ducis Bolezlai, quo iam eternam commutaret morte vitam, vocat equivocum suum et superstitem natum et astante coniuge Hemma et multa procerum , quo iam eternam commutaret morte vitam, vocat equivocum suum et superstitem natum et astante coniuge Hemma et multa procerum turma iam interrumpente singultu verba, prout potuit, his dulcem affatur filium dictis: Si fas esset matri Si fas esset matri sui uteri infanti, ut lactis ubera, sic sapientie dare munera, non natura, sed homo creatus dominaretur in creatura. Attamen nonnula Deus sua concesit hominibus dona, sicut Noe, Ysaac, in creatura. Attamen nonnula Deus sua concesit hominibus dona, sicut Noe, Ysaac, Thobie atque atque Mathatie, ita [20v] dumtaxat, ut, quos illi dumtaxat, ut, quos illi benedixerunt, benedixit illis , benedixit illis Deus, et quos , et quos preordinaverunt ad bone conversationis vitam, contulit et illis Deus perseverantiam. Sic et hodie, fili mi, si non assit sancti ad bone conversationis vitam, contulit et illis Deus perseverantiam. Sic et hodie, fili mi, si non assit sancti spiritus clementia, parum prodest meorum verborum iactancia. Ducem te, inquit Deus, constitui; noli extolli, sed esto quasi unus ex clementia, parum prodest meorum verborum iactancia. Ducem te, inquit Deus, constitui; noli extolli, sed esto quasi unus ex illis , id est, si te ceteris sublimiorem sencias, mortalem , id est, si te ceteris sublimiorem sencias, mortalem tamen te te esse cognoscas cognoscas nec dignitatis gloriam, qua in seculo sublimaris, aspicias, sed opus, dignitatis gloriam, qua in seculo sublimaris, aspicias, sed opus, quod tecum ad inferos deportes, intendas. Hec precepta Dei in corde tuo scribe et hec mandata patris tui non omitte. Ecclesie limina frequenter visita, Deum adora, sacerdotes eius honora, ne sis sapiens apud temetipsum, , sed consule plures, si sapiant in id consule plures, si sapiant in id ipsum. Pluribus ut placeas, sed . Pluribus ut placeas, sed qualibus, stude. Omnia cum amicis, sed prius de ipsis tracta. Iuste iudica, sed non sine misericordia. Viduam et advenam ne despice ad tuam stantes ianuam.

pNumftt_1_107 Dilige denarium, sed parce, dilige formam[note]. Res enim publica, licet . Res enim publica, licet sit nimis adaucta, per nimis adaucta, per formam nummismatis falsam cito erit ad nihilum redacta. Est[note] aliquid, fili mi, quod Karolus, rex sapientissimus et aliquid, fili mi, quod Karolus, rex sapientissimus et manu potentissimus, haud potentissimus, haud equipperandus nobis, hominibus valde humilibus, cum filium suum nobis, hominibus valde humilibus, cum filium suum Pippinum [note] post se in solio sublimandum disponeret, post se in solio sublimandum disponeret, cur terribili eum sacramento terribili eum sacramento constringeret, ne in regno suo subdola et prava taxatio ponderis aut monete fieret. Certe nulla clades, nulla pestilentia nec mortalitas nec , ne in regno suo subdola et prava taxatio ponderis aut monete fieret. Certe nulla clades, nulla pestilentia nec mortalitas nec non, , si hostes totam terram rapinis, hostes totam terram rapinis, incendiis devastarent, magis populo Dei nocerent quam frequens mutacio et fraudulenta peioratio nummi. Que pestis aut que infernalis Herinis inclementius spoliat, perdit et attenuat christicolas quam fraus in nummo herilis? , magis populo Dei nocerent quam frequens mutacio et fraudulenta peioratio nummi. Que pestis aut que infernalis Herinis inclementius spoliat, perdit et attenuat christicolas quam fraus in nummo herilis? Atqui post hec senescente iusticia et invalescente nequicia surgent non duces, sed fures, non rectores populi Dei, sed nequam exactores, avarissimi sine misericordia homines, Deum omnia [21r] cernentem non timentes, qui ter vel quater in anno monetam mutando non timentes, qui ter vel quater in anno monetam mutando erunt in laqueum diaboli ad perdicionem populi Dei. Talibus enim nequam perdicionem populi Dei. Talibus enim nequam artibus et per legum et per legum insolentiam coangustabunt huius regni terminos, quos ego dilatavi usque ad mo